Kudu větevnice v propasti času

Ing. Petr Oskar Bílek

Ten podzim byl opět něčím zvláštní. Až do svatodušních svátků příroda nepoznala mrazík, který by pomohl spadnout listí ze stromů a zároveň dal zvěři najevo, že se už blíží zima. Podle toho to také v horách vypadalo. Houštiny byly neprůhledné, tráva se tyčila po pás a po barvách podzimu nebylo ještě ani památky. Naše lovecké zápisníky už třetí měsíc zely prázdnotou a na stezkách jsme potkávali maximálně dychtivé houbaře, kteří neváhali přijet až z blízkého zahraničí. Houbařský ruch byl vyvrcholením této nešťastné lovecké sezóny - zvěř ve stresu ani nevytahovala z houštin. Plán lovu srnců jsme tedy nesplnili (také trošku díky své nešikovnosti) a zůstaly nám jen srny ukryté v roklinách.

Listopad byl přede dveřmi a málo který dosud list opad, jak by řekl básník.

Je sobota, poslední před svátky, a já doufám, že mi příroda předvede něco ze svých tajemství. Zatím je však tma a sychravá mlha se dobývá do hubertusu. Země studí, jak sedím jen tak pod cestou v houští, na okraji sklizeného pšeničného lánu. Naše jezevčice se schoulila do klubíčka a usnula mi na klíně i přesto, že kousek od nás dovádí dva odrostlí zajíci. Má smůlu, protože vyrostla v městském bytě a teprve se mnou poznává, co je původním posláním loveckého psa. Ale zdá se, že geny jejích předků se ozývají jen vzdáleně a ona si s nimi neví rady, protože věkem se již blíží ke svému zenitu.

Včera ráno jsem tady zahlédl tři kusy srnčí zvěře. Lahodný mladý porost mezi strništi jim nedopřál klidu v houští ani dnes, a tak rychle ukusují mladou sladkou pšenku. Jsou daleko uprostřed lánu a padající mlha jako by je opticky zvětšila. I přes tu dálku vypadají jako vysoká. Proto si je prohlížím důkladněji přes obzorku: nádherná rodinka - mladý tříletý šesterák a srna se srnčetem. Kvapně se pasou, aby už už mohli zmizet někde v mlází.

Ale co to, srnec se náhle rozbíhá a míří přímo ke mně. Je tak blízko, že vidím každou perlu na paroží. Zastaví se a je na dosah ruky přede mnou. Koulí světla na toho divného tvora, který mu sedí na ochozu. Raději mne obloukem obejde, ještě chvíli okouní, když v tom jezevčice Líza vyskočí do vzduchu přímo ze spánku. Geny se projevily. Snad se nestačila ani v letu rozbalit, jenže moje ruka je rychlejší. Chytám ji za hřbet, psík kvikne bolestí a srnec už na nic nečeká, je okamžitě pryč. Zadupe spárky za mnou na cestě a uhání houštinou do prudkého svahu po známé, vyšlapané cestičce. Zcela jistě měl zprávy, že už je hájený, protože se u mne zdržel tak blízko. Někdy mám vlastně dojem, že v podobě zvířat nás chodí navštěvovat naši známí, kteří již dávno loví ve věčných lovištích a mají ze světa živočichů důvěrnější informace než my, kteří je teprve pracně získáváme. Že by to zkoušeli už teď, týden před "všesvatými”?

Asi tomu tak bylo i dnešního dne, který začínal sychravou mlhou, ale probudil se do slunce. Po pochůzce revírem už srnu se srnčetem nevidím, dávno asi v klidu odpočívá v hloubi křovisek, protože moje kulovnice tentokrát mlčela. Snad dojetím nad idylkou srnčí rodinky na ranní paši - přece to nebude první slabé mládě, které se do příchodu sněhu ještě stihne vykrmit! Proto je na střelbu dost času. Já zatím cestou domů přemítám o zvláštních setkáních a tajemných příbězích, na které mne mladý srnec naladil.

Někdy jako by příhody se zvířaty připomínaly zašlé časy. Zcela živě si vzpomínám na sugestivní povídky spisovatelů mého mládí - Rudolfa Luskače nebo Jana Vrby. Zvlášť příběhy Františka Frice mne vždy osvěží svojí zelenou romantikou po neúspěšném loveckém dni. Tento důstojný, drobný lesník s výraznými vráskami ve tváři, vyrytými životem v tvrdé divočině Jeseníků, mne zcela jistě dnešního dne navštívil - ale to až večer, při čekané na jelena, který už několik dní pobýval v tyčovině v odlehlé části honitby a dával o sobě vědět tlučením paroží do mladých boučků.

Před soumrakem usedám na placák ukrytý za velikým balvanem, kulovnici položím opatrně na dosah a pozoruji zatmívající les. Bez hnutí, bez hlesu, bez mrknutí oka. Líza zůstala s Jaruškou na uzavřeném posedu na pasece, daleko za mými zády. Je tedy úžasné ticho a já se asi chci v atavistickém pudu pochlubit před svou přítelkyní řádným úlovkem a netrpělivě čekám, zda jelen přijde.

Kolem balvanů je rozházeno mnoho větví po těžbě, zelených úlomků shozených veverkami z korun smrků a přede mnou, šikmo napříč svahem, vede ochoz jelení zvěře. Všude v listí leží bukvic jak nastláno, hostina pro divočáky je připravena. Ti zatím pobývají někde kolem hřebene, kde duby a buky shazují plody nejdříve a než přijde sníh, je potřeba vše vysbírat. Ale potom, za sněhu, je zde určitě potkáme také. Teď v podrostu řádí jen myši, které je slyšet ze všech stran, jak si na noc cpou břicha lesními plody. Každý gram tuku, který vytvoří na zimu, dává větší šanci na přežití.

V tom se stromu sjede kuna, veliká, dospělá, dlouhá snad jako ruka. Šmejdí mezi listím, chvilkami mizí v trávě, přeskakuje kameny, shání k večeři nějaký ten vykrmený šedý kožíšek a neomylně se blíží k mému úkrytu. Vítr jde od ní a za kamenem mne není bez pohybu vidět. Proto si počíná zcela bezstarostně, jako bych snad ani neexistoval a ona byla ochočena samotným Františkem Fricem. Právě jeho kniha "Kudu Větevnice” pojednává o mláděti kuny, zkrotlém ve spisovatelově domácnosti, a popisuje všechny nezbednosti, které zvířátko dokázalo vyvádět, než se vrátilo zpět do volnosti.

Dnes tedy asi dovádí přímo přede mnou samotná hrdinka knížky - vždyť je tak blízko! Nebo spíš několikeré pokolení po ní, protože listopadový den roku 1963, kdy mi lesník z Hanušovic podepisoval svou knihu, je dávnou historií, stejně tak jako vysoké lesy na hřebeni Hrubého Jeseníku, který olysal pilami dřevorubců podobně, jako lebky moderních podnikatelů. Stopy Kudu Větevnice a lesníka - spisovatele také dávno zarostly mechem a lišejníkem. Jen kouzelná kniha zůstala a v ní drobné písmo, psané inkoustovým perem.

Tehdy, téměř před 30 lety, do své knížky sám autor napsal: "Mladému myslivci František Fric”. V ten okamžik mne zalilo štěstí. Byl jsem ještě klučina, avšak na stěně už mi visela první srnčí trofej, kterou jsem obdržel jako vítěz školní soutěže v myslivosti. Tehdy, jakmile moje hlava rozuměla čteným slovům, jsem už louskal vše o přírodě, co jen bylo dostupné. A teď taková pocta! Hluboký dojem ve mně zanechala tato útlá povídková kniha, která nás spojovala společnou zálibou: zkušený lesník si ochočil kunu, dokázal ji přivolat i z lesa. Nakonec jí dal svobodu. Já tehdy, právě v tom roce, vypiplal z nemocného liščete statného lišáka, který chodil na vodítku a poslouchal na zavolání. Také ode mne dostal svobodu. Měli jsme si tedy v postřelmovském klubu roku 1963 o čem povídat ...

Ze vzpomínek mne vytrhuje přítomnost. Teď se ke mně opravdu blíží živá kuna, dítě volnosti a divočiny Rychlebských hor. Zvířátko bystré a chytré jako z Čertova vrchu, pod nímž sedím. Šelmička, kterou jen s obtížemi přelstí i nejzkušenější lovec. Přiskočí k balvanu pode mnou, vidím kožíšek jen kousek před očima, obejde balvan a vyskočí na něj a vtom mne spatří tváří v tvář - dnes už druhé dítě z volnosti. Ten úlek! A úprkem v úprk na nejbližší strom. Vykukuje za kmenem a nevěří. Dlouho visí na drápcích bez pohybu a upírá na mne své dva černé korálky. Musím se pohnout, aby popoběhla výš a mohla si mne ještě lépe prohlédnout. Pořád slyším jen "kudu, kudu, kudu”, o kterém jsem četl zatím jen v povídkách Františka Frice. Nedovedl bych je reprodukovat, ale tím okamžikem bylo naplněno mé přání, někdy je v životě slyšet. Zalévá mne štěstí. Je po lovu na vysokou, do takového rámusu by nepřišel ani hluchý jelen, natož průběrný osmerák, po kterém slídím už třetí rok. Větevnice se ozývá ještě půl hodiny, až do úplné tmy. Celý les o ní ví a tím je varován i přede mnou. To je právě ta chvíle, kdy v mých vzpomínkách ožívají příběhy hanušovického lesníka a moje dětství.

Vychutnávám nepopsatelnou atmosféru, nikdo tu se mnou, kromě duchů hor a lesa, není. Všude je tma, a přesto se mi nechce odejít. Stojím jako kamenný sloup, součást divočiny, jeden z obyvatelů Čertova vrchu. Jinak si nedovedu vysvětlit tu úžasnou blízkost mých dnešních přátel, kteří mne poctili svojí návštěvou. I "kudání” se už pomalu ztratilo v dáli vysokého lesa. Ale už musím jít, aby moji blízcí neměli starost. Jinak bych tu asi nejraději zkameněl a posvátně rozjímal nad zvláštními náhodami, které se mohou stávat snad jen uprostřed přírody.

Cestou domů, těsně před Jeseníkem, ležel na silnici, sražený autem, letošní lišák. Z mordy mu kanula krůpěj barvy. Přebarvený do zimní srsti mi připomněl lišáka z mého dětství. Možná se vrátil právě v tento předsvatodušní den, kdy i větevnice mi přinesla pozdrav od duše blízké, nenávratně ztracené. V tu chvíli jsem pochopil, jak se dorozumívají přátelé, spříznění přírodou, přes propast času.

Svět myslivosti č. 11/2002