Kůrovci s imunitou aneb Kolik rozpočtů unese Šumava

Parlamentní diář Miroslava Koreckého

Už jednou jsem na tomto místě konstatoval, že nejzajímavější zákony v parlamentu mívají ty nejnemožnější názvy. Pojmenuje-li někdo svůj návrh slovy "Zákon, kterým se mění zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny", pak má stoprocentní jistotu, že odejde ze světa jako nepochopený génius. A přitom by epitaf sociálního demokrata Macháčka mohl znít: "Muž, který zachránil Šumavu." Ne, tento poslanec nevymyslel zázračný postřik proti kůrovci, jeho zákon míří na kůrovce v sakách a poslaneckých lavicích. Navrhuje, aby všechna lejstra, která se dnes v parlamentu množí v nesmyslně početných sériích, byla dostupná také v elektronické podobě. Ba dokonce možná pouze (!) v elektronické podobě. Kdo čekal větší pecku, nechť počítá se mnou. Na každé schůzi sněmovna schvaluje až dvě stovky materiálů. Každý z nich je sepsán, posouzen organizačním výborem a vládou, pak jej jednou projedná sněmovna, po ní několik odborných výborů, poté ještě dvakrát sněmovna, po ní odborné výbory Senátu a nakonec celý Senát. Na této cestě, která přitom nebývá vždy tak přímočará, je text rozmnožen pro dvě stovky poslanců a jedenaosmdesát senátorů, desítky parlamentních úředníků, desítky ministerských úředníků, desítky novinářů, přičemž se text postupně mění, a proto množí znovu v nové podobě. Ze všech zmíněných etap jednání se navíc pořizuje záznam, usnesení, případně i stenozáznam. A to vše se opět množí a množí... Kdo někdy viděl fyzicky třeba zákon o státním rozpočtu, tedy fascikl o tloušťce deseti centimetrů, musí se přízemně aritmeticky ptát: Kolik státních rozpočtů v listinné podobě unese taková Šumava? Přitom je celé to papírové pohoří po pravdě řečeno na kočku, protože přečíst tolik lejster není v lidských silách. Strany to řeší tak, že vyberou člověka, který zákon přečte, posadí ho do první lavice a ostatní pak hlasují podle něho. Třeba Marek Benda tvrdí, že stačí alespoň prolistovat sotva třetinu lejster a zbytek putuje do koše ve stavu neposkvrněného nepočetí. A to patří Benda k těm pilnějším... Nejásejme ale předčasně, že Macháčkův návrh znamená revoluci. Znám to z vlastní zkušenosti. Kdysi jsem schovával každý dokument a zaplnil jsem tím v redakci dvě skříně. Pak jsem přešel na archiv elektronický - a čelím kritice, že na redakční síti zabírám kapacitu blížící se databázím Pentagonu. Také parlament na to jde - v době informačních dálnic - od lesa. Projde-li Macháčkův návrh, má se poslancům (a úředníkům a...) místo každého lejstra dávat disketa. Úplně stejně to ostatně dělá vláda, mezi jejíž budovou a parlamentem denně běhají úředníci s disketami v ruce. Radujme se: ušetříme si Šumavu a ještě vytěžíme Rusům všechnu ropu (z níž se - alespoň podle názoru člověka s humanitním vzděláním - diskety vyrábějí). On ale Macháček nakonec stejně spláče nad vejdělkem. Včera bylo jednání o jeho návrhu už podruhé přerušeno, protože vše musí posoudit podvýbor pro jednací řád, odbor pro informatiku, legislativci, vláda... (a ze všeho se samozřejmě pořídí záznamy, které se opět rozmnoží). Kéž dvouvětá novelka jednou zachrání alespoň tolik stromů, kolik jich na své pouti parlamentem sama spotřebovala! Vůbec největší zádrhel ale asi bude v tom, že celá věc se má nejdříve politicky předjednat uvnitř všech stran. Že na úspoře papíru není nic politického? Chyba lávky! Posuďte sami: nevypadá před volbami lépe politik s hromadou lejster v podpaží než jen s disketou v náprsní kapse saka?