Podnikat ve vědě? Jde to, ale těžce

Třeboňské inovační centrum je známé hlavně díky svým energetickým programům zaměřeným na využití solární energie včetně biomasy. Věnuje se ale i strojírenské ekotechnice a biotechnologiím či obnově poškozených jezerních a rybničních ekosystémů. Jeho ředitelem je Jan Pokorný.

HN: Centrum vybudovala s pomocí ministerstva průmyslu na byznys zaměřená třeboňská firma Envi, ale provoz padá na bedra neziskové, obecně prospěšné společnosti Enki. Jak to jde dohromady?Zapadá to do sebe. Někdo musel centru pomoci na svět a jeho činnost vychází z podnikatelské tradice firmy Envi. Ta se zaměřuje hlavně na těžbu uhelných kalů na Ostravsku ze starých úložišť a rozvíjí solární technologie a tepelná čerpadla. Výzkum, vývoj a osvěta je ale už věcí "nonprofitní" Enki. Zatímco Envi zaměstnává asi 70 lidí, Enki dvacet.

HN: Kdo koho platí? Vyděláváte, nebo jste závislí na dotacích?Komerční Envi je téměř bez dotací. Zatímco Enki z nich naopak žije. Převážně proto, že například dlouhodobě spolupracujeme se Sokolovskou uhelnou při obnově vytěžené, a tedy zdevastované krajiny. Smlouvy máme ale i na hospodaření na rybnících nebo při potlačování vodních květů. Na národních nebo evropských dotacích tedy zcela závislí nejsme.

HN: Teď jste získali projekt zaměřený na dlouhodobě udržitelné hospodaření v povodí jezera Blidnje, z něhož se zásobuje vodou Mostar. Co vám takové mezinárodní projekty dávají?Vedle práce i prestiž. Konkrétně tento projekt podporují vedle Bosny a Hercegoviny také Kanada a Česko. Zásadní vliv na naši další existenci a směr má ale úspěch či neúspěch v českém Národním programu výzkumu. Jednoduché není ani financování z Operačního programu průmyslu podnikání. Musíme vše zálohovat, půjčovat si peníze od bank a čekat na dodatečné vyrovnání.

HN: Jak by takové ideální financování tedy mělo vypadat? Co byste zlepšil?Začal bych analýzou, jaký podíl prostředků z EU se dostane k realizátorovi a jaký podíl se spotřebuje na jejich administrování přes nejrůznější agentury. Od Bruselu přes Prahu až, v našem případě, po Třeboň.

HN: Po dvou letech činnosti teď centrum rozšiřujete o další prototypové dílny a technologické vybavení pro aquakultury. Kam vás to posune?Lepší pracovní podmínky by měly přinést i lepší výsledky. Dobré pracovní zázemí - dílny, laboratoře, seminární místnost - je prostě nezbytné. Nyní řešíme dva projekty Phare zaměřené na bioplyn, projekt Akademie věd na vývoj zařízení pro solární technologie nebo projekt EU Fingerponds na vybudování malých rybníků v Tanzanii, Keni a Ugandě a následný chov ryb. To je hodně zajímavá práce.

HN: Mimochodem, jak jste s ní daleko? Co má Afričanům dát?Teď v květnu máme v Keni závěrečný seminář projektu, který začínal v roce 2001. Během té doby se v těchto afrických státech vybudovalo 24 rybníků. Na projektu se podílí tři africké univerzity a jeho koordinátorem je UNESCO-IHE Delft. Naše firma vypracovala jednoduché metody hospodaření. Česká vláda navíc financovala metodický film. Teď bude zásadní, zda se budou rybníky ve vysoušené krajině budovat dál. I Afrika se potýká s klimatickou změnou, vyznačující se extrémy sucha a povodní.

HN: Co dál? Kde vidíte budoucnost centra?Stejně důležité, jako úspěch jakéhokoliv projektu, je, abychom v našem inovačním centru pomohli na svět dalším novým firmám. Hlavně těm, co budou rozvíjet nové technologie a dají práci vzdělaným lidem. Ti pak nebudou muset odcházet do Prahy nebo do zahraničí.

Zdroj:Podniky a trhy