Chvála české myslivosti

Karel Bartošek

Abychom mohli s čistým svědomím oslavovat osmdesát let trvání naší myslivecké organizace, měli bychom alespoň chvíli rozjímat o tom, zda je vůbec co slavit. Samozřejmě budeme v letošním roce kulatého jubilea vzpomínat a připomínat si nejen oněch uplynulých osm desítek let, ale zajdeme ještě hlouběji do historie – s úctou a hrdostí se jistě znovu přihlásíme k odkazu podstatně starších mysliveckých osobností – hraběte Sporcka, zakladatelů české občanské myslivosti (myšleno jako alternativa myslivosti šlechtické) z devatenáctého století, a k dalším stovkám a tisícům věrných a poctivých myslivců.

Oprávněnost oslavy každého výročí má ale i druhou – a možná důležitější - stránku. Veškerá historie, veškerá slavná minulost, veškeré velké činy i usilovná drobná práce našich předchůdců nejsou k ničemu, když přítomnost je špatná, když současný stav za nic nestojí. S čistým svědomím tedy můžeme oslavovat osmdesátku českomoravské myslivecké organizace, pokud máme oprávněný důvod ke spokojenosti (když ne k hrdosti) se stavem myslivosti jaký je dnes, s úlohou naší myslivecké organizace v ní, s perspektivami, s výsledky díla, které jsme převzali a které teď – lépe či hůře – konáme také my.

Pokud se ohlédnu za tím, co bylo v posledních měsících a letech na toto téma napsáno a řečeno (a ostatně co jsem sám napsal a řekl), je to hrůza. Samá kritika, hrozby konce myslivosti u nás jako takové, vzájemné výčitky, osočování, vnější nepřátelé na každém kroku, kritika do vlastních řad. Je to ale reálný obraz skutečnosti? Je česká myslivost v krizi a je ohrožená její existence? Na první pohled to tak může vypadat. Je to ale pravda? Podívejme se na českou myslivost objektivně. Pokusme se oprostit od našeho národního zvyku pesimistického a kritického patření po okolí a zobecňování sice reálných, ale třeba jen dílčích a minoritních špatných jevů. Zvažme jako slepá spravedlnost to dobré a to špatné a najděme tu většinu.

Samozřejmě v době kolem přípravy a schvalování mysliveckého zákona se vylila spousta žluče, sporů, osočování, výčitek a hrozeb. Veřejné mínění a média lačnící po senzačních odhaleních typu černé kroniky se radostně zmocnily všech těch řádově několika mysliveckých průšvihů a problémů, některé politické a zájmové skupiny toho využily a pasovaly se do role statečných bojovníků proti myslivosti. Skupiny myslivců se mezi sebou popraly o přístup k pronájmu honiteb, o výši nájmů, o interpretaci škod zvěří a o další aspekty nového zákona. Je ale toto podstata naší myslivosti?

Když si tedy zarozjímám nad současným stavem české myslivosti jako celku – často problematického, rozhádaného, ublíženého a zmateného – a porovnám jej s těmi informacemi, které znám hlavně díky tomuto časopisu o stavu a problémech myslivosti v zahraničí, překvapuji sám sebe, že při sebehorší vůli nemohu současnou situaci české myslivosti vidět zle!

Pro všechny činnosti, pro všechno snažení a podnikání platí pravidlo, že čím má víc živých kořenů, čím má širší základnu, na čím větším počtu “nohou” stojí, tím je silnější, stabilnější a víc vydrží. U nás si opravdu nemůžeme stěžovat.

Už sám zákonodárný sbor naší republiky představuje mimořádně významnou podporu myslivosti v legislativní oblasti. Sice většina myslivců i jejich odpůrců je hrubě nespokojena s novým zákonem o myslivosti (on však musel být přijat jako kompromisní, takové bylo rozložení sil na tehdejší politické scéně), ale zákon máme a na vztek největších “protimyslivců” existuje v parlamentu mimořádně silná skupina poslanců, kteří mysliveckým zájmům rozumějí a jsou schopni postupně prosazovat neustálou optimalizaci příslušných zákonných norem a “narovnávat” nedostatky, vzniklé protitlakem politických odpůrců myslivosti v době hysterie, spojené s přijímáním zákona jako takového.

Přes všechny naše stesky je myslivost ze strany státu i v té výkonné oblasti relativně aktivně řízena a zastřešována Ministerstvem zemědělství ČR. Stát (opět s výhradou oněch našich často oprávněných stesků) reguluje provozování myslivosti relativně pružně a s přihlédnutím k prosaditelným zájmům myslivců. Další “nohou” české myslivosti je myslivecké školství. Domnívám se, že vyučování myslivosti na relativně značném počtu středních lesnických a dřevařských škol, na vysokých školách, existence katedry myslivosti, doktorandských programů, vysokoškolských výzkumů, školních honiteb a dalších atributů spojených s mysliveckým školstvím není ve světovém a dokonce ani v evropském měřítku zanedbatelné. Současné osnovy mysliveckých předmětů, které vycházejí nejen z lovu a chovu zvěře, ale i z mysliveckých tradic, historie, myslivecké etiky, špičkoví myslivečtí pedagogové a hlavně stovky a tisíce mladých lidí, kteří mysliveckou výchovou na školách prošli a procházejí – to je nějaké východisko, nějaká základna, nějaká líheň a současně zachování toho nejlepšího, co v české myslivosti máme.

Obrovskou základnou naší myslivosti je – ať se nám to líbí nebo ne – státní podnik Lesy České republiky. Ekonomicky nesmírně silná instituce, obhospodařující zdaleka největší část našich lesů se (na rozdíl třeba od některých národních parků) vždy hlásila k aktivnímu výkonu myslivosti. Armáda v dobrém slova smyslu profesionálních myslivců v jejich řadách (vychovaná opět naším mysliveckým školstvím) udržuje při výkonu svého povolání většinu z toho, co kdy českou myslivost proslavilo a ctilo. Finanční prostředky, pracovníci, kteří se tomu na rozdíl od ostatních myslivců mohou stoprocentně věnovat, dostatek vhodných pozemků a odborné zkušenosti umožňují LČR vést velký počet “vzorových” honiteb včetně obor, realizovat myslivecké výzkumné programy, velkoryse podporovat výměnu zkušeností mezi myslivci, pořádat myslivecké akce, pečovat o myslivecké památky apod. Ač na sebe často vrčíme kvůli škodám zvěří, kvůli výši nájemného z honiteb, kvůli představám o únosnosti druhů a počtu zvěře v dané lokalitě s ohledem na potřeby lesních porostů, jsou řadoví “státolesáci” vesměs poctiví a špičkoví myslivci a celá jejich instituce českou profesionální myslivost rozvíjí a svým způsobem i ochraňuje.

Poslední desetiletí je poznamenáno úplným boomem myslivecké kultury. Myslivecké literatury – beletrie, poezie, encyklopediky i odborných děl vychází snad nejvíc v našich dějinách. Lovecká a myslivecká hudba zažívá autorský i interpretační rozkvět porovnatelný snad jen s přelomem baroka a klasicismu – kromě tvůrčích osobností soustředěných do fenoménu Loveckého tria se skoro masově po celém našem území rozšiřuje hra na borlice a lovecké rohy. Snad jen volné výtvarné umění už nemá takové genie jako byl třeba Mirko Hanák – užitá myslivecká grafika a výstavnictví jsou ale poprvé ve své existenci světovou špičkou. O úrovni našeho časopisu – odborné, výtvarné, beletristické, popularizační – psát nebudu, on by to pan šéfredaktor z vrozené skromnosti stejně vyhodil. Ale kromě našeho časopisu vychází několik dalších, zvláště po odborné stránce velmi fundovaných periodik, takže každý myslivec a zájemce o myslivost si může vybrat jako nikdy předtím. A i ta media se poněkud uklidnila. Po odeznění vášní spojených s debatami o mysliveckém zákoně se diferencovala – vycházejí u nás jak takové plátky, které už svým zaměřením, obsazením redakce jsou vždy a za všech okolností (bez ohledu na realitu) silně protimyslivecké, minimálně stejný počet vlivných medií je naopak minimálně objektivní. A například některé oblíbené víkendové pořady České televize českou myslivost přímo propagují.

Nás, členy Českomoravské myslivecké jednoty, která je letošním oslavencem, samozřejmě nejvíc zajímá její význam, pozice a perspektiva. Jsem přesvědčen že ČMMJ je stejně významným a silným kořenem české myslivosti, jako ty předcházející a že je jejich důstojným partnerem a spoluhráčem. Jistě mnozí z nás mají spoustu výhrad k tomu co se nepovedlo a co se stále nedaří. Na druhou stranu se ale v posledních letech ČMMJ podařilo několik zcela zásadních věcí. Uchovala (opět v tom dobrém slova smyslu) lidový charakter významné části české myslivosti a to v podmínkách různých divokých privatizací a obecného válcování celé společnosti penězi. Jednotlivá myslivecká sdružení – díky tomu, že je jich tolik a že sdružují takový počet členů ze všech možných věkových a sociálních kategorií – udržují při životě (a v silných protitlacích) jak české myslivecké tradice, tak mysliveckou etiku, způsoby lovu, znalosti a dovednosti o chovu a ochraně zvěře. Je samozřejmě velká spousta špatných sdružení, mnoho myslivců – pytláků, ochmelků, masařů a jak jinak se jim říká. Ale drtivá většina mysliveckých sdružení a jejich členů se snaží udržet úroveň české myslivosti co nejvyšší a protože je jich tolik, tak se jim to daří. Velikost ČMMJ (z hlediska počtu členů a celostátní působnosti) je zárukou udržení významu a postavení české myslivosti a její prosazení i v politice a nakonec i ve veřejném mínění – se sto tisíci členy nějaké organizace prostě musí každý v tomto desetimilionovém státě počítat.

Ono těch protivenství a problémů v naší malé zemi, která tak-tak uživí všechny ty protichůdné zájmy a zájmečky, z nichž mnohé jsou myslivosti a mysliveckým zájmům vysloveně nepřátelské, je až moc. Ale když se tady, v průmyslové krajině samého středu Evropy podíváme na naše lesy, remízy a pole a během jedné procházky třeba i na předměstí velkoměsta zvedneme několik kusů srnčí zvěře, bažantů, zajíců i divokých kachen a třeba i černé, když při jízdě po naší transevropské části dálnice každou chvíli kolem sebe vidíme skupinky drobné i spárkaté zvěře, když na skoro každém honě i individuálním lovu zažijeme perfektní provedení nádherných, tři sta let starých obřadů, když zjistíme, že jsme snad jediná země na světě, kde skoro každý, kdo se zamiluje do přírody, divoké zvěře, jejího chovu a lovu může tuto svou zálibu a vášeň při splnění daných podmínek provozovat, že jsme snad jediná země na světě, kde už v jazyce samém existuje významově zcela jiný výraz pro “myslivce” a pro “lovce”, kde v mnoha stále živých pohádkách je myslivec představitelem sil dobra a pořád i jakéhosi tajemna, a kde je myslivost tak důležitá, že je předmětem zájmu a důvodem růstu adrenalinu velké části politiků, ekologů, novinářů a dalších významných skupin obyvatelstva.

Možná si laskavý čtenář těchto myšlenek řekne, že toho na naší myslivosti zase tolik skvělého není a že jinde (= v dokonalém, vyspělém zahraničí) jsou na tom mnohem líp. Ale kde jsou na tom líp? V severní Americe, kde je sice dostatek zvěře, ale myslivost prakticky neexistuje – jen státem licencované lovectví? V románských evropských zemích, kde zase není skoro žádná zvěř a kde každý majitel sebemenšího pozemečku může bez vážnějších problémů střílet po všem, co se kde pohne? Anebo v námi tak obdivovaném Rakousku, kde sice mají myslivost, mají zvěř, ale, jak jsme se dočetli v dubnovém čísle našeho časopisu, kde také v některých honitbách pořádně nevědí, k čemu jsou různé námi prožívané tradice a obřady, snaží se je napodobit a vyleze jim – paskvil?

Tak si myslím, že v dalším desetiletí či dvacetiletí budeme na naši myslivost zase (včetně mne) hudrat a hrozit všemi možnými katastrofickými scénáři jejího vývoje či pádu. Ale letos, když zvážíme a spočteme to významné a důležité, musíme českou a moravskou myslivost hlavně, drtivě hlavně pochválit. Chvála buď naší myslivosti, chvála buď našim myslivcům, chvála buď všem přátelům zvěře, přírody a lovu. Crescat, floreat. Ať roste, ať vzkvétá naše myslivost.