ADMINISTRATIVNÍ POJISTKA PŘI LOVU

M.B.

Je první červencový víkend, prodloužený o volný pátek. Jako obvykle jsem se v sobotu vydal do naší honitby na ranní čekanou. Za šera jsem došoulal k jednomu z posedů, který jsem už dlouho nenavštívil, abych obeznal tento kout honitby. Noc střídalo ranní šero, obrysy okolního okraje lesa se stávaly zřetelnější a přicházejícím dnem se odstíny šedé měnily na přirozené barvy okolní přírody. Nesmělé výkřiky probouzejícího se ptactva se postupně změnily na oslavnou symfonii trylků, vítající první sluneční paprsky nového letního dne. V okraji lesního porostu najednou zapraskaly větvičky a ve vzdálenosti 50 metrů se z lesa vynořil kňourek - lončák. Rozhlédl se, několikrát zaryl do drnu a poté odběhl do blízkého lánu kukuřice. Moje srdce se při spatření divočáka dostalo do otáček, ruce automaticky uchopily zbraň. Zalícil jsem. Kříž zaměřovacího dalekohledu se usadil na komoře lončáka. Kulobrok však nevystřelil, loveckou horečku jsem ovládl. Smutně jsem ještě chvíli hleděl na kukuřičné pole, kam odběhl nic netušící divočák. V naší honitbě se černá zvěř vyskytuje pouze sporadicky a setkání s ní je náhodné, nicméně působí škody na zemědělských plodinách a úlovek divočáka je velice cenný.

Cestou zpátky mi v lesním podrostu zpod bezového keře vyskočil starý srnec - vidlák. Vyloženě průběrný kus. Přes minutu jsme na sebe hleděli na vzdálenost necelých třicet kroků. Tentokrát jsem se už ani nesnažil zdvihnout kulobrok, protože jsem si uvědomil, že lovit spárkatou dnes ještě nesmím, i když mám v kapse všechny potřebné doklady včetně nové povolenky. Proto mi ve vzpomínkách zůstává hořká pachuť na tato setkání, kdy jsem musel volit mezi využitím vrtkavé náklonnosti bohyně lovu Diany a byrokratickou překážkou po nabytí účinnosti nového mysliveckého zákona, způsobenou liknavostí pracovníka okresního orgánu státní správy myslivosti.

Bylo to v sobotu 6. července 2002, tedy šestý den po nabytí účinnosti nového zákona myslivosti. Od 1. července platí nová povinnost označování ulovené zvěře plombou a lístkem o původu zvěře, rovněž byly zavedeny nové povolenky k lovu. Členové našeho mysliveckého sdružení se sešli na členské schůzi dne 5. července a všichni jsme očekávali, že nám hospodář po vysvětlení změn a dopadů nové právní úpravy pro mysliveckou praxi předá nové povolenky a držitelům povolenek plomby a lístky o původu zvěře (zkráceně LPZ). Jenže ouha! Povolenky jsme sice dostali, tiskopisy nám za- jistili kolegové z okresního mysliveckého spolku a hospodáři si je mohli vyzvednout ve středu

3. července. Jiná situace však byla s plombami a s lístky o původu zvěře, protože odpovědný pracovník našeho okresního úřadu vzal tuto věc na lehkou váhu. Protože znám kolegy i v okolních okresech, ověřoval jsem si situaci a postupně jsem se dopátral k tomu, že v případě “našeho” odpovědného pracovníka orgánu státní správy myslivosti nešlo o nic jiného než o liknavost. Z určitých níže uvedených důvodů nechci zveřejnit název našeho mysliveckého sdružení, okresu, odpovědného pracovníka či své jméno. Tyto údaje poskytuji pro možnost ověření pravdivosti situace redakci časopisu, přičemž jsem požádal o zachování diskrétnosti.

Odpovědný pracovník okresního úřadu, říkejme mu zjednodušeně Pepa, byl poslední “okresák”, který písemně nepožádal dodavatele plomb o dodávku příslušného počtu plomb a LPZ, odvozeného z plánů lovu spárkaté zvěře. Na nátlak shora (krajský úřad) i zdola (okresní myslivecký spolek, myslivečtí hospodáři i ostatní myslivci) se k tomuto kroku posléze odhodlal a plomby s LPZ mu byly dodány ve středu 3. 7. dopoledne. Byl úřední den, takže k nutnému zaevidování měl Pepa několik hodin času. Ve čtvrtek, kdy se nabízela doba pro operativní předání plomb a LPZ již dosti nervózním mysliveckým hospodářům, si ovšem Pepa vzal volno a tím “vytřel zrak” všem myslivcům. Svým přístupem zabránil myslivcům (alespoň těm, kteří se snaží respektovat zákon) během prvního červencového týdne v lovu spárkaté zvěře. Jaké to mělo důsledky? U mě to byla hořká vzpomínka na sobotní loveckou vycházku, u mnohých zvýšená hladina adrenalinu, někdo však byl nucen i podvádět. Jak se měli zachovat ti, kteří měli na první červencový víkend pozvané lovecké hosty? Poctivým přístupem by přišli o poplatky, někteří by museli platit i smluvní pokuty a investovat vícenáklady na zajištění náhradního programu loveckým hostům. Proto někde zvolili přístup v duchu přísloví “Kde není žalobce, není ani soudce”.

Mnozí namítnou, že na místě by byla stížnost na našeho Pepu u jeho nadřízeného. Čeho bychom však dosáhli? Pepa bude rozhodovat i o uznávání honiteb a ze zákona má v ruce prostředky, které by nám v procesu tvorby či transformace honitby mohly značně znesnadnit život. A že by ho na jeho místě na dosluhujícím okres-ním úřadě nahradil někdo jiný, o tom pochybuji. Proto jsem zvolil tuto cestu. Možná se náš Pepa v tomto článku pozná a “chytne se za nos”.

Svět myslivosti č. 8/2002