Až zazní volání divokých husí

Přemysl PAVLÍK

Když se jednou nad námi ozve kejhání divokých hus, a spatříme jejich dlouhý, všelijak se vzdouvající divoký klín, jistě to málokoho nechá chladným. Ovšem pokud nám v žilách koluje alespoň trochu zelené krve. Nepochybně záleží na tom, kdy se nám podobný obrázek naskytne. Jinak budeme reagovat na jaře, kdy táhnoucí husy zvěstují návrat dlouho očekávaného jara, nebo na podzim, v čase, kdy nás čeká období dlouhých nocí, mrazů, a pro část přírody i strádání.

Zcela odlišně bude tento zážitek vnímat i myslivec, čekající za mlhavého podzimního rána s puškou v ruce někde poblíž rybníka, kam se husy vracívají z noční pastvy na okolních polích a lukách. Nebo když za večerního stmívání vytahují za potravou. A dovede to člověka pořádně uchopit, když po dlouhém čekání se konečně odněkud zdálky ozve známé sborové kejhání, které se zvolna blíží, ale pro hustou mlhu stále není nic vidět. Křik hus se zdá postupně ozývat všude kolem, ale my se stále marně rozhlížíme a bez úspěchu snažíme očima proniknout šedou clonu, která nás obklopuje.

Náhle se z mlžného pozadí začnou vynořovat temné stíny velkých ptáků, zvolna mávajících širokými perutěmi. Nejdříve prvních pár jednotlivců, ale postupně jejich šik houstne. Zdají se být nízko nad našimi hlavami, zřetelně slyšíme svištění větru mezi jejich letkami při každém záběru, ve skutečnosti jsou však jen právě tak na hranici dostřelu. To už také chvíli padají první rány. Dosud pravidelný husí útvar se trhá, husy rychleji bijí křídly ve snaze dostat se co nejdříve z dosahu střelců a postupně se opět ztrácejí vmlze. Ojediněle jsou slyšet duté údery zasažených ptáků, dopadajících tvrdě na zem a kejhání těch šťastnějších pomalu zaniká v dálce.

Pro lovce s puškou přece jen občas přinese podobné čekání kýžený úlovek. Horší to už bývá v případě, kdy své štěstí zkouší lovec snímků s fotoaparátem. Má-li mít naději na získání úlovku, potřebuje k tomu na rozdíl od myslivce hlavně dostatek světla, takže večerní čekání nepřipadá v úvahu. A místo mlhy jasnou oblohu. Našel jsem si místo na břehu zapadlé zátoky, kde se hejna na podzim pravidelně shromažďovala a doufal, že budu mít úspěch.

Husy však startovaly za potravou většinou až pozdě večer a vracely se ještě za tmy. Často se během celého dne na nebi neobjevila ani jedna. Jindy ojedinělá hejnka přitahovala nebo odtahovala ještě za světla, ale na opačném břehu rybníka, než jsem čekal já se svými fidlátky. Přece však se občas stalo, že se husy někde na pastvě opozdily, nebo objevily nějaký vzdálenější zdroj potravy a celé to velké husí shromáždění pak přitahovalo až za bílého dne. Hejno za hejnem se pak za halasného křiku objevovalo nad vršky stromů, lemujících břehy rybníka a rychle se blížily.

Když jsem zjistil, že míří přímo do míst, kde jsem seděl v malé, nahoře otevřené záštitě, zrychlil se mi dech a měl jsem co dělat, aby se mi nerozklepaly ruce. Netrvalo dlouho a obloha nade mnou byla pojednou plna šumu a svištění perutí, hlaholu a kejhání a sem tam se míhajících hus, chystajících se na přistání v blízké zátoce. Když pak to hemžení konečně ustalo a i já, trochu roztřesený, se uklidnil a chtěl dělat bilanci, uvědomil jsem si s překvapením, že všeho všudy jsem se zmohl na ubohých pár záběrů. A i o těch jsem už předem věděl, že do nich nic nebude.

Mým úmyslem bylo zachytit typický klín letících hus, který hejna dodržují, mají-li před sebou vzdálenější cíl. Jakmile se však začnou blížit k místu přistání, počne se klín trhat, jednotlivé husy se oddělují, lámou svůj dosud přímý let, provádějí obratné kličky, které bychom u tak těžkých ptáků ani nečekali, a po křídlech prudce klesají až do výše příhodné pro přistání. A to vše se většinou odehrávalo právě nade mnou. Jedinou nadějí bylo za těchto okolností zachytit jen jednotlivé husy, a to bylo s těžkým teleobjektivem s malou hloubkou ostrosti a při prudkých změnách jejich letu jen těžko proveditelné. Ztrávil jsem tak mnoho času a vyplýtval mnoho fotomateriálu, než jsem uznal, že tímto způsobem štěstí neudělám. Bylo nutné se spolehnout jen na náhodu a čekat na husy v místech více vzdálených od jejich shromaždišť, kde však bylo opravdu jen věcí štěstí, že poletí právě nade mnou.

Když jsem tak postával na březích a z dálky sledoval to ptačí hemžení, napadlo mne, že by bylo možná ještě zajímavější pokusit se získat záběry hus sedících, ale opravdu detailně a z těsné blízkosti. Ale jak to provést při příslovečné husí plachosti a obezřetnosti? Vyhrabal jsem si dokonce uprostřed louky, kde se zdržovaly, malou zemljanku a důkladně ji zamaskoval. Husy však jakoby to nějakým šestým smyslem poznaly, buď se na louce vůbec neobjevily, nebo si sedaly daleko mimo “dostřel”.

Až jednou pozdě na podzim jsem při procházce po vyschlém bahně vypuštěného rybníka dostal nápad, který konečně vedl ke splnění mých představ. Stalo se to právě na rybníku , kde se pravidelně každým rokem husy po vyhnízdění zdržovaly. Mezi sousední rozlehlou louku se sice táhl kolem celé zátoky široký, neprostupný pruh rákosové džungle, ale za současného sucha nebylo problémem dopravit sem několik tyček, prkýnek a rákosových rohoží. Našel jsem si na pokraji rákosí poblíž rozlehlé mělčiny vhodné místo a než byl rybník opět v plné vodě, byl nenápadný kryt hotov.

Sotva se na jaře voda trochu oteplila, opravil jsem kryt, trochu poničený sněhem a pak už jen nedočkavě čekal na první známky toho, že se do zátoky začínají husy již stahovat. Když jsem konečně jednoho oroseného rána, slibujícího pěkný den, brodil s celou těžkou výbavou kolem rákosí, měl jsem trochu obavy. Od této chvíle však záleželo vše jen na husách a na štěstí. Ještě jsem se pořádně neusadil, a už bylo slyšet hlasy přitahujících hejn. Rychle jsem dokončil nejnutnější úpravy a první husy právě přistávaly na vodě. Než jsem se pořádně rozkoukal, byla zátoka plná. Zpočátku si sedaly daleko ode mne, ale když se vše opět uklidnilo, počaly husy pomalu a postupně připlovat k mému břehu a obsazovat mělčinu před krytem. Některé sotva pár metrů ode mne. Protřepaly si křídla a počaly si s naprostým klidem upravovat peří.

Byl jsem z toho všeho po nějakou dobu pořádně roztřesený. Nestačil jsem se divit, okouzlen i překvapen a málem bych byl zapomněl na hlavní důvod mé přítomnosti - na fotografování! Trvalo to však stejně dost dlouho, než jsem se postupně odhodlal a postupně si ověřil, co všechno si můžu dovolit a jak se za těchto okolností musím chovat. Hlavním poznatkem, který jsem si během času s překvapením zjistil bylo, že husy, které se za normálních okolností zvednou na velkou dálku, sotva se nad obzorem objeví naše hlava, nemají vůbec podezření a obavy před rákosovou boudou, stojící těsně u nich a z jejíhož boku na ně hledí velké lesklé oko. I když se uvnitř občas něco ozve nebo se bouda i slabě zatřese. Stalo se dokonce, že když mi těžký teleobjektiv vyklouzl z ruky a silně se v průzoru zatřásl, nejbližší husy jen natáhly krky, na chvíli zpozorněly, některé odplavaly o kousek dál a opět si dál klidně čistily peří. Touto činností se také většina z nich po celý den zabývala. Méně už koupáním, podřimováním nebo popásáním na chudé travičce.

Kromě hus přitáhlo i několik kormoránů, ti se však drželi dále na vodě nebo na ostrůvku u protějšího břehu. Občas se poblíž krytu o objevila i mladá volavka. Dal jsem jí jméno “Tanečnice”. Patrně z bujnosti nebo z přemíry energie každou chvíli začala provádět v mělké vodě různé poskoky, úklony a výskoky, spojené s máváním křídel, přesně jako by to někde odkoukala od jeřábů. Občas se i trochu poškorpila s okolními husami a dost dlouho chodila zvědavě za velkým kaprem, brázdícím svým širokým hřbetem mělkou vodu. Zaletovaly sem i dospělé, vybarvené volavky, ty se však spořádaně a upjatě brodily mezi husím národem a zajímaly se jen o to, aby něco ulovily.

Tak se můj sen v poměrně krátké době přece jen vyplnil, alespoň co se týká husího shromáždění. Podařila se mi celá řada záběrů a nestálo to zdaleka tolik času a námahy, jako když jsem se snažil o letovky. Musím však přiznat, že z toho mála letovek, které se povedly, jsem měl přece jen větší radost a pocit uspokojení!