Jak definovat skutečného zemědělce?

Jednou z rovin budoucích diskusí o budoucí Společné zemědělské politice EU (SZP) bude nepochybně i definice podmínek skutečného (v minulosti se používal také pojem „aktivního“) zemědělce, a to hned z několika důvodů. Základní otázkou je, zdali institut skutečného zemědělce zavést poté, co již jednou v podmínkách pro příjem dotačních prostředků byl, následně se měnil a následně poněkud „vyšuměl do ztracena“. Velmi obecná odpověď přitom zní, že zaveden by pravděpodobně být měl.

Primárním cílem institutu skutečného zemědělce mělo a má být dosažení stavu, v němž by prostředky určené pro zemědělství a zemědělce neodplývaly do jiných ekonomických oblastí a resortů. Zemědělec, jehož většina příjmů (obvykle se za hranici považuje a diskutuje 50 procent) nepochází ze zemědělské činnosti, by pak zavedením institutu skutečného zemědělce ztrácel nárok na dotace. Tím ovšem nastává několik komplikací, například, zdali by ztrácel nárok na veškeré dotace nebo jen na některé, co vše je možné zahrnout do zemědělských činností a také, zdali by bylo či nebylo vhodné parametr příjmů z nezemědělské činnosti „zastropovat“ obdobně jako v oblasti přímých plateb. Žádná z nastíněných možností přitom v současné době není nijak definována, a vlastně ani navrhována.

Zejména v malých zemědělských podnicích v EU na bázi rodinných farem je ovšem nezemědělská činnost velmi významným faktorem příjmů tamních sedláků, a ryze zemědělská činnost je často pouhým doplňkem ekonomiky příslušných hospodářů. Mnoho malých zemědělců v EU je tak i přímo zaměstnáno v nezemědělských profesích, a lze předpokládat, že pokud by ztratili nárok na zemědělské dotace prostřednictvím institutu skutečného zemědělce, na podnikání v zemědělství by, alespoň mnozí z nich, rezignovali. To by logicky vedlo ke koncentraci půdní držby a podnikání v zemědělství jako takovém, což by ovšem zase vedlo k růstu environmentálních rizik. Právě to je možným důvodem k tomu, aby institut skutečného zemědělce zaveden nebyl.

Podíváme-li se ale do ČR, pak právě v naší zemi existuje celá řada důvodů, aby naopak zaveden byl. Symbolem k tomu je Holding Agrofert podnikající v celé řadě oborů a oblastí, které mezi zemědělskou činnost nepatří ani náhodou, přičemž oblast zemědělství je v rámci Agrofertu skutečně minoritní, nedosahující ani 20 procent aktivit a příjmů. Obdobných Agrofertů je ovšem nejen u nás mnohem víc, a důsledkem takového stavu samozřejmě je, že peníze pro zemědělce ve skutečnosti u zemědělců a na venkově nekončí.

Logickým kompromisem by tak mělo být zavést institut skutečného zemědělce až od nějaké hranice dotačních příjmů. Jak vysoká by měla být, k tomu by si měla nejen Asociace soukromého zemědělství ČR, ale i naše politická reprezentace vytvořit nějaký názor a tomu odpovídající strategii jeho obhajoby. Na rozdíl od přímých plateb totiž nebude zastropování skutečného zemědělce jednoduché. Celá řada činností, byť nejde primárně o zemědělské  hospodaření, s ním úzce souvisí, včetně tolik diskutované agroturistiky, která nejen rozšiřuje možnost příjmů (nejen) rodinných farem, ale představuje i možnost odbytu vyprodukovaných surovin a z nich vyrobených potravin (a tedy vytváření přidané hodnoty), i důležitou propagaci zemědělství a života na venkově. A takových příkladů by bylo možné nalézt mnohem víc.

Petr Havel