Kvakoš noční

Přemysl PAVLÍK

Kvakoši noční bývali kdysi na rybnících v okolí Třeboně celkem běžným zjevem. Dlouhá léta byla známá jejich velká kolonie na ostrůvku rybníka Malý Tisý, který leží hned vedle státní silnice. Ostrůvek je porostlý směsí bříz, olší osik, a vrb. Když se kvakoši brzy z jara vrátili ze svých zimovišť, bývali na dosud holých stromech dobře vidět jejich drobné postavičky, odpočívající po dlouhé cestě. Patrná byla ve větvích i stará hnízda z minulých let.

Od ostatních volavkovitých se kvakoš liší jak velikostí, tak vybarvením. Velký je asi jako malá slepice. Zobák a svrchní část těla je černá, spodek bílý, křídla šedá a v týle jako ozdoba trčí tři bílá, dlouhá a úzká péra. Oči má jasně červené a obě pohlaví jsou vybarvena stejně. Na svou kořist, převážně dlouhé rybky, číhají kvakoši někde na břehu řeky nebo rybníka. Sedí přitom obvykle na větvích nebo křovinách, ležících nízko nad vodou nebo přímo spadajících do vody. Volavka popelavá i červená se při lovu brodí vodou a kořist vyhlížejí s nataženým krkem. Kvakoši však mají hlavu zataženou mezi ramena, stejně jako při letu. Krk natáhnou jen když spatří rybku, nebo pří vzlétnutí a přistávání.

Kroužkování mladých kvakošů není vůbec nic příjemného. Dostat se k hnízdu bývá často problematické, zvláště jsou-li umístěna na konci tenkých vrbových větví. Pokud se na mladé do hnízda nedosáhne ze země, jsou pro kroužkovatele nedostupní. V případě, že se kolonie nachází v porostu bříz, osik nebo borovic, dá se vylézt až k hnízdu. I pak je to záležitost jen pro otrlé povahy. Celá kolonie, stromy i zem je pokryta čpavým, páchnoucím trusem, všude se válejí zbytky tlejících ryb a uhynulých mláďat a každou chvíli se na návštěvníka snese sprška řídkých výkalů. Mladí při přiblížení se snaží narušitele zastrašit obranným postojem, doširoka otevírají široký jícen, sekají svými zobáky a vydávají hlasité a sípavé skřeky. Obvykle také vyvrhují nestrávenou potravu. Jsou-li už větší, dokážou po větvích obratně uniknout z našeho dosahu.

Jak mladí postupně dorůstají, začínají se už sami rozlézat z hnízd do okolí. Bohužel se často stává, že některá větvička pod mládětem, které ještě zdaleka létat neumí, povolí a spadne do vody, kde se většinou utopí. Má však smůlu i v případě, že kolonie leží na suchu. Na rozdíl od sov a dravců, kteří dokrmí i vypadlá mláďata, se kvakoši v takovém případě o ně přestanou zajímat. Většinou proto buď zahynou hladem nebo se sebere škodná.

Kolonie na Malém Tisém před mnoha lety zanikla a od té doby si skupiny kvakošů zakládaly menší kolonie na různých místech v okolí. Někdy i poměrně daleko od vody, raději však na porostech rostoucích buď přímo z vody nebo alespoň na ostrůvcích, kde byli lépe chráněni před škodnou. A v jedné takové kolonii, v porostu vrbového houští, jsem si postavil na kůlech malý kryt. Nebyla to lehká práce a stejně i samotné fotografování.

Už jen příchod ke krytu s těžkým vybavením je značně obtížný. Musím se brodit páchnoucí vodou a hlubokým bahnem a prodírat se hustou džunglí všelijak pokroucených a plazících se větví. Místy se ze dna zdvihají ostrůvky půdy, udupané a pokryté vrstvou trusu kachen nebo divokých hus, které je nutno obcházet. A co je nejhorší, je zde ideální líheň a ráj pro komáry! Z hnízd už se většinou ozývá ”kekekeke - ” nedávno vylíhlých mláďat. Občas s hlasitým zakvákáním vzlétne některý ze starých, usedne opodál na suchou větev a napjatě sleduje mé počínání. Hnízda jsou většinou chatrné stavbičky z tenkých větviček. Jednou z nich je tak řídké, že dnem prosvítají modrá vajíčka.

Z krytu mám výhled na dvě hnízda. V jednom jsou ještě vejce, v druhém už asi desetidenní mláďata. Počasí mi přeje, nebe je bez mráčku. Kvakoši, sedící na okolních větvích, se krásně vyjímají na modrém pozadí oblohy. Horší je, že v mém krytu, do kterého praží slunce, začíná být pěkné horko. Pot ze mě jen leje a když pohlédnu do hledáčku, sklo se ihned orosí.

Jeden z kvakošů, kteří se pomalu vracejí do kolonie a usedají do okolních větví, je dosud nevybarvený, celý světle šedý, patrně loňské mládě. - To by tak chybělo, aby patřil k některému z hnízd, které mám v dohledu! - myslím si. Už se mi totiž stalo několikrát, že jsem až dodatečně zjistil, že mám kryt postavený u netypicky vybarveného jedince. Někdo by to možná uvítal, ale mně o podobné rarity nejde. U běžnějších druhů by nebyl problém najít si jiné hnízdo. Stalo se mi to však třeba u pochopů a jestřábů a už jsem neměl bohužel možnost si vše znovu zopakovat. Oba tyto případy jsem před časem v Myslivosti popsal a fotograficky doložil.

Při mé smůle to tak opravdu dopadlo. Kvakoš pojednou natáhl krk, zadíval se směrem k hnízdu s vejci a zanedlouho se už na něm spokojeně usadil. Na štěstí jsem měl v dosahu mého objektivu ještě to druhé. Zamířil jsem na něj kameru a už si mohl jen přát, abych měl u něj více štěstí.

Trvalo dosti dlouho, než vedle kvakoše, sedícího ve větvích nedaleko hnízda dosedl druhý. Byli to nepochybně manželé. Oba, celí načepýření, se chvíli obřadně vítali, vydávali přitom hlasité dávivé zvuky a ozdobná pírka na temeni hlavy jim trčela vzhůru. Po chvíli ten, co tu zřejmě hlídal, odlétl a nově příchozí se zvolna přibližoval k hnízdu, až konečně jeho dlouhé žluté prsty spočinuly na jeho okraji. Mladí, dosud klidní, ihned ožili, divoce dotírali na starého, tahali ho za zobák a hlasitě se dožadovali potravy. Ten po chvilce váhání sklonil hlavu a počal na dno hnízda vyvrhovat na trávené okouny. Mladí jich několik shltli a když už o další neměli zájem, starý je opět spolykal. Pak si přelezl na větev poblíž hnízda a zůstal nehybně sedět.

Oba staří se pak střídali v hlídání a shánění potravy. Občas některý z nich přinesl i novou větev a ihned ji zabudoval do hnízda. Zkoušeli je ulamovat i v okolí hnízda. Při každém příletu, ať už s větví nebo s kořistí, se vždy odehrával vítací obřad s čepýřením a hlasovými projevy. Překvapilo mě, že přesto, že se vlastně jedná o ptáka, který by měl být činný až v noci nebo v podvečer, bylo v kolonii živo i během dne.

Zásluhu na tom, že jsem neměl v krytu dlouhou chvíli, měly i dvě mladé, dosud nevybarvené hrdličky divoké. S oblibou se vyhřívaly na střeše mého krytu, kterou tvořila silná poloprůhledná igelitová folie. Dobře bylo vidět jejich postavičky, když se blaženě tiskly na vyhřátou střechu. Ani jim nevadilo, když jsem do nich zespodu slabě šťouchal prstem a trochu je i nadzvedával. Možná jim to dělalo dobře.

Mladí kvakoši se po vyvedení svým vybarvením od rodičů podstatně liší. Jsou celí hnědí, světle skvrnití. Potulují se pak spolu s nimi po okolních rybnících a v srpnu a září se společně vydávají na cestu do daleké Afriky.

Myslivost č. 7/2002