50 nejkrásnějších míst v Česku: Albertovy skály

V povědomí lidí je střední Povltaví krajinou velkých přehradních jezer, chatových kolonií a místem rekreace na vodě. Pamětníkům se vybaví nostalgická vzpomínka na romantiku vltavských proudů a plavců na vorech. Méně známé je však přírodní bohatství vltavského údolí.I když řada pozoruhodných pří rodních partií zmizela pod vodami přehrad, přece se zde zachovaly některé úseky, které patří mezi nejcennější ukázky původní přírody středních Čech. Jednou z nich je národní přírodní rezervace Drbákov Albertovy skály u Nalžovického Podhájí. Původně byla vyhlášena k ochraně tisů na severních srázech Drbákova již roce 1933, avšak teprve v roce 1977 byla rozšířena o sousední Albertovy skály, tak aby zachytila přírodu vltavských strání a skal v celé pestrosti a kráse. Celým územím rezervace prochází naučná stezka. Vybudoval ji nedávno zesnulý starý skaut a tremp František Veselý. Stezka vede přímo středem jinak těžko přístupných skalnatých srázů a sutí. Tuto stezku ocení i zdatný turista. Skalnaté vltavské údolí pod Drbákovem (490 m) původně dosahovalo přes 250 m relativní hloubky, dnes je kvůli Slapské přehradě snížené o 34 m. Svou divokou, místy jakoby horskou scenerií se nápadně liší od náhorních pahorkatin lemujících z obou stran vltavské údolí. Reliéf Albertovských skal je velmi členitý. Výrazně se v něm uplatňují skalní výchozy hornin, které jsou orientované k různým světovým stranám. Ze stinných roklí vystupují slunné skalní hřebeny a stěny, střídají se tu také stinné suťové lesy s javory a lipami, habrové lesy s doubravami, reliktní bory s řídkými zakrslými porosty na skalách. Ty potom přecházejí do otevřených ploch skalních stepí. Divokou scenerii skalnatých srázů "mají na svědomí" velmi odolné starohorní vyvřeliny tzv. jílovského pásma. Nápadně vystupují podél Vltavy od Zduchovic po Štěchovice, překračují ještě nejdolejší Sázavu a končí v okolí Jílového. Dík své odolnosti vytvářejí skalnaté soutěsky, jako známý kaňon bývalých Svatojanských proudů nebo rokli dolní Sázavy pod Medníkem. Na severních srázech Drbákova se zachovaly krásné suťové lesy s tisem a bohatou hájovou květenou. Tyto lesnaté stráně a stinné skály končí u Racochaté rokle, za níž se Vltava obrací k severozápadu. Navazující Albertovy skály vystupují naopak proti jihozápadu, a poskytují tak vhodné podmínky mnoha teplomilným živočichům i rostlinám. Není problém spatřit tu ještěrku zelenou. Najdete tu řadu stepních a skalních rostlin, jako je kavyl Ivanův, koniklec luční, chrpa porýnská i chlumní, ostřice nízká, bělozářka, mařinka psí a řada dalších. Na skalách roste sivě zbarvená tráva kostřava přitvrdlá i šedá tařice skalní. Ta skály zjara zdobí celými kyticemi zlatožlutých květů. V téže době vyrážejí i kovově modrofialové klásky jiné pozoruhodné trávy - pěchavy vápnomilné. Je to poněkud nečekaná "návštěva", protože jak ukazuje její jméno, jde především o druh vápencových skal. Zde však roste i v těsném sousedství vřesu, který se vápnitému podkladu přísně vyhýbá. Vysvětlení najdeme v geologické mapě: v jílovském pásmu se krom tlakem přeměněných bazických, a tudíž vápno obsahujících hornin vyskytují i chudé kyselé vyvřeliny rázu jemnozrnných žul. Právě na Albertových skalách jsou tyto žuly poměrně časté, díky tomu se zde nápadně střídají chudé vřesoviny s pestrými společenstvy skalních stepí. Kdybyste sestoupili skalními žlaby níže k Vltavě, našli byste místa, kde se z prosakující vody sráží uhličitan vápenatý v podobě běložlutých hlízek. To podporuje šíření vápnomilných druhů. Ve stinných úsecích se zde zachovala i další pozoruhodná rostlina - žlutokvětá šalvěj lepkavá, která se v Čechách vyskytuje téměř jen na horní a střední Vltavě. Pestrost a bohatství přírody drbákovské rezervace si uvědomíte, když vystoupíte z vltavského údolí zpátky do přilehlé krajiny. Je to sice malebná pahorkatina s mozaikou polí, luk, kulturních lesů a menších obcí, co do bohatství flóry a fauny i charakteristických společenstev je však mnohem chudší a jednotvárnější než vltavské údolí. To, co je při putování vltavským údolím patrné na první pohled, se jmenuje říční fenomén. Je to docela jednoduché - jeho bohatství vyplývá z obecné definice pojmu fenomén v ekologii, která říká, že jde o vyhraněný soubor stanovišť s charakteristickou flórou a faunou, podmíněný geologickým podkladem a reliéfem určitého okrsku (v našem případě vltavského kaňonu).Svou přírodní rozmanitostí se nápadně liší od okolní průměrné krajiny. Mozaika stinných i slunných skal, roklí a srázů různě orientovaných k světovým stranám, kde se střídají lesy různých typů s otevřenými stepními plochami a kde najdeme i řadu druhů, které bychom mimo vltavské údolí marně hledali, je toho názorným příkladem.Agentura ochrany přírody a krajiny