Jelení shoz

František Štroblík

Jaro letošního roku přišlo o mnoho dříve, než bývá zvykem. V polovině dubna kvetou třešně, trnky, meruňky již stačily zmrznout. Les se zelená svěží jarní barvou. Tento stav nastupující vegetace odpovídá spíše polovině května. Sluníčko krásně svítí a láká k ozbrojené vycházce do honitby. Rozhoduji se rychle - beru troják, několik nábojů a dalekohled a vyjíždím. Cílem je krásná část honitby zvaná Remízy.

Pohodlně se usazuji na posedu a před sebou mám panorama celé severní části Chřibů. Od střílecké Jiviny přes Vlčák, Vašákovu louku, Brdo, Bunč, až po kopec Světlá nad Zdounkami. Při pohledu na jednotlivé části lesa se mi vybavují vzpomínky na myslivecké zážitky z mého bývalého působiště. Polesí Roštín, čtrnáct let a čtyři měsíce lesnické služby, nejkrásnější léta života, mnoho vzpomínek, zážitků, práce. Člověk může hovořit o velkém štěstí, když se mu koníček stane povoláním.

Jedna z mysliveckých příhod se mi obzvlášť hluboce vryla do paměti. Bylo 30. prosince 1991, poslední pracovní den roku. Ráno krátká porada na polesí, uzavření drobného prodeje za vánoční stromky, překontrolování údajů roční uzávěrky. Vedoucí polesí, podřízeným personálem přezdívaný "Tygr”, zavelí: "Chlapi, zbývá ulovit ještě dva kusy holé jelení zvěře. Zajeďte si pro pušky a v jedenáct hodin je sraz u hájenky v Roštíně na Koutkách.” Lesnímu Jirkovi připomíná, aby neopomněl vzít své dva čtyřnohé pomocníky, a ostatním, ať se pokusí sehnat ještě některého ze svých přátel - myslivců, kteří jistě nepohrdnou loveckou vycházkou na závěr roku. V určeném čase se u koutecké hájovny schází personál polesí a tři blízcí myslivci, kteří byli momentálně dosažitelní. Přítomnost kamaráda Vladimíra, který je proslulý svým kuchařským uměním, dává naději přípravy jater a drobů v případě loveckého úspěchu někde v útulné hospůdce. Všechny láká vidina dobré krmě a důstojné zakončení akce sehráním partie taročků.

Polesný rozhoduje, že vzhledem k počtu účastníků lovu - sedm pracovníků z polesí a tři lovečtí hosté - bude první lečí Vašákova lůka. Počasí je jak na objednávku. Sluníčko nádherně svítí, zem je pokryta patnácticentimetrovou vrstvou sněhu, který se třpytí, až z toho bolí oči. Husím pochodem směřujeme Kouteckou svážnicí k leči.

Leč je to rozsáhlá, stoletý bukový porost rozpracovaný těžbou s množstvím kotlíkových mlazin buku, často navštěvovaných černou i jelení zvěří. Polesný staví levou stranu leče, lesní Jirka byl pověřen zavedením lovců na pravé straně. Lovci jsou od sebe vzdáleni po 100 metrech. Asi po dvaceti minutách Jirka vypouští své dva jezevčíky Zrzku a Broka do leče. Leč se žene od spodu k hřebenové cestě. Stojím na stanovišti v řadě postavené polesným a celou leč mám jako na dlani. Krátce po vypuštění oba jezevčíci začínají hlásit. Podle vyššího tónu jejich hlasu a rychlosti pohybu usuzuji na jelení zvěř. Vzápětí na to vidím lečí klusat laň a za ní slabého koloucha. V duchu si říkám, že lepší to snad ani nemůže být. Vidím lesního Standu, jak míří a táhne s kolouchem. Kolouch po ráně zůstává v ohni. Laň po ráně nezastavuje a běží směrem k hřebenové cestě, na které jistě stojí někdo z loveckých hostí. Tam již nevidím, ale jedna rána, která se nese lesem, svědčí o přesném zásahu. Jedna rána - hodně zvěřiny, dvě rány málo zvěřiny, tři rány ... ? Jezevčíci proběhli leč, vrátili se k ulovenému kolouchovi. Polesný odtroubil konec.

Než polesný, který neviděl, že Standa ulovil koloucha, stáhne ze stanovišť své střelce, přecházím starý bukový porost Vašákovy lůky a jdu za Standou. U uloveného kusu se scházejí rovněž lesní Honza a Jirka a technik Zdeněk. Jirka drží v ruce silný jelení shoz. Našel jej u svého stanoviště. Vypráví nám, že v místě, kde shoz našel, byl asi před čtrnácti dny. Shoz trčel z napadaného listí těsně vedle skládky kulatiny, kterou přebíral, když kočí hmotu soustřeďoval. Tehdy ho neviděl. Z nálezu měl radost, zároveň nám sděluje, že je to jeho nejsilnější nalezený jelení paroh. Standa již zručně vyvrhuje koloucha, a jak se tak na něj dívám, napadá mě mimořádně hříšná myšlenka. Říkám: "Přidělejte tomu kolouchovi ten paroh, ať to vypadá, že je uloven jelen.” Co se legrace týká, jsou všichni spolupracovníci schopni jakékoliv špatnosti. Honza bere paroh, pokládáme koloucha na bok a pomocí několika vidličnatých větviček podepíráme paroh tak, jako kdyby k hlavě koloucha patřil odjakživa. Se zbraněmi na ramenech si stoupáme do řady za naaranžovaného jelenokoloucha. To již vidíme ze stráně scházet "Tygra” se svazkem smrkových úlomků v ruce. Za ním kráčí lesní Karel a jeden z loveckých hostí. Když polesný pohlédne k nám - a snad již zahlédl paroh u uloveného koloucha, obrací se a loveckého hosta posílá na svážnici, ať jde pomoci s druhým uloveným kusem. Přichází blíže a v tom okamžiku zřejmě přestává myslet. Vidí rudě, neboť jeho mysl a pozornost se soustřeďuje jen na skutečnost, že před ním na zemi leží ulovený jelen III. věkové třídy, byť s jedním parohem. Úlomky, které přinesl, mrštil o zem. Troufalost nejvyššího stupně, personál si dovolil ulovit jelena! To, co následuje, se dá přirovnat k přírodní katastrofě. Tygří skok a řádný. My stojíme v řadě a při celém výlevu jen ztěží zadržujeme smích. Karel, který lest zatím také neprohlédl, se jen škodolibě usmívá, protože přednedávnem měl kvůli jelenovi rovněž nějaké nedorozumění. Všichni, kteří stojíme nastoupeni za uloveným kusem, se začínáme hlasitě smát. To polesného vytáčí do naprosto nekontrolovatelné nepříčetnosti. Svůj proslov soustřeďuje do jediné myšlenky, jak já to vysvětlím řediteli a na lesní závod do Buchlovic si s tím pojedete sami. Když se situace vyhrocuje na nejvyšší bod, říká Honza Jirkovi: "Proboha, tak už mu ten paroh oddělej, nebo ho trefí šlak!”. Jirka přiskakuje ke kolouchovi, bere paroh do ruky a utíká i s ním pryč. Teprve nyní se polesnému rozjasnilo, jakou lumpárnu mu podřízený personál provedl. Rozbíhá se za Jirkou, kterého dohání, a odebírá mu jelení shoz.

Ten den jsme s lovem skončili. Jeden z hostů ulovil i laň, a tak byla i játra i ostatní droby chutně připravené přítelem Vladimírem a nakonec došlo i na taroky. Neuvěřitelná shoda náhod vznikla za situace, kterou píše opravdu jen život. A na jakou se také nikdy nezapomíná.

Hlavní osoba příběhu - polesný - již bohužel není mezi námi. Snad pokračuje ve svých vášnivých lovech někde v lovištích svatého Huberta nebo Diany. Až někdy navštívíte Chřiby, malebné pohoříčko mezi úrodnými rovinami Hané a zahradou Moravy - Moravského Slovácka, stavte se i na nejvyšším bodě, na Brdě, na jehož vrcholu je postaven pomníček jednoho dobrého lesníka, který lesu věnoval celý svůj život.

Svět myslivosti č. 7/2002