Stromu smrti v lesích ubývá

V roce 1911 sepsal Jan Evangelista Chadt-Ševětínský, lesní rada a spisovatel, žijící v Oboře u Vinařic, spisek, kde z území celého Rakouska-Uherska a střední Evropy uváděl tis na 145 lokalitách. Na našem okrese známe 400 let starý tis z Ročova a letité keřovité tisy ze zámeckých zahrad v Cítolibech a Krásném Dvoře a uměle pěstované na hřbitovech, u kostelů, v nemocnicích i jinde. Svým tmavozeleným jehličím vytváří dosti ponurý vzhled a byl jím vyjadřován smutek při úmrtí. Proto se jej užívalo od nejstarších dob při smutečních obřadech. Je to jediná jehličina, která je jedovatá. Proto se také říkalo tisu, že je stromem smrti.

Tis červený je svým starobylým utvářením květů, jejich oplozením a jednoduchou stavbou nejstarší rostlinou na zemi, která se nám dochovala miliony let od svého vzniku. Tis dosáhl v dobách dávno minulých značného vývoje a byl v četných druzích hojně rozšířen. V nynější době ho stále ubývá, a proto musí být chráněn.

Tis červený je rozkladitě větvený vícekmenný keř až stromek s průběžným kmenem a kuželovitou nebo kulovitou korunou, pět až patnáct metrů vysoký, pomalu rostoucí, ale dlouho žijící, takže nejstarší jedinci dosahují nezřídka stáří přes tisíc let. Kmeny mají hladkou hnědočervenou kůru, odlupující se v tenkých plátech. Měkké, tenké, zašpičatělé jehlice mají jednu žilku bez pryskyřičných kanálků. Na svrchu jsou tmavozelené, na rubu bledě zelené a matné, vytrvávají průměrně čtyři až osm let.

V mládí roste tis pozvolna, asi po 40 letech se obvykle rozdvojuje. V růstu dává přednost vlhkému prostředí ve stínu. Na půdu nemá žádné nároky, roste často na skalách a drolinách, kde se dodnes udržel ve volné přírodě. V sadovnictví se výborně hodí k tvarování, například bochníků v nemocnici v Lounech. Ve středověku byl tis rostlinou čarodějnou a magickou.