Kostní moučka nebo modifikovaná sója?

Zemědělci se ocitají mezi Skyllou a Charybdou, obavy veřejnosti totiž zatlačují ekonomická hlediska do pozadí

V EU se ročně zkrmí 2,5 miliónu tun kostní moučky. Od 1. ledna 2001 začne platit její zákaz na prvních šest měsíců, stejný zákaz platí i pro export. Toto opatření není vedeno pouze snahou vyloučit pravděpodobný zdroj prionů způsobujících BSE, čili nemoc šílených krav, a možná i Creutzfeld-Jakobovu nemoc lidí, ale hlavně uklidnit veřejnost.

Jaroslav Drobník

Krmné směsi se připravují z pšenice, tritikále, ječmene nebo kukuřice jako zdroje glycidů, tedy složitějších cukrů, zatímco kostní moučka slouží jako zdroj bílkovin. Právě ta se však vzhledem k zákazu musí rychle nahradit.

Alternativním zdrojem bílkovin do krmiv je sója. Představuje přirozenou rostlinnou stravu, ale má jednu vadu: Asi třetina sóji na světových trzích je geneticky modifikována (GMO), většinou obsahuje odrůdu označovanou jako 40-3-2, necitlivou na herbicid Roundup. Vzhledem k léta pěstované iracionální obavě Evropanů z modifikovaných plodin tak vzniká složitá politická situace.

Máme jiné možnosti?

Z luštěnin by zdroj bílkovin mohl poskytnout hrách a bob. Protože ale jejich bílkovina postrádá některé nezbytné aminokyseliny, musely by se dodat jako fermentačně připravené chemikálie - a vzniká také otázka, zda již samotné produkční kmeny mikroorganismů nejsou také geneticky modifikované. Hrách a bob by se třeba v Německu musely pěstovat asi na dvou miliónech hektarů, což je dvanáctinásobek současné plochy a šestina celkové orné půdy. Sice 650 000 ha leží podle požadavku EU ladem, jejich kultivace by však vyžadovala změnu zákona a hlavně není dostatek sadby pro rychlou expanzi těchto plodin. Malé množství krmného hrachu - asi milión tun - by se mohlo získat z Kanady, avšak pouze ve středně- a dlouhodobé perspektivě.

Řepka má menší obsah bílkoviny, která je méně kvalitní. Poskytuje také méně (60 procent) krmné mouky než sója (80 %). Řepky se produkuje ročně asi 30 miliónů tun, ale není typickou exportní plodinou. Hlavní producenti Čína a Indie vyvážejí jen malá množství a většina evropské produkce již putuje do krmných směsí. Kanadská řepka je navíc ze 70 % geneticky modifikovaná, takže se do Evropy nedováží. Krátkodobě by bylo možné dovézt z Austrálie asi půl miliónu tun. Pro náhradu kostní moučky by tedy Evropa musela navíc vypěstovat šest miliónů tun řepky. Dovezená i navíc vypěstovaná řepka by se musela zpracovat na olej, což by podstatně zvětšilo jeho již existující nadprodukci. Zpracovatelé řepky proto nemají nejmenší zájem na zvýšení produkce. Z toho plyne, že ani řepka nepředstavuje aktuální východisko.

Sója jako řešení

Sója je na světových trzích dostupná v potřebném množství. Sójová mouka obsahuje 44 až 48 % bílkoviny, tedy jen o málo méně než kostní moučka (50 až 55 %). Její pěstování v Evropě je však z klimatických důvodů málo perspektivní. Po USA představují hlavní producenty Argentina a Brazílie, kde se sklízí v době, kdy v Evropě panuje jaro, takže na podzim je již vyprodaná.

Nicméně v té době jsou sila v USA plná, a byla by pro Evropu snadno k dispozici. Není proto divu, že moratorium na kostní moučku zvedlo ceny sóji na americkém trhu. Nicméně EU rychle (a v tichosti) objednala 500 000 tun pro překlenutí prvního období zákazu kostních mouček v krmivech pro vepře a drůbež.

To postavilo nátlakové organizace bojující proti GMO do choulostivé situace: Krmit krávy rozdrcenými mrtvolami jejich příbuzných je proti přírodě, o etických principech ani nemluvě. Mnoho nebohých krav proto zahynulo, veřejnost viděla jejich utrpení na obrazovkách. Snad umřeli z této příčiny i lidé. Ještě horší je, že se kvůli tomu musí spáchat i jakási hovězí genocida a vybíjet tisíce "nevinných krav".

Přesto - jak ukázala akce Greenpeace před sídlem firmy Nestlé ve Frankfurtu - jsou "ochránci nevinných motýlů", bojovníci za "práva spotřebitelů" a hlasatelé etických principů v zemědělství přinuceni logikou své dlouholeté a nákladné globální propagandy proti geneticky modifikovaným plodinám toto vybíjení tolerovat, případně podpořit. Musí to riskovat, aby nebyl ohrožen po léta ve veřejnosti budovaný obraz nebezpečnosti geneticky modifikovaných plodin, ačkoli po jejich konzumaci neuhynula ani myš, natož aby lidé měli nějaké zdravotní problémy.

Tento obraz se povážlivě kýve, protože s každým rokem přibývá zkušenost miliónů obyvatel v USA, Argentině, Číně a jiných zemích, kteří se touto stravou již léta živí - o zvířatech ani nemluvě. Hlavní evropská bolest je v tom, že tuto propagandu vedou organizace bez jakéhokoli mandátu a odpovědnosti, ale řešit situaci musí orgány s velkou odpovědností.

Segregace a identita

Vzhledem k náladám evropské veřejnosti a stoupajícím požadavkům na "geneticky čistou" sóju, vzrostly obavy amerických producentů o budoucnost trhu. To vedlo k vytvoření trhu charakterizovaného logistickým oddělováním a kontrolovaným pěstováním, které by zajistilo dostupnost "geneticky čisté" sóji v budoucnu. Segregace vyžaduje vytvořit oddělený tok geneticky modifikovaného a nemodifikovaného produktu od sklizně až po transport, sběr do oddělených sil a velkoobchodu a vše podrobit inspekci. To by vedlo k zabezpečení zhruba 99% čistoty. Prohlášení o identitě znamená, že každá dodávka sóji by mohla být sledována až zpět na pole, kde vyrostla.

Navýšení ceny takového "premium grade" produktu by se pohybovalo od 6 do 17 procent. V USA se odhaduje, že produkce prémiové sóji v roce 1999 činila zhruba 100 tisíc tun, tedy 0,13 % celkové sklizně. Je proto absurdní se domnívat, že evropská potřeba 28 miliónů tun by mohla být pokryta nemodifikovanou sójou.

Legislativa a věda

Modifikovaná odrůda sóji 40-3-2 byla povolena pro oběh v EU rozhodnutím komise 96/281 ze dne 3. dubna 1996. Mouka z ní připravená vykazuje podstatnou shodu s moukou z nemodifikované sóji, a proto nemusí být značená. Ukazatele nutriční fyziologie jsou pro obě mouky také shodné.

Není žádný důvod k tomu, aby živočišné produkty ze zvířat živených modifikovanou sójou byly značeny. Kromě toho se tato okolnost nedá na těchto produktech prokázat, a tedy případné značení by bylo nekontrolovatelné. Navíc je takřka jisté, že v současnosti se domácí zvířata v té či oné míře již modifikovanou sójou krmí. Pokud by však podle hesla o "svobodě volby" novela směrnice o krmivech takovéto značení vyžadovala, znamenalo by to velké organizační změny. Nynější trh masa a živočišných produktů není schopen takové značení a segregaci zajistit. Nicméně je nutné se připravit na patřičná opatření, protože důvěru zákazníků lze obnovit pouze naprostou otevřeností a průhledností.

Současné řešení spočívá pouze v dodatečném dovozu sóji. Ty skupiny, které se snaží veřejnosti namluvit, že rizika geneticky modifikovaných plodin a BSE, případně Creutzfeld-Jakobovy nemoci, jsou stejná, se vrhají do velmi nebezpečného dobrodružství bez jakékoli zodpovědnosti, což může ve svém důlsledku ohrozit jak bezpečnost lidí, tak evropskou ekonomiku. Veřejnost jistě dovede srovnat počet zahynulých zvířat a zemřelých lidí s faktem, že po požití geneticky modifikovaných plodin a z nich vyrobených pokrmů ještě nikdy nebyly zjištěny sebemenší zdravotní potíže.

Požadovat pouze krávy, jež se pasou na vonících horských loukách, a slepice, které na dvorku zobou zrní rozhazované krojovanou selkou, je jistě velmi romantické. Nepochybně tomu budou mnozí tleskat. Jenže právě to se neshoduje s trvale udržitelným zemědělstvím, které se v Evropě nyní tolik propaguje.

(Autor je předsedou sdružení Biotrend, vytvořeného vědeckými pracovníky pro šíření informací o moderní biotechnologii.)