Hubertové mého rodu

Blažena SIEFERTOVÁ

Od dvacátých let 19. století, kdy se první muž mého rodu stal lesníkem, vyskytlo se v něm jméno patrona všech myslivců celkem třikrát.

Hubert Steinitz (1893 1922) byl o dva roky starší bratr mého otce Dr. Jindřicha Steinitze, a tudíž můj strýc. Nepoznaný. Osud mu vyměřil pouhých 29 let života a ukončil ho osm roků před mým narozením.

Oba hoši vyrůstali vláskyplném závětří knížecí schwarzenberské myslivny vLibějicích u Vodňan, ale protože jeden i druhý byli rození vůdci, nechyběly vjejich vztahu dramatické momenty. První se odehrál hned při jejich prvním setkání tváří vtvář 13. března 1895. “Podívej, Hubertku, tohle je tvůj bratříček!” Ani ne dvouletý Hubertek se tedy podíval na drobnou tvářičku novorozence a vyťal jí facku.

Za pár let svištěly kameny přes hlavní cestu zVodňan do Netolic, půl vesnice šlo za Hubertem, ostatní hoši tvořili vojsko Jindřichovo a dědeček platil bolestné, když nejednou uslyšel větu: “Pane óbrfořt, váš kluk přizabil mýho kluka.”

Později se málem přizabili oba bratři navzájem. Na kachním honu se přiřítili kprůseku vrákosí, ale každý zjiné strany. “Jdi pryč, já tu byl první!” “Ne, já tu byl dřív, běž ty!” Tu se mezi nimi zvedla kachna, oba po ní práskli, broky jen zafičely kolem nerozvážných uší. Zůstaly nepoškozené, což se nedá říci o lustru vhostinci U Roháčků, jenž padl za oběť bratrskému šermování hůlkami.

Spříchodem ženského živlu nabylo soupeření na intenzitě. Bratříčkové měli totiž naprosto stejné gusto a příroda jim nadělila dost barevných peříček, aby se měli před slečnami čím natřásat. Galantní společníci, výborní střelci, jezdci, tanečníci, oba umělecky nadaní. Jindřich maloval, už jako sedmiletý vykouzlil olejovými barvami mamince na dveře kuchyně jelena vříji, prvorozený však čaroval smyčcem na strunách houslí.

“Jakmile Hubert sáhnul po houslích, věděl jsem, že tahle slečna je pro mne ztracená,” prohlásil otec jednou. “A kdyby zůstal na živu, asi bych se ani neoženil.” Tím výrokem vždy spolehlivě naštval mou maminku, mne pak přiměl otevřít těžké kožené album babičky Marie a zkoumat staré fotografie. Co ty děvy na Hubertovi viděly? Vykulené oči, odstávající uši, to ať se jdou ty Lenky řídících a Jarmily zpošty se svým vkusem vycpat!

Nevraživost vůči mladému muži, který mému milovanému tátovi přebral skoro každou holku, mi vydržela až na práh stáří, kdy konečně jsem měla čas prostudovat zděděné deníky, dopisy, listiny. Úhel pohledu se začal měnit. Bezstarostný pohled synka zmyslivny, hony, lovy, tanec, zábavy, milostné pletky, ale smrt jako by stále číhala opodál. První láska přervaná osudem vplachých začátcích pohledů a úsměvů. Zdena Mitísková, patnáctiletá dcerka řídícího zKamenného Újezda utonula 2. ledna 1910 vrybníku Štilci. Prolomil se pod ní při bruslení led a Hubertovo hoře zaplavilo skoro celý silný sešit včerných deskách.

O sedm let později smrt otce semkla bratry vpevné objetí a vymazala veškerou řevnivost. Budoucí zemědělský inženýr píše absolventu lesnické školy vZákupech vlistopadu 1919: Tak co, lesníčku, pěstuješ smíšený porost? To je teď nejlepší. Jak děláš paseky? Podle starého, proti západním větrům anebo dle Wágnera od severu? Mám těch otázek víc, ale není místo. Kde ty Sakulente nebo Jakule vlastně jsou?

Jakule jsou vjižních Čechách u nových Hradů. Bylo to buquoyské panství a Hubertovo první místo. Zelený lístek bez data svědčí, že jakulská myslivna přijala pod svou střechu na pár dní i mladšího bratra: Jel jsem za Hubertkem. Cesta nepříjemná, ale zato jsem mohl být sdrahým bratříčkem. Vládne ve svém království energicky.

Nevládl dlouho. Bolesti hlavy, jež ho sužovaly od počátků dospívání, vyústily ve zhoubný nádor. Smrt si ho odvedla vlistopadu 1922. Možná měla podobu Zdenky Mitískové, možná maminky Marie, která ho předešla o dva roky. Hubert byl odjakživa maminčin, Jindřich tatínkův a dohromady byli nejšťastnější rodina široko daleko.

Nad červnovým vydáním Myslivosti 2003 mi málem ukápla slzička dojetí. Vreprodukci prvního ročníku Stráže myslivosti jsem na str. 45 našla článek bratra babičky Marie Otakara Streinze Příbuzenská plemenitba při chovu psů. Súžasem jsem zjistila, že razil cestu svému synovci a mému otci, který vduchu názorů svého strýce probojoval a dotáhl do konce ideu genealogických linií se třemi volnými generacemi.

Jako malá jsem se na výjezdy kprastrýci Otakarovi do myslivny vOlešnici vždy moc těšila. Byla jsem dítě knihomol a olešnická knihovna byla nadoraz zaplněná bohatě ilustrovanými svazky. Přednostně jsem se vrhala na sbírku loveckých písní, dodnes si pamatuji verše věnované lovu na divočáky.

Zvěř černá, tlustou kůži má ta slota drzá, pitomá, hned rypáky tě zvětří, inu, vždyť jsou to vepři! A bráníš-li se líně, svá střeva máš hned vklíně, inu, vždyť jsou to svině!

I o synovi strýce Otakara Ing. Hubertu Streinzovi (1917 1995) se dá říci, že vyrůstal vláskyplném závětří a stejně jako jeho bratranec jmenovec zvolil dráhu lesníka. Osobně jsem ho poznala jako studenta lesnické školy vPísku. Tichý, štíhlý, obrýlený mládenec se u nás vpíseckém hřebčinci objevoval často. Většina snímků vmém dětském albu je pořízena Hubertovým fotoaparátem. Tulím se kmamince na schodech našeho domku, pyšně předvádím novou aktovku budoucí školačky, drandím na tříkolce na nádvoří mezi stájemi atd.

Vítr osudu odvál naši rodinu vroce 1945 zjižních Čech do východních, ale spojení se nepřetrhlo. Na obě strany chodila oznámení promoční, svatební, smuteční, léta pádila, ze studenta a předškolačky byli penzisté.

Kosobnímu setkání došlo vlétě 1992 vSušici. Hubert mi připadal daleko menší než vpíseckých vzpomínkách, možná proto, že já jsem se od té doby zvětšila vertikálně i horizontálně, ale brýle, štíhlá postava a jemné mravy zůstaly. Těžce nesl, že kouřím, každou cigaretu provázel naříkavým nesouhlasem, třebaže jsem je zpopelňovala na venkovních schodech a oklepávala do víčka od marmelády, vpatrové vile na úpatí Svatoboru se nevyskytoval ani jeden popelník. Hubertova Bětuška, vysoká, štíhlá, shelmou krátce střižených šedých vlasů, byla kmé kuřácké závislosti daleko tolerantnější.

Další rozdíl mezi nimi byl vztah ksoučasnosti. Tenkrát byla mimořádně rušná doba, rozpadalo se Československo, hltali jsme zprávy ztelevize, vrhali se na noviny. Hubertovi zbývali tři roky života, měl za sebou dva infarkty a s politickými událostmi se už míjel. “Tebe to zajímá?” ptal se melancholicky. “Bětu to taky zajímá, mne už ne.”

Bětuška, bývalá učitelka, se nejen zajímala, ale uměla i poutavě vyprávět. I po více než deseti letech se mi její příběhy vybavují téměř slovo od slova. Třeba ten okamžik, kdy poprvé uviděla svého životního partnera: Hubert chodil nejdřív do gymnázia vPísku, ale protože byl pořád nemocný, převedli ho na měšťanku vTrhových Svinech. Jednou ráno někdo zaklepal na dveře naší třídy. Byly vzadu, já byla velká, seděla jsem zrovna u nich. Otevřela jsem a tam stál lesák, vedle něho kluk vberanici až na uši. A to byl můj osud.

Nelehký. Ke konci druhé světové války sloužil Hubert vŽichovicích, Běta čekala první dítě. Vkvětnový den, kdy spáchal sebevraždu německý správce žichovického panství, porodila syna Huberta. Americký voják ho nesl ke křtu a za tři týdny týž voják nesl malou rakvičku ke hrobu. Neprůchodnost střev, lékařská pomoc nedosažitelná, na šumavských cestách se střílelo.

Později se narodily dvě dcery, ale komunistický režim se staral, aby o mnoho lépe nebylo. Hubert byl vyhozen zpráce, jinou odpovídající nemohl najít, sázel tedy stromky a Bětuška mu pomáhala plnit normy. Prý se tam sešla velice slušná společnost, pan farář, pan starosta, ten prý byl tak rychlý a šikovný, že sám udělal víc než manželé Streinzovi.

Jednou se Hubert dověděl, že vChýnově se uvolnilo místo polesného. Rozjel se tam, ale protože bylo horko a měl žízeň, zašel nejdřív na pivo do místního bufetu. Nad půllitrem vyslechl debatu dvou mužů. “Tak nám vyhodili polesnýho, takovej hodnej člověk…” “A kdovíjaká svině přijde na jeho místo.” Hubert nedopil a odjel zpátky do Sušice.

Bratranci Steinitz a Streinz si užili dosyta nepřízně režimu a ze světa odešli podobným způsobem. Blažena Steinitzová usnula vkřesle vedle lůžka nemocného manžela a nepouštěla jeho ruku ani ve spánku. Nad ránem se probudila leknutím, dlaň, kterou svírala, byla ledová.

Huberta vnemocnici navštívil vnuk Václav, ale Hubert chtěl Bětušku. Vašek ji tedy přivezl, Hubert ji vzal za ruku a usínal a usínal, až usnul navždy.

Dnes by měl ze mě radost, už bych mu nekouřila ani na schodech. Od jeho úmrtního roku jsem nezkonzumovala ani jednu cigaretu a určitě do smrti vydržím. Přála bych si také takovou usínací a kdyby navíc byla kdispozici ruka někoho blízkého… Ale takový nadstandard asi přeje Pán jen málokomu, nechám to na něm. Fiat voluntas tua.