KAPITÁLNÍ JELENÍ TROFEJE FRANZE VOGTA

MÝTUS NEBO SKUTEČNOST?

Doc.MVDr. Jaroslav HINTNAUS, CSc.

Vacův článek o Vogtově oboře na Děčínském Sněžníku, otištěný ve 3. čísle Myslivosti r. 1999 je víc než připomenutím bývalé slávy děčínské obory naší veřejnosti, je vyzváním k uvědomění si naší odpovědnosti za to, v jaké situaci se v současnosti nalézá naše jelení zvěř. Nejde zde o návod, co dělat, abychom uspokojili naši hamižnost po silných trofejích, ale o to, jak vrátit naši jeleni zvěř na takovou úroveň tělesného utváření a zdraví, jakým oplývala v dobách, kdy její a tedy i naše životní prostředí umožňovalo žit člověku i zvířatům v souladu a všeobecné prosperitě.

To vše je nenávratně pryč, a na nás leží nevyhnutelná odpovědnost a povinnost zachovat pro život, pro radost, poučení a potěšení alespoň to, co zachovat v přírodě ještě lze. Sebehalasnějšími projevy obhajujícími a zdůvodňujícími evoluční proměnu našeho životního prostředí k horšímu neoddiskutujeme skutečnost, že jsme v zájmu našeho náročného a pohodlného života učinili z mnohé volně žijící zvěře bezdomovce bez bezpečné střechy nad hlavou a dostatečně naplněného talíře.

Po drobné zvěři přicházejí na řadu v postupném mizeni z našeho světa i živočišné druhy postavené v systematické řadě výše, zvěř náročnější na životní podmínky. Mizení ze světa řady živočišných druhů se pomalu blíží k nejhořejší příčce v tomto pomyslném zoologickém žebříčku, na kterém balancujeme my.

Jelení zvěř je jednou z významných položek v našem národním přírodním bohatství, které ve volně žijící zvěři máme. Ale nejen to, její paroží je indikátorem vhodnosti životních podmínek, v nichž žije a které i my z nejrůznějších hmotných i nehmotných důvodů potřebujeme k životu. Co sužuje zvěř, sužuje - aniž si to uvědomujeme - i nás. Civilizace si vybírá svůj desátek jak na zvěři, tak na nás.

Není pochyb, že jelení zvěř strádá: strádá vlivem nevyhovujícího životního prostředí, ale trpí stále zřetelněji kvantitativním i kvalitativním hladem. Kdyby nestrádala, byl by při dostatečném krytí jejích nutričních potřeb daleko více využit její genetický potenciál pro tvorbu tělesné hmotnosti a síly paroží. Zlepšit její životní prostředí se nám zatím nedaří buď pro naši neschopnost nebo pro nedostatek vůle. Co však můžeme zmírnit nebo změnit, je ono hladovění ale ne proto, abychom měli silné trofeje, ale proto, že zmírnění nebo odstranění hladovění může pomoci zvěři přežít dobu, než dojde k nápravě a zvěř se dočká prostředí splňující její potřeby. Vogtův krmivářských experiment naznačuje, jakou cestou bychom se mohli nebo měli vydat.

Vogtovy názory nejsou nové; již naši dědové znali tuto cestu v jelenářské práci. Vogt však jako jeden z mála předválečných experimentátorů vysvětlil a zdůvodnil vliv především výživy na zdatnost zvěře po všech stránkách.

Své názory na podíl výživy na biologické kvalitě zvěře opíral o laboratorní vyšetřování jednak potravy, jednak paroží a některých tělních orgánů (kostí). K této činnosti měl mimořádné předpoklady - byl erudovaným chemikem. Vzhledem ke své funkci ředitele bývalých Schichtových závodů v Ústí nad Labem prováděl jednak sám analýzy v laboratořích závodů, jednak vyšetření zadával. Vzhledem ke svému postavení měl mimořádné podmínky ve výběru krmiv a dostatek hmotných prostředků k realizaci svých záměrů.

Výchozím chovným materiálem ve Vogtově experimentu byly dvě skupiny jelení zvěře, zařadil do chovu dvě skupiny jelení zvěře z různého prostředí a jak předpokládal, s různými dispozicemi pra fyzickou zdatnost a zejména pro architektoniku paroží. K domácí původní slezské zvěři (4 jeleni, 5 laní a 3 kolouši) přikoupil z Slavonie druhou skupinu (5 jelenů, 10 plných lani). Slezští jeleni nebyli v dolních partiích paroží dobří - s málo výraznými očníky a opěráky, avšak v koruně dobře založení; tělesná hmotnost nebyla nijak vynikající (ve třech letech 120 kg). Slavonští jeleni neměli tak členité paroží, zato však očníky a opěráky vyvinuty dobře, rozloha paroží a délka lodyh byla uspokojivější než u jelenů slezských. Obě skupiny promyšleně mezi sebou křížil, a po třech letech mohl konstatovat vyrovnání architektoniky paroží a podstatné zlepšení kvality trofeje. Došel k zajímavému přesvědčení, že silní jeleni se v síle paroží prosadili až přes své dcery, že pro silu trofeje, pro její uplatněni se u svých synů nejsou rozhodující jeleni, ale laně. Tento názor opíral o každoroční přesnou evidenci (údaje o matce, míry a bodové ohodnocení všech shonů za žívat jelenů). Tělesnou hmotnost laní a kolouchů získával ve speciálních zařízeních upravených pro bezpečný odchyt. Po celou dobu experimentu od roku 1928 do roku 1937 hodnotil u každého tříletého jelena míry paroží a tělesnou hmotnost a u laní a kolouchů hmotnost a fyzickou vyspělost. Získané údaje tvořily po celou dobu 10 roků výrazně vzestupnou tendenci jak v síle paroží, tak tělesné hmotnosti u všech jedinců obory. Průměrná hmotnost shozů se zvýšila z 3,5 kg v roce 1929 až na 9 kg v roce 1937, tělesná hmotnost jelenů ze 170 - 200 kg na 300 - 350 kg a u laní doznalo ke konci existence obory zvýšení tělesné hmotnosti z počátečných 100 - 120 kg na 150 - 180 kg. Valná většina tohoročních hmotností kolouchů měla kolem vánoc ke konci sledovaného desetiletého období 100 kg.

Přestože Vaca uvádí tyto údaje ve svém příspěvku, dovolil jsem si je znovu zopakovat, protože jsou významné pro pochopení dalšího textu. Vaca uvádí i další údaje nezbytné pro vytvoření si obrazu o chovatelských podmínkách v děčínské oboře, takže prosím laskavé čtenáře, aby při pročítání nebo studiu tohoto tématu nepokládali odvolání se na Vacův článek a komentář Kolářův k němu za povrchnost v koncepci tohoto příspěvku.

Jsem přesvědčen, že Vogtova práce si zaslouží být přiblížena podrobněji naši myslivecké obci, neboť byla a stále je inspirující pro řadu praktiků a také i vědeckých pracovníků, a měla by být opakovaně porovnávána s dnešními poznatky a názory.

I když podstatná část mého příspěvku je věnována výživě zvěře, mám za to, že v referencích o Vogtových opatřeních a postupech ve výživě zvěře je nezbytné se zmínit i o výsledcích jeho chovatelské práce.

Samozřejmým, pečlivě a obezřetně používaným a stále ověřovaným nástrojem v chovatelské práci byl průběrný odstřel. Vogt vycházel ze známé skutečnosti, že slabé laně kladou slabé kolouchy a slabí kolouši že jsou slabou dospělou zvěří. Pozoroval, že laně jdoucí až o měsíc později do říje, kladou slabé kolouchy, kteří z důvodů pozdějšího narození zůstávají v dospělosti slabými jedinci, neboť do zimy nedosáhnou potřebné fyzické vyspělosti, kterou nejsou přes zimu schopni dohonit, což se trvale podepíše na jejich nevhodnosti pro další chov. Tyto laně a tito kolouši pak byli z chovu eliminováni průběrným odstřelem, a naopak byly šetřeny laně jdoucí do říje hned na jejím začátku, jakož i kolouši kladení na začátku léta. Vyřazoval i prvorozené kolouchy laněk. I když později konstatoval, že abundantní krmení poněkud napravilo handicap pozdního příchodu na svět, zůstával v tomto průběrném odstřelu nekompromisní, přestal experimentovat s pokusy o jejich “rehabilitaci” a odstřel realizoval již v průběhu srpna. Všechny tyto zásady průběrného odstřelu se mu dařilo dodržovat právě proto, že vzhledem k malé ploše obory a značnému počtu pozorovacích míst měl o každém jedinci přesnou evidenci (“rodokmen”).

Pro naše chovatele jelení zvěře bude jistě překvapení, že oproti našim chovatelským zásadám udržoval poměr pohlaví 1:3 ve prospěch laní.

Vyřazoval i laně přicházející opakovaně pozdě do říje, neboť prodlužovaly délku říje, což zvyšovalo neklid v tlupě a prodlužovalo údobí, ve kterém jeleni nepřijímali potravu, čímž se opožďovala jejich předzimní restaurace sil.

Vyspělost tohoročních kolouchů posiloval a urychloval systémem přikrmovacích zařízení v podobě ohrazených oplůtků v blízkostí stávanišť zvěře. Mezery mezi plaňkami byly nastaveny tak, aby se ke krmivu v ohrádce dostali jen kolouši. Tato zařízení se rozhodl budovat poté, co pozoroval, jak dospělá zvěř dosti často prošla kolem předloženého krmiva a zatáhla do nejbližšího krytu, aniž měla o toto krmivo zájem. Kolouši samozřejmě zvěř následovali, nemajíce čas krmivo brát. Protože pozoroval tendenci ke zpožďování vývoje kolouchů z nedostatečného nasycení, zřízením uvedených ohrádek právě v blízkostí stávanišť zvěře umožnil kolouchům příjem speciálního krmiva přes celý den.

U samčí zvěře věnoval mimořádnou pozornost průběrnému odstřelu mladých jelínků.

Nekompromisně vyřazoval jeleny s úzkým parožím jednak pro dědivost tohoto typu paroží, jednak proto, že toto paroží zvýhodňovalo jejich nositele při nesčetných soubojích s daleko silnějšími soupeři. Vzhledem k mimořádně velké koncentraci zvěře v oboře byly tyto souboje velmi časté a nelítostné a často vedoucí k vážným poraněním právě nadějných jelenů. A stejnou pozornost věnoval průběrnému odstřelu jelínků, kteří v říjnu vytvářeli pučnice, v prosinci nasadili špičky dlouhé 40 cm, v březnu je vytloukali a v květnu shazovali. Tito jelínci měli pučnice úzce postavené a vždy o malé ploše, takže je měl za bezperspektivní pro nasazení dobrého paroží.

Do průběrného odstřelu zařazoval i silné jeleny, kteří byli při soubojích zraněni a u kterých pozoroval zřetelné churavění. Pokládal za iracionální čekat na jejich uzdravení, neboť to bylo velmi často neúplné. Mimořádné pozornosti se těšili tříletí jeleni se silnými očníky a nadočníky; tyto jeleny hodnotil jako velmi nadějné. A za naprosto nejperspektivnější byli pro něho jeleni ve věku 5-8 roků, kteří nosili paroží nejméně 110 cm vysoké. U těch vždy očekával při dosažení věku 10-12 roků nasazení kapitálního paroží. Naopak jeleny, kteří měli ve svých 5 letech lodyhy dlouhé do 100 cm, lovil již v 10 letech, neboť pak šli v síle paroží zpátky.

Zajímavé poznatky sděluje Vogt o loupání. Pozoroval, že zvěř loupala za vlhkého

nebo deštivého počasí, po deštích, že pak přestala loupat. Vysvětloval to tím, že zvěř má zažívací potíže z příliš vlhké potravy a v kůře jehličnanů že hledá tanin. Podle současných farmakologických poznatků by byl tento krok zdůvodnitelný, protože tanin (třísloviny) způsobuje smrštění sliznice zažívadel, zejména při katarálních stavech. Zajímavé je, že se nikde nezmiňuje o průjmech zvěře. Jako účinný lék při výskytu loupání podával 1/2 kg žaludů na každého jedince. Dále konstatoval, že po zahájení zkrmování sezamových pokrutin se loupání vyskytovalo jen výjimečně a došel k závěru, že zkrmování i dražšího krmiva, jako jsou seamové pokrutiny, je ekonomičtější než náhrady za porosty poškozené loupáním. Ještě zajímavější je názor, že dispozice, respektive potřeba loupat se dědí, a proto loupající jedince vyřazoval z chovu.

Za hlavní, nejrozsáhlejší a nejcennější část Vogtovy práce lze považovat studium vlivu výživy především na tvorbu paroží. I když pro mnohé praktiky a i vědecké pracovníky je Vogtova práce podnětem k ověřování a studiu jeho myšlenek, pro některé výzkumníky byly výsledky jeho zkoumání a jeho názory nepodložené, nekritické, a protože nebyly doloženy tak, jak současná věda požaduje, pokládali je pro současnou praxi za bezcenné (např. Lochman - Jelení zvěř monografie 1985). Naopak je nutné se ztotožnit s pozitivním pohledem na Vogtovu práci např. s Kolářem ve článku “Co nám zbylo po Vogtových jelenech” otištěném v roce 1974 ve slovenském časopise Poľovníctvo a rybárstvo. Autor podrobuje kritice povrchnost soudů o Vogtově chovatelské práci. Poukazuje na to, jak praktikům uniklo to podstatné z Vogtových závěrů: neoddělitelnost dědičných dispozic od konstituční pevnosti a podmínek prostředí. Myslím si, že odmítnutí Vogtovy práce je nespravedlivé. Konfrontoval jsem jeho poznatky a zejména výpočty se současnými metodami práce v této problematice a musel jsem přiznat, že se v principu neliší od dnešních pracovních postupů. Existují sice některé odchylky od dnešního pohledu na výživu volně žijících přežvýkavců, ty však nesnižují jeho práci.

Studium výživy za tvorbu paroží začal promyšleně. Nejprve navykal po tři roky zvěř soustředěnou do obory na postupně se zvyšující dávky koncentrovaných krmiv, zejména sezamových pokrutin. Po třech letech pak začal hledat optimální kombinaci sezamových pokrutin s krmivy dalšími, až posléze dospěl k této základní a stabilizované krmné dávce pro jeden kus včetně kolouchů:

· únor - březen: 1,5 kg sezamových pokrutin, 2-3 kg brambor nebo cukrové nebo krmné řepy,

· duben - květen: 2 kg sezamových pokrutin, 2-3 kg brambor nebo cukrové nebo krmné řepy,

· červen - červenec 1,5 kg sezamových pokrutin

Kolouchům předkládal do ohrádek po dobu celého roku to nejlepší seno ad libitum. U dospělé zvěře měl za samozřejmost adlibitní množství zelené píce ve vegetačním období a v období zimním dostatek kvalitního sena. Sezamové pokrutiny nepokládal za plně nahraditelné pokrutinami kokosovými, podzemnicovými, sojovými nebo lněnými. Nehodnotil je jako rovnocenné s pokrutinami sezamovými z hlediska obsahu vápníku a fosforu. Proto kropil toto náhradní jadrné krmivo kaši z fosforečnanu vápenatého.

U jarní krmné dávky kladl důraz na to, aby byla bohatá na bílkoviny a v letním období červen - srpen chtěl, aby jeleni získali do nastávající říje dobrou kondici. Předkládal jim proto kukuřici. Od té však později upustil a nahradil ji sezamovými pokrutinami, neboť u jelenů ulovených bezprostředně na začátku říje zjistil několikacentimetrovou vrstvu běli v krajině celého hřbetu, která byla vytvořena na úkor svalstva. Když kukuřici nahradil sezamovými pokrutinami, podkožní tuková depa se zmenšila a svaloviny přibylo.

V podzimním čase věnoval velkou péči vydatnému krmivu, aniž by blíže specifikoval, jaké krmivo požaduje. V této souvislosti jsem nikde nenašel zmínku o potřebě vytvořit na zimu dostatečná tuková depa jako zdroje energie pro období potravní nouze.

Zato však na období zimní (jeho začátek nevymezil přesně) formuloval své představy až do začátku února přesně. Krmiva v zimě musí obsahovat dostatek škrobových jednotek; měl na mysli nepochybně krmivo s dostatečnou tukotvornou schopností. Za takové měl oves, kukuřici, kaštany a žaludy; zdůrazňoval však přitom jejich nízký obsah bílkovin. Aby nahradil deficit bílkovin, měl jako dobrou náhradu za ně kvalitní luční seno, samozřejmě mimo pokrutiny. Toto krmivo bylo předkládáno minimálně 14 dnů před shozením paroží. Aby navýšil příjem z kaštanů a žaludů, rozmačkával je a sypal solí; aby usnadnil braní sezamových pokrutin, které byly často zpečeny, musel je rozbíjet. U krmiv majících nahradit sezamové pokrutiny nikde neuvedl, kdy, za jakých okolností, na jak dlouho a proč někdy sáhl po těchto jakoby náhradních krmivech. Zdůrazňoval však opakovaně, že sezamové pokrutiny byly základním jadrným krmivem po celou dobu existence obory.

Za nepostradatelnou součást krmiva pokládal obsah minerálů. A podle jejich obsahu krmiva také vybíral. Protože na celé ploše obory (150 ha, tj. 1 km x 1,5 km) nebyly k dispozici okusové dřeviny a keře, jimž v obsahu minerálů přisuzoval mimořádný význam, předkládal zvěři jako zdroj minerálů lizy. Propočítal, že silná zvěř - jeleni i laně rovným dílem - by potřebovala ke krytí svých mineralizačních pochodů každodenně minimálně 50 kg kvalitní zelené píce nebo 25 kg kvalitního lučního sena. To pokládal za nemožné, a proto na základě propočtu obsahu minerálů v tomto objemovém krmivu připravil lizy tohoto složení:

· 50 váhových jednotek fosforečnanu vápenatého

· 25 váhových jednotek kuchyňské soli

· 25 váhových jednotek hlíny

· 1-2 váhové díly fenyklu, kmínu a anýzu

Kuchyňskou sůl při tom přidával do lizů jako přísadu zchutňující a příznivě působící na výši příjmu krmiva.

Od lizů očekával dostatečné krytí potřeby minerálních látek pro stavbu kostry, pro produkci dostatečného množství mléka bohatého na nerosty u laní a pro maximálně dosažitelnou hmotnost paroží u jelenů. Dobře vyvinutá kostra zvěře, jako nosný systém muskulatury, mléčné žlázy a útrobních orgánů byla pro Vogta základním předpokladem silné zvěře, pro produkci dostatku mléka optimální skladby zejména z hlediska obsahu minerálů a nezbytnou podmínkou pro úspěšný start vývoje kolouchů. U paroží si cenil hmotnost paroží, kterou pokládal za cenný příspěvek k zisku bodů hodnotících silu trofeje a podtrhující její krásu.

Využitelnost předkládaných minerálů a jejich prospěšnost pro organizmus dokládal zmínkou o dopisu, který mu zaslal jeho vídeňský preparátor, který si stěžoval, že při přeřezávání zubů při preparaci jeho trofejí si musel dát zhotovit pilu ze speciální oceli, neboť dosud používané nástroje se tvrdostí zubů znehodnotily. A druhým argumentem podtrhujícím význam minerálů ve stavbě těla byla tvrdost zubů. Chrup jelenů jeho obory činil zvěř o dva roky mladší než bylo obvyklé (opotřebování zubů bylo pomalejší). Dokazoval to snadno, každý jelen měl “stomatologickou kartičku”.

Shrneme-li vše podstatné, co nám Vogt ve svém experimentu přenechal, musíme zcela nezaujatě doznat, že kromě příkladu cílevědomé a systematické chovatelské práce je to přínos k prohloubení našich poznatků o zásadním vlivu výživy na biologickou kvalitu zvěře.

Přiznávám se, že i pro mne byla Vogtova kniha, kromě prací jiných autorů, dílem provokujícím můj zájem o problematiku výživy volně žijících přežvýkavců. Avšak silným impulsem k napsání tohoto příspěvku byla žádost jednoho osvíceného vedoucího myslivosti v jedné známé oboře s jelení zvěří a druhého zaníceného chovatele jelení zvěře a majitele malé obůrky u Třeboně, abych pro obecnou informovanost napsal srozumitelnou “kuchařku” o výživě zvěře.

Jako odrazový můstek jsem si proto odvážil napsat jakousi pozdní recenzi Vogtovy knihy, ze které snad vyplyne pregnantní důkaz, že bez odborně řízené výživy zvěře nelze v současné době a jejích existenčních podmínkách, vrátit jí její oprávněné postavení a význam v naší přírodě, znovu opakuji pro radost, potěšení a poučení nejen myslivců.

Dokončení v příštím čísle