Konečně zvítězil rozum

Ačkoli se záměr ministerstva životního prostředí povolit vlastníkům na jejich pozemcích kácet stromy setkal s kritikou ekologických organizací, jde ve skutečnosti o opatření, které lze jednoznačně hodnotit jako návrat ke zdravému selskému rozumu. 

Konečně si totiž někdo uvědomil, že větší prioritou je respektování vlastnictví a svoboda vlastníků nakládat se svým majetkem, než nekritická ochrana kdejakého vzrostlého křoví. Současná situace, kdy vlastník nesmí na svém pozemku bez povolení pokácet strom, který má ve výšce 130 centimetrů nad zemí obvod větší než 80 centimetrů, je v praxi nástrojem k šikaně lidí ze strany úředníků a ekologů a také, ač se to na první pohled nezdá, nástrojem korupčním. Kromě toho se může (a také se tak děje) stát strom na zahradě iniciátorem nesmyslným sousedských konfliktů a cílenou podporou lokálního udavačství, které má tento národ v krvi ještě z předlistopadového režimu. Spory o oprávněnost pokácení stromů navíc časově vysilují soudy a další úředníky, které se pak nemohou plně soustředit například na odsouzení skutečných zločinců.

Je zcela správné, aby si mohl vlastník sám rozhodnout o pokácení stromu, který většinou také sám zasadil. Pokud by takové právo neměl (a dnes jej nemá), mohli bychom se při podobném přístupu časem setkat i s nutností žádat o povolení utrhnout si na zahradě květinu do vázy nebo s potřebou souhlasu úředníků či místních ekologů uříznout si na vlastní zahrádce květák před uvařením polévky. I květiny, ovoce a zelenina jsou přece rostliny, nebo-li biomasa, jak by jistě vysvětlila Kateřina Jasques.

Obavy z plošného „odlesnění“ ČR díky záměru povolit kácet vlastní stromy přitom opravdu nejsou na místě. V naší zemi máme podle veškerých statistik stromů a lesů obecně opravdu dostatek a zalesněnost po mnoho posledních let neustále mírně stoupá. Také riziko možné likvidace „cenných dřevin“ na soukromých pozemcích je kritiky příslušné vyhlášky ministerstva životního prostředí záměrně nadhodnocováno, neboť zmiňované cenné dřeviny jsou často nepůvodní okrasné druhy, což je v rozporu s „přirozeností“ české krajiny, kterou ekologové tak často a rádi hájí.  

Něco jiného je zeleň ve městech nebo v krajině, kde je existence stromů, hájků nebo třeba alejí žádoucí. Právě aleje přitom zmiňovaná vyhláška chrání více, než tomu bylo dosud, stejně tak i nadále zakazuje porážet památné stromy, a to i ty na soukromém pozemku. Což ovšem v sobě při známé kreativní české nátuře obsahuje riziko, že v budoucnosti u nás může valem přibývat památných stromů, které tak budou vyjmuty k možnosti kácení.

Stromy v krajině, ale i na zahradě, jsou samozřejmě přínosem pro lokální biodiverzitu. Zejména v dutinách starých stromů sídlí ptáci, stejně tak jako vzácní brouci a hmyz, útočiště v kořenovém systému pak využívají další drobní i větší živočichové. Staré stromy ale nepředstavují pouze ostrůvky života pro různé organismy. Málokdo ví, že jejich rozvětvená koruna dokáže snížit až o čtvrtinu objem ve vzduchu přítomných jemných prachových částic, které jsou považovány za nebezpečné pro lidské zdraví, neboť vnikají hluboko do plic a váží na sebe i rakovinotvorné látky. Podle výzkumů jsou přitom nejlepšími pohlcovači prachu a dalších nebezpečných látek ze vzduchu stromy s velkým povrchem listů a jehlic. Staré stromy také stabilizují místní klimatický režim – slouží jako přirozené větrolamy, udržují vláhu a chrání člověka i další organismy před agresivním sluncem. To vše obvykle dobrý hospodář ví, nebo alespoň tuší – a také proto nelze očekávat, že úderem platnosti vyhlášky všichni majitelé pozemků na nich veškeré stromy pokácí. Podstatné nicméně je, aby si mohli o tom, co jim na pozemku roste, při vědomí všech, nejen environmentálních hledisek, rozhodnout sami.

Petr Havel