Krása je vykupována utrpením

Na jaře, v době plné vegetace, nelze přehlédnout sytě žluté plochy s řepkou olejnou, živě kontrastující se svěží zelení ozimů. Tato nádherná přírodní scenérie je však mnohdy draze vykupována utrpením, nezřídka i úhyny spárkaté, zvláště srnčí zveře. Současné typy řepek, zvané "dvounulky" mají již menší obsah kyseliny erukové a glykosimulátů. Jsou tedy kvalitnější, stejně jako jejich vedlejší produkt po získání oleje, krmné pokrutiny. I pro zvěř, jako vydatná zelená "paše", jsou chutnější, bohaté na vitaminy, ale nezřídka, při nadměrném dusíkatém přihnojení i na nežádoucí dusičnany (jako každá, dusíkem přehnojovaná, listová zelenina). Dusičnany samy o sobě nejsou tak škodlivé. Daleko nebezpečnější jsou dusitany, které se z dusičnanů vytváří v dutině ústní a v zažívacím ústrojí se dále přeměňují na karcinogenní nitrosaminy. (Prakticky stejné biochemické pochody probíhají v lidském organismu.) Záludnost "dvoulunek" je navíc v tom, že působí návykově a že zvěř, narozdíl od dřívějších řepek, nepozná, že už by měla mít dost. Proto také vidíme, že srnčí na řepkových polích zůstává často celou noc a většinu dne. V České republice pěstujeme řepku pro potravinářské a technické účely v průměru na 12 procentech orné půdy, tedy na 320 tisících hektarech, a to s výjimkou kukuřičné (tam je slunečnice) ve všech výrobních oblastech. Nejvíce v bramborářské a v bramborářskoovesné. V jednotlivých podnicích je to však až 30 50 procent z. p. A to už je pro myslivce varující. Objektivně, pro řepku a zvěři ku prospěchu svědčí to, že ji sejeme v srpnu, kdy je drobná zvěř již převážně vyspělá. Prakticky to znamená, že na 320 tisících hektarech honební plochy jsou první jarní vrhy mladých zajíčků ušetřeny před branami širokozáběrových smyků. Vrostlá řepka později poskytuje dobrý kryt zvěři. Při nadměrné a hlavně jednostranné konzumaci řepky zvěř trpí kolikami, protože jí chybí vláknina. Má změněné chování. Ztrácí plachost a přirozené instinkty vůbec. Odbíhá pomalu a často směrem, kde by měla tušit či dokonce vidí nebezpečí, i směrem ke psu. Je vyhublá a obvykle i zaprůjmovaná. Pozdější příznaky se již značně shodují s příznaky vztekliny (nekoordinované pohyby aj). S každým postiženým nebo uhynulým kusem proto musíme zacházet tak, jako by vzteklinu měl. Platí to i pro řidiče, kteří takovou zvěř srazí. Navíc, kdyby ji snad chtěli odvézt bez "Listu původu zvěře" a plomby, by to bylo posuzováno jako pytláctví. Ani na jaře, když už jsou vzrostlé ozimy a zazelenají se louky, nemá srnčí ještě vyhráno. Pěstitelé řepku přihnojují DAMEM 390 a ošetřují insekticidem DECI S 2,5 Eg proti blýškáčku. Aby tato kombinace neškodila včelám, musí se použít 3 - 4 týdny před květem. Jsou-li ovšem v porostu již kvetoucí plevele, včely, které je navštěvují, hynou, často ještě měsíc po aplikaci. Insekticidy, které ulpí na listech řepky, byť správně ředěné, pronikají pokožkou do těla zvěře. Nejohroženější partie jsou hlava a břicho, kde resorbce, ve srovnání s předloktím, je podle Ing. V. Peterky a kol. 4 až 12 krát větší. Takto ošetřeným porostem bychom proto neměli procházet a v žádném případě bychom tam neměli pouštět ani loveckého psa. Mohou myslivci - uživatelé honiteb zvěři pomoci a následky při trvaléma větším příjmu řepky alespoň zmírnit? Ano. Po dohodě s majiteli pozemků poblíž řepkových ploch rozmístí krmelce se solí, senem - nejlépe vojtěškovým nebo jetelových a pluchatým ovsem. Při vyšší sněhové pokrývce - opět se souhlasem vlastníka - prohrnou pásy ve víceletých pícninách nebo ozimech a umožní tak zvěři přístup k pestřejší potravě. Trvalým opatřením jsou tzv. zvěřní políčka, s plodinami pro zvěř přitažlivými. Jsou to např. topinambury, kapusta, kukuřice, slunečnice, čirok, janské žito, luskobilné směsky, čínský rákos, ale také včelami vyhledávaná svazenka aj. Ty se nesklízí, ale ponechávají zvěři k okusu až do jara. Políčka hnojíme statkovými hnojivy, pesticidy nepoužíváme. Rozmisťujeme je v honitbě tak, abychom omezili i migraci zvěře přes vozovku. Zásadním opatřením je výsadba remízků, zvláště v místech, kde původně byly a při vytváření dřívějších velkých honů se zrušily. Tu ovšem už není jen v silách myslivců, i když by se na této činnosti významně podíleli. Jsme v polovině zimního období a myslivci jistě udělaví vše, aby zvěř, zvláště nyní, kdy jí pomalu docházejí tělní tukové zásoby, nestrádala. Neměli by spoléhat na to, že současné porosty řepek jsou oproti jiným letům slabé a nízké, a že zvěř si proto hledá potravu i na lukách, víceletých pícninách a ozimech. Odměnou je jim dobrý zdravotní a početní stav zvěře. A to není v dnešní době tak málo.