Porážky skotu: Bouře ve sklenici vody

Podle množství reakcí a postojů týkajících se zamýšleného povolení domácích porážek skotu by se mohlo zdát, že jde o fatální problém českého zemědělství. Ve skutečnosti jde o segment trhu, který nemá žádný významný vliv.

Domácí porážky skotu jsou nicméně modelových příkladem, kdy mají část pravdy obě strany sporu – soukromí zemědělci, kteří povolení obhajují a prosazují, a jatka, které jsou proti. Nad oběma postoji je ale také několik principů, které by měly být všem společné a tedy sjednocující. Tím hlavním – a tady je pravda spíše na straně sedláků -, je obecná potřeba zvýšit spotřebu hovězího masa v ČR oproti současnému stavu. Ta výrazně poklesla po kauze BSE a od té doby se již nikdy nevrátila na původní úroveň. To je velká škoda, protože hovězí představuje pro organismus fakticky nejkvalitnější maso ze všech základních druhů mas konzumovaných v ČR. Jakákoli cesta vedoucí k růstu spotřeby je tedy správným principem. Druhým základním principem je kvalita hovězího právě jako podmínka pro zvýšení jeho spotřeby. V tomto případě je zase blíže žádoucímu stavu argumentace jatek. Ne, že by bylo maso z domácích porážek, zejména pokud by se jednalo o masný skot, méně kvalitní. Naopak – jde o kulinářsky rozhodně lepší surovinu, než představuje maso dojeného skotu – ostatně i proto se již i v maloobchodu jako jediné na tuzemském trhu skutečně prosadilo biohovězí. Jenže – vyšší kvalita hovězího je dána mimo jiné jeho zráním (odvěšováním), což je ovšem princip, který lze těžko na jednotlivých farmách dodržet. Hovězí z domácích porážek tak zřejmě objektivně nebude mít parametry, které by mít mohlo.

Poněkud hysterické reakce spotřebitelů v případech, kdy se tu či onde objeví riziko kontaminace potravin zejména díky různým mikroorganismům, zase dávají za pravdu volání o potřebě veterinárního dozoru. Mimochodem – právě oblast veterinárního dozoru u menších farmářů je typickým příkladem, kde lze využít (samozřejmě příslušně odborně zdatné) privátní veterináře tak, jak se to stále častěji děje v některých zemích EU. K tomu je třeba dodat, že i tuto část veterinárního dozoru platí stát, takže nehrozí riziko korupce ze strany příslušného chovatele. Ale tak daleko ještě nejsme.

Optimálním řešením domácích porážek skotu je nicméně jejich povolení, avšak za podmínky příslušné veterinární kontroly. Je to v zájmu samotných chovatelů, a to i v případě, že jde o konzumaci hovězího pro vlastní potřebu, neboť jde o naplnění principu předběžné opatrnosti. A také oficiální záruku technologií porážek a nakládání s takzvaným rizikovým materiálem na malých farmách. Dalších emotivních diskusí přitom již netřeba, minimálně do doby, kdy by se začalo hovořit o možnosti prodejů produktů z domácích porážek do tržní sítě.