Když se chce dravec najíst, musí pracovat do roztrhání těla

PŘÍRODA / Jedním z přechodných návštěvníků a obyvatelů rakovnického muzea byla také káně lesní (Buteo buteo).

RAKOVNÍK - Káně můžete často vidět na polích a slyšet její křik "hia - hia", připomínající kočičí mňoukání. Často se uvažovalo o užitečnosti či škodlivosti kání. Rozbory jejich žaludků se dokázalo, že 95 procent jejich potravy tvoří drobní hlodavci. Tvrzení, že loví i zvěř, vznikla zřejmě z toho, že káně sbírá s oblibou i zdechliny a dojídá zbytky zajíců nebo srnčat po jiných dravcích (např. jestřábech). Už Dr. Jirsík, náš známý ornitolog, upozorňuje v knize Jak žijí zvířata, vydané před druhou světovou válkou, že pokud v tuhých zimách loví káně koroptve, jedná se většinou o káně rousné (Buteo lagopus). Při pohledu na ptačího dravce se leckomu vybaví odvětví myslivosti zvané skolonictví. Používání dravců k lovu vzniklo pravděpodobně už někdy v druhém tisíciletí před naším letopočtem v Indii. V Evropě dosáhlo největšího rozkvětu ve středověku. Později je vytlačilo používání ručních střelných zbraní a dravci se stali oblíbenými živými terči. Sokolnictví bylo obnovováno v době, kdy dravých ptáků podstatně ubylo, zejména sokolů. Nejvýznamnějším loveckým dravcem přestal být sokol stěhovavý (Falco peregrinus), i když už se daří i jeho umělé odchovy. První umělý odchov se podařil německému sokolníkovi Renzi Wallerovi v roce 1942. Nejčastěji používaným dravcem se stal jestřáb lesní (Accipiter gentilis). Je odvážný a útočný. jestřábí samec váží asi 0,7 kg a troufá si na zajíce (kolem 3 kg) i na tetřeva (4,5 kg). Mimo jestřába se zájem sokolníků soustředil i na jiné dravce. Tradiční sokolnické rozdělení rozlišovalo dravce vysokého letu (např. sokol, dřemlík, raroh), dravce nízkého letu (jestřáb, krahujec) a třetí skupinu orli (nejčastěji orel skalní). V současné době nalezli oblibu sokolníků i cizí dravci. A co sokolnictví vyžaduje? Trpělivost, odborné znalosti a lásku k dravcům. Vždyť každý z nich, podobně jako lidé, má jinou povahu.