Byl Kodaňský summit pro Česko úspěch, nebo propadák?

Kodaňský summit Evropské rady, který se konal 12. a 13. prosince minulého roku, představuje bezpochyby důležitý mezník ve vývoji Evropské unie i celého procesu rozšíření o postkomunistické státy. Evropa nastartovala rozšiřovací proces ihned po pádu Železné opony v roce 1989. Pokusme se nyní podívat alespoň trochu s odstupem, byť časově nepříliš dlouhým, na to, k čemu v Kodani došlo a jaký to má pro naši republiku význam.

Z Kodaně do Kodaně

Jeden zlomový summit Evropské rady se již v Kodani v minulosti konal. Evropští státníci zde v červnu 1993 deklarovali odhodlání přijmout země ucházející se o členství v EU co nejdříve - poté, co kandidáti splní stanovené politické a hospodářské podmínky (tzv. kodaňská kritéria). Proto se v této souvislosti často hovoří o cestě "z Kodaně do Kodaně".

S jistým zlehčením lze na úvod konstatovat, že prosincový summit pro nás nedopadl až tak zle, bereme-li v úvahu, že skončil večer v pátek třináctého. Každopádně pojmy úspěch či neúspěch jsou velmi relativní a záleží na tom, z jakého úhlu a s jakými apriorními představami se budeme na věci dívat. Jinak pochopitelně závěry summitu vnímají lidé, kteří si náš vstup do EU přejí, zcela jinak pak ti, kteří jsou zásadně proti. Ať už se jedná o pravicové euroskeptiky, pro které je EU příliš socialistická, nebo o většinu komunistů, pro které je Unie naopak socialistická málo. Je logické, že ti, kteří jsou principiálně proti našemu vstupu do EU, by jakýkoli výsledek kodaňského summitu považovali za naprostý debakl.

Zastavme se nyní u těch, kteří vstup do EU víceméně podporují. Zde záleží převážně na tom, jedná-li se o činitele či voliče stran vládní koalice, která nese hlavní odpovědnost za negociační proces za českou stranu, nebo o přívržence opozičních stran, parlamentních či mimoparlamentních, kteří zpravidla mívají tendenci kriticky nazírat jakékoli kroky vlády.

Nelze všechno přepočítávat na peníze

Představitelé stran vládní koalice proto nikoli překvapivě označili výsledek summitu za úspěch, jehož velikost doceníme teprve za několik let. Jak se dalo očekávat, president Václav Havel ohodnotil postup vlády při vyjednávání podmínek vstupu do EU kladně a svůj názor doprovodil výrokem, že nelze všechno přepočítávat na peníze. Jde také o hodnoty, které přebereme. Na druhé straně ODS na svém kongresu přijala usnesení, které říká, že vláda vyjednala ponižující a nedůstojné podmínky. Někteří čelní politici ODS dokonce doslova uvedli, že do EU nepolezeme po kolenou, ale budeme se tam plazit po břiše. Velmi kriticky se k vyjednaným podmínkám vstupu vyjádřili i ti představitelé KSČM, kteří naše členství podporují, třebaže s četnými výhradami.

Oprostíme-li se od apriorních utkvělých představ, v obecné rovině lze říci, že čeští vyjednavači dosáhli za daných okolností maximum možného. Pohybovali se v poměrně úzkých mantinelech a mohli tak prosadit většinou jen dílčí a nevelké výhody. Přesto se v několika případech podařilo přimět země EU k poměrně velkým ústupkům. To platí nejen o konečné fázi vyjednávání, ale do jisté míry o celém negociačním procesu, který byl zahájen v březnu 1998. Mimochodem ČR uzavřela jednání jako poslední z kandidátských zemí, což nesporně svědčí o upřímné snaze dosáhnout optimálního výsledku.

Nechme mluvit čísla

V závěru jednání ČR dohodla příjem nových finančních prostředků z rozpočtu EU ve výši 83 miliónů eur (k dříve vyjednaným 564 miliónům). Vedle toho získá ČR 100 miliónů eur z oblasti strukturálních fondů do rozpočtových kompenzací. Je třeba podotknout, že smyslem kompenzací je zabránit tomu, aby Česko do rozpočtu EU odevzdávalo víc, než z něj bude dostávat. V letech 2004-2006 by ČR měla získat 747 miliónů eur. To je po Polsku druhá absolutně nejvyšší částka.

V prvních třech letech členství by ČR měla přispívat do společného rozpočtu částkou 2.574 miliónů eur. Celkově by měla čerpat 3.350 miliónů. Z toho 2.603 miliónů představuje odhadovanou sumu prostředků na zemědělství, strukturální opatření (strukturální fondy, fond soudržnosti) a vnitřní programy (budování institucí). Zbývajících 747 miliónů eur (přibližně 23,2 miliardy korun) ČR vyjednala za účelem vylepšení čisté pozice ve vztahu k EU. To bude samozřejmě platit tehdy, když čeští občané schválí vstup do EU v červnovém referendu a nenastanou nečekané komplikace ze strany některé členské země při schvalování přístupové smlouvy.

Je 23,2 miliardy korun hodně, nebo málo? Někomu se to může jevit jako ohromující částka. Pro lepší představu ji porovnejme s jinými sumami. Například výdaje (respektive příjmy) našeho státního rozpočtu se pohybují okolo 700 miliard korun. Nedávno byl schválen návrh zákona o rozpočtu na rok 2003 s historicky nejvyšším deficitem 111 miliard. Transformační ztráty našeho bankovního sektoru (v mnoha případech v důsledku finančních podvodů a podezřelých transakcí) představují asi 600 miliard. Odhaduje se, že z našich investičních fondů bylo vytunelováno víc než 50 miliard. Povodňové škody v roce 1997 dosáhly zhruba 60 miliard, v loňském roce přesáhly hodnotu 90 miliard. Ve světle těchto čísel se nějakých 23,2 miliardy korun v průběhu tří let oprávněně jeví jako suma příliš malá na to, aby mohla výrazně zlepšit stav naší ekonomiky či citelně zvýšit životní úroveň obyvatelstva. To by platilo i v případě, že to bylo dvakrát, třikrát, čtyřikrát tolik. Není to ovšem částka úplně zanedbatelná. Je totiž na úrovni skoro poloviny očekávaných výdajů v resortu Ministerstva obrany pro letošní rok a víc než dvojnásobku plánovaných výdajů Ministerstva obchodu a průmyslu. Pomocí peněz z EU tak lze zaplatit mnoho užitečných věcí a aktivit. V každém případě by se uvedená částka neměla přeceňovat ani podceňovat.

Je hodnotnější Čech nebo Maďar…?

Až neuvěřitelné vášně vyvolala mezi českými politiky debata o tom, kolik se podařilo z EU "vytřískat" v přepočtu na jednoho obyvatele. Vrcholem trapnosti byl poprask, který vyvolala u některých opozičních politiků informace, že při takovém srovnání dostane ČR ze všech kandidátských zemí nejméně. Nejčastěji se porovnávala částka 76 až 78 eur, která připadne na jednoho občana ČR, se 125 eury, které získá Slovinec. Slovinsko je totiž podle HDP na obyvatele druhá nejbohatší kandidátská země po Kypru; z postkomunistických států je daleko nejbohatší. Je ale třeba zdůraznit, že na druhém místě z celé oblasti střední a východní Evropy je právě naše republika. Odečteme-li však z částky pro Slovinsko prostředky na ochranu vnějších hranic (prostředky na Schengen), zbude na jednoho Slovince jen asi 69 eur, tedy méně než na českého občana. Pokud rozšíření proběhne podle plánu, ČR bude jedinou členskou zemí, která nebude mít žádné vnější fyzické hranice EU, neboť bude obklopena jen členskými státy a navíc nemá mořské pobřeží. Tím Česko ušetří značné finanční prostředky. Další ušetří tím, že nebude muset (narozdíl od některých dalších kandidátských zemí) utlumit nevyhovující jaderné elektrárny. To vše si měl uvědomit i bývalý místopředseda ODS Vlastimil Tlustý, když začal na parlamentní půdě demagogicky a rádoby vtipně vypočítávat, o kolik procent je jeden Čech méně hodnotný než jeden Slovinec či Maďar. Kolik poslanců si asi v té chvíli uvědomilo, že právě Maďarsko bude muset na základě schengenských dohod chránit vnější hranice EU s Ukrajinou, Rumunskem, Srbskem a Chorvatskem? I proto dostalo na osobu téměř dvakrát víc peněz než my.

Ačkoli absolutní výše rozpočtu EU působí impozantně, je relativně mnohem menší, než jsou všeobecně rozšířené představy. Podle přijaté zásady nesmí překročit 1,27% HDP všech zemí EU dohromady. Celkově se EU rozhodla v období 2004-2006 vyčlenit na rozšíření 40,8 miliardy eur. Noví členové by měli v tomto období přispět do rozpočtu EU celkem asi 15 miliard eur. Vzhledem k tomu, že nové členské země nebudou do roku 2006 schopny velkou část z oněch 40,8 miliardy eur využít, Evropská komise odhaduje, že by čistá cena rozšíření mohla činit jen asi 10,3 miliardy eur pro deset zemí během tří let. To je asi jedna tisícina celkového HDP všech zemí EU. Podle některých odhadů zaplatí každý obyvatel nynějších členských zemí EU za rozšíření v období 2004-2006 asi 36 eur. To rozhodně není projev bůhvíjaké velkorysosti. Jde přece o historický zlom, znovusjednocení Evropy po ukončení studené války. Původně se dokonce mělo vynaložit na rozšíření o šest států 42 miliard eur do roku 2006 (podle závěrů berlínského summitu Evropské rady v roce 1999), ale v Kodani došlo k redukci této částky, přestože se počet očekávaných nových členů zvýšil na deset. Do jisté míry to lze vysvětlit současnou velmi obtížnou hospodářskou situací Německa, které je zdaleka největším plátcem do rozpočtu EU.

Kromě těchto diskusí provázely velké vášně i dohody v oblasti zemědělství. Není divu. Výdaje na zemědělství tvoří skoro polovinu celkových výdajů z rozpočtu EU, v minulosti to bylo ještě mnohem víc. Tomu odpovídá i podíl zemědělské problematiky na desítkách tisíc stran acquis communautaire (zjednodušeně řečeno evropského práva). V oblasti zemědělství ČR vyjednala možnost dorovnání výše přímých plateb s využitím prostředků na rozvoj venkova, respektive z národních zdrojů, na úroveň až o 30% vyšší než byly navrhované přímé platby (tzn. 25-55% v roce 2004, 30-60% v roce 2005, 35-65% v roce 2006 atd.). Dále bude mít ČR u komodit, u nichž bude národní podpora v roce 2003 vyšší než daný návrh, možnost dorovnání na úroveň EU (například u bramborového škrobu). Pro období 2004-2006 se podařilo nad rámec rozdělených prostředků pro rozvoj venkova získat dodatečně tři miliardy korun, celkem pak 14,4 miliardy korun. To je oproti současnému stavu suma zhruba dvojnásobná. Vyjednávání v oblasti zemědělství byla velmi tvrdá, protože na jeho výsledku byly zainteresovány silné agrární lobbyistické skupiny zejména z Francie a Španělska. V jejich zájmu pochopitelně bylo minimalizovat přímé platby novým členským zemím, aby se při omezené velikosti společného koláče podařilo udržet na maximální úrovni platby původním členům. V tomto kontextu nemusejí být naši zemědělci až tak nespokojení. Jejich situace by se měla každým rokem zlepšovat - až do roku 2013, kdy by přímé platby měly být stejné pro obě skupiny členských zemí. Již dnes jsou naši zemědělci vystaveni tvrdému konkurenčnímu tlaku ze strany EU, a proto by měli být schopni se s ním vyrovnat i v budoucnosti. Každopádně je evidentní, že pokud by ČR do Unie nevstoupila, byli by na tom čeští zemědělci podstatně hůř. Přesto mají právo na pocit nerovnoprávného zacházení ze strany EU, protože je bohužel podložený fakty.

Kromě nižších přímých plateb do zemědělství se vyjednavačům EU podařilo prosadit další tři ústupky ČR. Unie naopak musela Čechům ustoupit ve zhruba deseti případech. Váha jednotlivých ústupků na té či oné straně se dá jen obtížně porovnat. Jedno je však jisté. Nebyla to zdaleka jen Česká republika, kdo musel v řadě věcí slevit ze svých požadavků.

Práce v EU? Nic není nemožné.

Jedním z českých omezení, kterému se dostalo největší mediální pozornosti (a kterým se s oblibou oháněli různí populisté a takzvaní ochránci národních zájmů), je maximálně sedmileté přechodné období pro volný pohyb pracovníků. Je třeba upozornit, že často omílaný výrok, že Češi nebudou moci po dobu sedmi let pracovat v zemích EU, je zkreslený a značně zavádějící.

Především se očekává, že většina členských států nebude toto přechodné období uplatňovat déle než dva roky, pokud vůbec. Úplnou liberalizaci ode dne rozšíření již dříve deklarovalo Nizozemsko, Irsko, Švédsko, Dánsko a nejnověji i Velká Británie. Předpokládá se, že k těmto státům se brzy přiřadí Belgie, Itálie, Španělsko a Řecko. Nás asi nejvíc zajímají sousední státy. Asi není všeobecně známo, že už dnes, kdy ještě ani v EU nejsme, uspěje v Německu nebo Rakousku víc než 90% našich žadatelů o práci. Přechodné období neznamená zákaz práce v zemích EU, nýbrž možnost jednotlivých členských států nadále regulovat pracovní trhy prostřednictvím národní legislativy. To je podstatný rozdíl.

Třetí ústupek ze strany ČR se týká kapitoly Regionální politika, která upravuje podmínky čerpání finančních prostředků ze strukturálních fondů a Kohezního fondu EU. Jisté je, že ČR by měla po vstupu do Unie z těchto fondů každoročně obdržet podstatně víc (v letech 2004-2006 asi 1,4 miliardy Kč) než zatím získávala v rámci předvstupních programů Phare, SAPARD a ISPA (v roce 2003 by to mělo být celkem 170 miliónů eur). Bohužel minimálně do roku 2007, odkdy by měl platit nový rozpočtový plán EU, budou české regiony v rámci strukturální politiky dostávat méně než chudé regiony současných členských států EU (podle odhadů maximálně 120 eur na hlavu oproti zhruba 230 eurům v členských zemích). Pak bude záležet i na nás, jaké podmínky dokážeme prosadit pro období 2007-2013.

České náklaďáky

Poslední zásadní český ústupek se týká možnosti omezit české dopravce v oblasti vnitrostátní silniční dopravy (tzv. kabotáže) na dobu dvou až pěti let. Totéž však bude moci uplatnit i ČR. Zde je pro nás klíčovou zemí Německo, a proto bylo dohodnuto, že vznikne společná česko-německá analýza nákladů dopravců v obou zemích. Na jejím základě by mělo dojít k diskusi o konkrétních kvótách na kabotáž. I tato otázka byla u nás silně medializovaná, třebaže se týká relativně malé skupiny lidí. Je zajímavé, že mnozí autodopravci projevili v tomto bodě mnohem větší střízlivost a smysl pro realitu než řada publicistů a politiků.

V čem Češi zatlačili na Unii

Nyní se ve stručnosti podívejme, co se podařilo prosadit české straně. Zaprvé cizinci bez trvalého pobytu nebudou moci nakupovat zemědělskou půdu a lesy až sedm let po vstupu do Unie (možno prodloužit o další tři roky), dále nebudou moci kupovat chaty, chalupy a jiné nemovitosti pro rekreační bydlení až pět let po vstupu. Česká republika dále bude mít do roku 2007 nižší daň z přidané hodnoty na teplo a stavební práce a nižší spotřební daň na cigarety a tabák. Bude platit stálá výjimka ohledně nižší daně z lihu pro pálení slivovice a dalších ovocných destilátů. Hutě mohou dostávat státní podporu do roku 2006 s tím, že vláda dodrží program restrukturalizace. ČR vyjednala i úlevy pro některé ekologické normy: přechodná období pro recyklaci obalů (do roku 2005), čističky odpadních vod pro obce do deseti tisíc obyvatel (2010), emisní limity pro dva konkrétní podniky (2007). Pro hygienické normy u masokombinátů a mlékáren bude platit přechodné období až do roku 2006. Velikost klecí pro české slepice bude muset splňovat evropské normy až od roku 2009. Nouzové zásoby ropy a ropných produktů budou podléhat normám EU až po roce 2005. Podniky s příjmem pod 35 tisíc eur ročně nemají povinnost registrovat se jako plátci DPH. Konečně čeští vinaři nebudou muset destilovat odpad z výroby.

Jsou česká média trapná?

EU určitě není charitativním spolkem a velmi opatrně si hlídá, za co (a kolik) své peníze vydává. Peníze sice byly během celého negociačního procesu až na prvním místě, přitom se ale jednalo o relativně směšné sumy (v absolutním vyjádření samozřejmě nikoli). Proto je vrcholně trapné, že média i politici jak u nás, tak i v jiných zemích, věnovali tak velkou pozornost finančním aspektům rozšiřovacího procesu, a zároveň tak malou všemu ostatnímu. Je zřejmé, že vstupem do EU bychom se dostali do společenství států, které jsou v mnoha směrech výrazně vyspělejší než my - a platí v nich většinou vyšší ekologické, sociální, právní, technické a jiné standardy. Vstup do EU by také otevřel nám všem mnoho nových příležitostí.

Ať se nám to líbí nebo ne, nebudeme od prvního dne po vstupu zcela plnohodnotnými členy EU. To se týká například volného pohybu pracovních sil, členství v schengenské zóně, členství v eurozóně apod. Nicméně do deseti let po vstupu, v něčem dříve, v něčem později, bychom se jimi měli stát prakticky ve všech oblastech. Ani pak ale ještě zdaleka nedosáhneme průměru HDP Unie na hlavu, ani mezd, jaké jsou běžné v Německu nebo Rakousku. Jde o to, že budeme mít podmínky a reálnou šanci pro to, přibližovat se postupně jejich ekonomické úrovni. Během více než čtyřiceti let reálného socialismu tomu bylo přesně naopak.

Pokud do EU na začátku května 2004 skutečně vstoupíme, bude záležet jen na nás, zda nové šance využijeme tak obratně, jako třeba Irsko, nebo tak relativně málo, jako Řecko. Na tom bude doopravdy záležet, stejně jako na tom, že s členy Unie sdílíme mnohé základní hodnoty. Nikoli, zda dostaneme v tom či onom roce z EU o tolik eur víc, nebo míň. Koneckonců na začátku ekonomické transformace jsme často hrdě prohlašovali, že nestojíme o žádnou zahraniční hospodářskou pomoc, ale především o odstranění obchodních bariér (trade, not aid). Už jsme na to zapomněli?

http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=633