Jestřáb na tokaništi

Rostislav Stach

Dubnové plískanice pomalu střídaly čím dál teplejší dny a rána už nebyla zdaleka tak chladná jako na konci března. Ve vyšších polohách Krušných hor se na zvěřních políčkách začaly objevovat první zelené rostlinky a louky pomalu dostávaly svou jarní barvu. Čas tetřívčího namlouvání byl v plném proudu.

Byl to již desátý rok, kdy v tomto čase pravidelně jezdím do flájské obory, abych se na několik dní stal neviditelnou součástí přírody a přes objektiv svého fotoaparátu sledoval dění na tetřívčím tokaništi. Z minulých let sice již mám spoustu zajímavých snímků, ale přesto si jaro bez tetřívků nedokážu představit.

Po příjezdu do obory mě oborník Honza Vitner ubytoval a ještě večer jsem si na jednom z tokanišť postavil kryt. První ráno je vždycky “seznamovací”, proto si kryt stavím tak, abych měl po tokaništi co největší rozhled. Tetřívci se většinou na loukách zdržují na určitých místech, jakýchsi “teritoriích”, která v průběhu toku obsazují pravidelně každé ráno. Z těchto míst se vzdalují, jen když se na tokaništi objeví slepičky nebo konkurenční kohoutci. To potom dochází k prudkým soubojům a kohoutci “se honí” po celé louce. Pokud je tokaniště menší a obsadil je pouze jeden tetřívek, je poměrně snadné se k němu přiblížit.

Ve čtyři hodiny ráno jsem již seděl v krytu a čekal na přílet prvního tetřívka. Každé takové ráno má své zvláštní kouzlo: černý obzor se začíná zlehounka rozjasňovat a lesem se ozývá zatím pouze volání sýců rousných. Ty po chvíli vystřídá první nesmělý zpěv skřivana polního, ke kterému se vzápětí přidávají další a další hlasy. Potom už je slyšet zašumění křídel prvního kohoutka. Přistává na louce a dlouze se rozhlíží po okolí. Je ještě tma a v dalekohledu je vidět jen jeho silueta, která však s přibývajícím světlem získává stále konkrétnější podobu. První nesmělé pšouknutí a další kontrola okolí. Další pšouknutí a pak se tetřívek sklání k zemi a svým charakteristickým postojem začíná svou píseň lásky. Na tokaniště se slétají další kohoutci. Obsazují svá místa a tokají. Když se v jejich blízkosti objeví slepička, spustí křídla až na zem a ve strnulém postoji kolem ní tančí. Po několika kruzích se samička přitiskne k zemi, nejúspěšnější tetřívek na ni ve stejné poloze “najede” a krátkou chvilku ji ošlapuje. Potom pokračuje dál v toku, zatímco slepička se oklepává a jde hledat něco k sezobnutí. Sledoval jsem toto představení a vytipovával si místo, kam bych postavil kryt na druhý den, abych byl tetřívkům co nejblíže. Tetřívci se však pohybovali po celé louce, která je široká 200 metrů. Přesto jsem si jedno místo vybral. Kolem osmé hodiny tetřívci z tokaniště odletěli, a tak jsem se šel podívat, kde si boudu postavím na další ráno. Už z dálky se mi však na zemi něco nezdálo a mé obavy se potvrdily. Na okraji louky ležely zbytky roztrhaného tetřívka. Nebylo pochyb o tom, že jde o práci jestřába. Bylo mi kohoutka líto, ale uvědomoval jsem si, že i to do přírody patří. Postavil jsem kryt nedaleko od tohoto místa a v následujících dnech jsem chodil tam. Tetřívci samozřejmě tokali pokaždé jinde, a tak už se zdálo, že tento rok odjedu téměř s prázdnou.

Předposlední den mé dovolené jsem ještě jednou změnil stanoviště. Kryt jsem si postavil do míst, kde bylo v předcházejících dnech několikrát vidět dva mladé kohoutky. Ti byli neustále “v sobě”. Měl jsem tedy naději, že se mi podaří vyfotografovat jejich souboje z větší blízkosti.

Byl jsem netrpělivý a do krytu jsem to ráno usedl již v půl čtvrté. Sotva jsem za sebou zatáhl zip, uslyšel jsem šum křídel a zřetelně dosednutí tetřívka jen několik metrů ode mne. Znamenalo to provést veškeré další přípravy k fotografování bez použití baterky a co nejtišeji - nechtěl jsem kohoutka zradit. Do možnosti použít fotoaparát jsem měl teoreticky čas nejméně dvě hodiny, ale je důležité mít objektiv vysunutý z krytu již za tmy. Pokoušet se jej vysunout až za světla znamená vždy zrazení tetřívka a konec fotografickým nadějím. Povedlo se to však bez problémů, a tak jsem mohl průzorem pozorovat kohoutka, ke kterému mezitím přiletěl druhý. Byli ode mne vzdáleni necelých deset metrů. Tokali vedle sebe a co chvíli se do sebe pustili. Nebyl to však takový souboj jako u starých tetřívků. Spíše mi to připomínalo škádlení mladých jelenů, kteří se občas přetlačují, aby si vyzkoušeli budoucí souboje. Světla bylo zatím málo, na fotografování jsem potřeboval ještě nejméně tři čtvrtě hodiny. Najednou jeden z tetřívků zpozorněl, natáhl hlavu do výšky a začal se rozhlížet. Druhý na něho stále dorážel. Jistící tetřívek však jen odskočil a dál sledoval okolí. Situace se několikrát opakovala, ale nakonec to již první tetřívek nevydržel, rozhodl se oplatit klovanec svému soupeři a vyrazil na něj. V ten okamžik se nad loukou mihl stín a ozval se úder. Tetřívka, který se zoufale snažil zachránit, držela mladá jestřábí samice. Její stisk byl pevný, a tak neměl kohoutek žádnou šanci. Druhý tetřívek odlétl do vzdálenosti asi 50 metrů, kde usedl na lovecký posed, odkud nezúčastněně sledoval konec svého soka. I ostatní kohoutci z tokaniště vylétli na okolní stromy a jestřábici, která začala na tokaništi hodovat, tiše sledovali. K mému překvapení se však za chvíli začali na tokaniště vracet a pokračovali v toku. Dravec zatím zatáhl svůj úlovek až k okraji louky, kde ho asi dvacet minut konzumoval. Poté odlétl. Celá scéna mi připomněla záběry z Afriky, kdy si lvi pochutnávají na ulovené antilopě, zatímco opodál se klidně pase její stádo. Bylo to po deseti letech poprvé, co jsem něco podobného na tokaništi viděl. Ráno však předčasně ukončil déšť a počasí se natolik zkazilo, že jsem návštěvu obory ukončil dříve, než jsem měl původně v plánu.