Olomouc bude hostit první ozvěny Ekofilmu 2007

První přehlídkou vítězných snímků 33. ročníku MFF Ekofilm 2007 budou Ozvěny Ekofilmu, které od příštího čtvrtka pořádá v Olomouci tamní středisko ekologické výchovy Sluňákov. Olomoucké Ozvěny Ekofilmu se kromě čtvrtka 1. listopadu konají také od pondělí 5. do pátku 9. listopadu – vždy v Divadle hudby.

Vstup na všechna představení, programy a projekce je zdarma, účast škol na školních projekcích je z kapacitních důvodů nutno objednat předem.

Ekofilm je nejstarší evropskou mezinárodní soutěží filmů o životním prostředí. Poprvé se konal v roce 1974 v Ostravě, pak se přestěhoval do jihočeského Českého Krumlova a po čase také do Českých Budějovic. Ozvěny Ekofilmu v Olomouci chtějí připomenout a ukázat některé dokumenty, které patřily k tomu nejlepšímu na tomto festivalu i jeho předchozích ročnících a zároveň umožnit setkání s celou řadou tvůrců a také s dalšími filmy, které s tématem souvisejí.

Podrobný program:

Čtvrtek 1. 11.

17:00 Zahájení přehlídky Ozvěny Ekofilmu Olomouc 2007 – Večer s oceněnými snímky z Ekofilmu 2007

Intatiaia: Pohled dovnitř (Intatiaia: A Look Inside), režie Christian Spenser, Brazílie 2006, 24 minut, Zvláštní cena mezinárodní poroty Ekofilmu 2007

Bezprostřední, jednoduchý a působivý přístup k filmovému dílu a přírodě. Záhady bohatého brazilského atlantického deštného pralesa. Originální hudba a přes 100 zajímavých druhů, kteří obydlují tento vzácný ekosystém.

Shekkar Nanny (Shekkar Nanny), režie Minoo Kiani, Irán 2006, 30 minut, Cena za režii - Ekofilm 2007

Zpráva z jiné civilizace, která se snaží jiným způsobem vyrovnat s otázkami postoje ke světu.

Ukrutně dobrá koupě (A Killer Bargain), režie Tom Heinemann, Dánsko 2006, 58 minut, Grand Prix Ekofilm 2007

Odhalování exploativního vztahu mezi tzv. třetím světem a západní konzumní společností. Film poukazuje na některé zdroje našeho blahobytu, který vzniká také prostřednictvím velkého utrpení jiných. Globalizace je možná odrazový můstek pro mnoho rozvojových zemí, ale přináší také ředu problémů. Filmový štáb v přestrojení za potenciální kupce z fiktivního nákupního řetězce odhaluje některé drsné podmínky v továrnách v indickém Pandžábui a dokumentuje, jak výroba opravdu probíhá. Farmáři, místní lidé a často také děti, stříkají svá pole s bavlníkem čtyř až pětinásobným množstvím pesticidů, než je doporučené množství – zcela bez ochrany a neumí si ani přečíst varování na obalech.

Pondělí 5.11.

10:00 – dopolední představení pro střední školy:

Amazonia Vertical, režie Pavol Barabáš, Slovensko 2004, 63 minut, Zvláštní cena mezinárodní poroty a Cena za kameru - Ekofilm 2005

17:00

Amazonia Vertical, režie Pavol Barabáš, Slovensko 2004, 63 minut, Zvláštní cena mezinárodní poroty a Cena za kameru - Ekofilm 2005

Auyan Tepui (Hora boha zla) – největší stolová hora Amazonie kterou lemují obrovské skalní stěny, až kilometr vysoké, kolem dokonalá divočina v podobě neprostupné džungle. Indiáni věří, že na jejím vrcholu sídlí démoni. Beckovi Ondrejovičovi se podařilo uskutečnit první kompletní přechod hory. Její vertikální linie ho tak očarovaly, že se pod horu vrátil a s přáteli slezli zatím nikým nedotčenou panenskou stěnu. Bez průvodců, bez jakéhokoliv spojení se světem. Film o síle přírody a dobrodružném objevování ztraceného světa, kam lidská noha dosud nevkročila Tři muži a jedna žena zažili na stolové hoře, kterou brázdí vertikální limity skal, magické spojení s přírodou . Křehký film dotýkající se pocitů v nás.

20:00 Setkání s Drahomírou Vihanovou: Poslední z rodu (15 min.), Zabitá neděle (78 min.)

Drahomíra Vihanová, nar. 1930 v Moravském Krumlově , vystudovala hudební vědu a estetiku na filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně a současně klavír na brněnské konzervatoři (1955). Působila v rozhlase a později jako externí scenáristka a asistentka režie v hudebním vysílání ČST. Poté vystudovala FAMU. Absolvovala středometrážním hraným filmem Fuga na černých klávesách (1964). Asistovala Otakaru Vávrovi na snímcích Romance pro křídlovku (1966) a Třináctá komnata (1968). Podle povídky Jiřího Křenka natočila celovečerní hraný film Zabitá neděle, který však byl okamžitě uzavřen do trezoru. V první polovině 70. let pracovala Vihanová v zakázkovém filmu. Od roku 1977 točí autorské dokumentární filmy (často je i sama stříhá), převážně portréty (ať už "kolektivní" nebo individuální). K hranému filmu se vrátila po roce 1989 celovečerními filmy Pevnost (1994) a Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000). Pro její rukopis jsou charakteristické posedlost tématem, snaha zachytit nekonečné lidské usilování a objevit kořeny pracovního či uměleckého nasazení. Patří k našim nejlepším dokumentaristům. Za své dokumentární i hrané filmy získala několik desítek cen na domácích a zahraničních festivalech. Je kmenovým pedagogem FAMU, 21. 5. 2004 byla jmenována profesorkou.

Zabitá neděle je jedním z trezorových filmů, který byl před diváky tajen celá dvě desetiletí, líčí tragický osud mladého důstojníka, ubíjeného monotónní existencí v jedné odlehlé pevnostní posádce. Rutina všedních povinností, konflikty v hospodě i rozhárané osobní vztahy, to vše poznamenává hlavního hrdinu, neznajícího jiné řešení než osudový čin v závěru. Iva Palúch zaujme neprostupnou tváří, která nedovoluje nahlédnout, co se odehrává v nitru. I bezcitnost se nakonec ukazuje být jen vnější maskou, ochraňující před zraňujícími doteky okolí. Režisérka Drahomíra Vihanová, která později našla uplatnění jedině v dokumentu, působivě zaznamenaná existenční bezvýchodnost, jejíž sdělnost nezeslábla ani nyní.

Úterý 6. 11.

10:00 – dopolední představení pro střední školy:

Vorga – Cesta mezi břehy, režie Zdeněk N. Bričkovský, ČR, 69 min.

17:00 Setkání se Zdeňkem Bričkovským: Vorga – Cesta mezi břehy, 69 min.

Dokumentární film o snu, tundře a kočovném národě evropských Něnců. Vorga je posvátná cesta Něnců, po níž pastevci po staletí hnali svá stáda napříč tundrou až k břehům Barentsova moře. Dnešní Něnci jsou už jiní... žijí ve vesnicích, už nechtějí (neumějí) kočovat. Tradiční pastevecká kultura téměř splynula s ruskou, kočovný Něnec mizí... Naftové těžební společnosti rychle zabírají rozsáhlá území tundry, posvátná cesta je leckde rozježděna náklaďáky. Přesto na konci Vorgy, hluboko uvnitř tundry ještě pravý pastevecký život existuje! Ticho a Mír. Šum moře a zvuk větru.

Pomalé plynutí času. Avšak jen do chvíle, než přiletí vrtulník... Dokument o hledání cesty mezi břehy – cesty mezi civilizací a tradicí, vnějším – materiálním a vnitřním – božským, mezi tím co mizí a co navždy zůstává... Vorga – Cesta mezi břehy je druhým filmem volné trilogie o neznámých národech ze severu evropské části Ruska. „Když jsme se s pastevci loučili, jeden z nich nám řekl: „Myslím, že za několik let po nás nezůstane v tundře ani památky, ale Vorga, ta tu bude navěky …“

20:00 Setkání s Petrem Markem: Láska shora, 2002, 100 min.

Láska shora je filmová procházka/projížďka po cestách mysli, uvažující o dopravě mezi místy a komunikaci mezi lidmi. Je to portrét dvou žijících bytostí a světa kolem nich v nečekané situaci - hraném filmu! Je to poetická komedie o cestě Prokopa a Magdaleny za zatměním Slunce.

Petr Marek. Narozen 1974, od konce osmdesátých let natočil asi třicet krátkých a sedm dlouhých filmů pod hlavičkou společnosti Unarfilm, většinou v autorské spolupráci s Jiřím J. K. Nebeským. Nejvýrazněji se jejich filmový styl projevil v "montážní psychoanalytické detektivce" Bajesta Gumbrina (1994) a "metaforické klauniádě o ztrátě a hledání víry" Film Petra (1996). K oceňovaným snímkům patří i osmimilimetrový Všechno na Mars! (1997). Film Dříve, než... (1997) je součástí kolekce Národního filmového archivu Český experimentální film. Společně s Vítem Janečkem natočil v roce 1997 pro Českou televizi dokumentární esej V centru filmu (V teple domova). Spolupracoval na pořadu Salón moravskoslezský. V roce 2001 se podílel jako druhý kameraman na filmu Jana Němce Noční hovory s matkou a spolupracoval s Janem Gogolou ml. na filmu Národ sobě. 1999 absolvoval na Katedře filmové vědy Filozofické fakulty UK v Praze diplomovou prací Mechanika paměti filmového média (a paměť ve filmu). Jeho teoretické práce se objevují v časopisech Film a doba, Cinepur, Iluminace, Lidové noviny, Tamto, Týden, Kino/Ikon. Od roku 1991 je hercem Dekadentního divadla Beruška, členem hudebních skupin Krásný Stěhovák Gerard & Sexuální Nábytek, Kakaduo a vystupuje jako hudební sólista Muzikant Králíček. Jako herec, dramaturg a hudebník účinkuje ve Studiu Studia Ypsilon v představení Nic nás nezastaví a Divadle Na prádle v představení Zahrádkáři divadla VOSTO5. Pracoval jako filmový dramaturg v pražském Roxy. Nyní působí jako odborný asistent na katedře režie FAMU v dílně Jana Němce a jako externí pedagog Univerzity Palackého v Olomouci.

Středa 7. 11.

10:00 – dopolední představení pro první stupeň základní školy:

Kouzelná svět pohádek a přírody Fréderica Backa - BUM! (CRAC!, Kanada 1980, 15 minut), Kouzlo (Illusion, Kanada 1975, 12 minut), Taratata(Kanada 1976, 8 minut)a Břetislav Pojar: Zahrada

Frédéric Back se narodil v Saarbrückenu v roce 1924, studoval hudbu na konzervatoři ve Štrasburku, poté výtvarné umění v Paříži a Rennes. V roce 1947 odchází Back do Kanady a tam Hubert Tisson zakládá při Societé Radio-Canada animační studio a Back se stává jeho dvorním autorem. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let zde režíruje celou řadu animovaných filmů, které ho proslavily po celém světě. Spojujícím prvkem Backových filmů je ekologická tematika, spojená v některých krátkých filmech s legendami kanadských Indiánů (Inon neboli dobytí ohně, Stvoření ptáků). Ve filmu Bum! Back propojuje celou řadu osobních vzpomínek na rodinu, přátele a dětství s historií houpacího křesla. Za Bum!získal Frédéric Back svého prvního Oscara. Jednoduché příběhy Backových filmů často přirozeně přerůstají v podobenství o člověku a jeho směřování. Hlavními postavami jsou často děti. Ve filmu Kouzlo ukončí harmonické soužití dětí a zvířat v přírodě příchod kouzelníka, kterého děti obdivují až do chvíle, než promění květiny a zvířata v součástky průmyslového velkoměsta plného šedých staveb a dýmajících komínů. Backovým nejznámějším filmem, uvedeným i u nás, je Muž, který sázel stromypodle povídky francouzského spisovatele Jeana Liona (Oscar za animovaný film). Back natáčel tento filmpo dobu pěti let, pro film bylo třeba vytvořit okolo dvaceti tisíc kreseb. Příběh Elsiera Bouffiera, muže, který sázel stromy a proměnil pustý kout Francie v místo k životu, je v mnoha ohledech i příběhem samotného Backa. Specifický výtvarný styl filmu připomíná impresionistické obrazy. Back pracoval s prizmakolorovou tužkou, která mu umožňovala snadněji měnit barevnou škálu a intenzitu světla. Zatím posledním Backovým animovaným filmem je Mocná řeka, film věnovaný největší kanadské řece Svatého Vavřince, ve kterém sledujeme její vznik a stále častější necitlivé zásahy člověka, které hrozí v budoucnu dospět v ekologickou katastrofu. Back žije se svou ženou střídavě v Montrealu a ve srubu u řeky Svatého Vavřince. Po uzavření Tissonova animovaného studia při Societé Radio-Canada již další filmy nenatáčí - slíbil totiž své ženě, že se do ničeho tak náročného již ve svém věku pouštět nebude.

17:00 – Setkání s tvorbou Martina Řezníčka: Sbohem slunce (ČR 2002, 58 min.),

Řezníčkova hlubinná interpretace života a díla českého malíře Aléna Diviše (1900-1956) je subjektivním obrazem jeho pohybu po světě a zachycením jeho tvůrčích okamžiků. Režisér se vrací na osudová místa jeho života: Francie, Maroko, USA. Využívá rozhovorů s lidmi, kteří byli Divišovi blízcí a animací, kterými jeho kresby rozhýbává. Kamera klouže po zákoutích bytu, aby se vždy vrátila k oknu, otvoru, kde končí místnost a začíná nebe. Vzpomínky na ženská těla, klíny milenek, které plynule přecházejí v lebky - vzpomínky na vězení v předválečné Francii. Amerika - pohled na Manhattan zalit sluncem a poválečná Praha za železnou oponou - viselci, kosti. Kamerou povýšené doteky černého uhlu.

18:00 – Jan Křížek: Sochy a včely (ČR 2005, 58 min.)

Polní práce a včelín byly východiskem z existenčních problémů sochaře a malíře Jana Křížka, výjimečného českého umělce, který tvořil po válce ve Francii ve stylu art brut. Senzitivní dokument stojí na vyprávění jeho ženy, lyrická obraznost filmu pak usiluje vymezit vztah mezi uměním a situací člověka a zároveň nechává blízké se vzdáleným prolnout v pozvání k téměř zapomenutému dílu. Režisér se zlehka dotýká věcí, ví, že se mohou vzápětí rozplynout. Martin Řezníček natočil průzračný film. Nestaví překážky, ale exponuje hlubinu života, která se stává obecnou skutečností lidského údělu. Jemný snímek prostoupený citlivostí je vyjádřením blízkosti a důvěry, která nepochybuje o lásce, neboť ta je silná a jednoznačná a vzpomínka na ni oddaluje bolest. Všechno má smysl, i ten nejprostší pohyb, pokud je tak vnímán. Film umožňuje divákovi oddat se zcela tomu, co pociťuje v okamžiku vidění, není hrou klamných zdání, ale soustředěním bezprostředních pocitů. Zahrada před domem je krajinou počátku, pohyb slunce je pamětí a nic z toho, co bylo prožito, se neztrácí. Práce světla spojuje část s celkem, prožívaná sounáležitost věcí světa dovoluje překračovat své vlastní hranice a poddat se vyššímu řádu, jehož vnitřním stavem je intuitivní ticho jednoty, ticho, které utváří film.

20:00 – Darwinova noční můra (Darwin´s Nightmare), režie Hubert Sauper, Rakousko, Belgie, Francie, Kanada 2004, 107 min.

Děsivé svědectví o krutých dopadech globalizace na lidi žijící v okolí Viktoriina jezera. Do Viktoriina jezera byl vypuštěn nilský okoun a z vědeckého experimentu se stala biologická katastrofa: okoun se přemnožil a vyhubil ostatní druhy ryb žijících v tamních vodách. Okouni zaujali evropské obchodníky a stali se výnosným předmětem podnikání. Zatímco letadla z Afriky vozí do Evropské unie rybí maso prvotřídní kvality, domorodí Afričané žijí ze zkažených zbytků, trpí hlady a umírají na podvýživu. Letadla z Evropy dopravují možná zbraně na podporu krutých občanských válek. Film ukazuje řadu provázaných fenoménů: rozpad biologického ekosystému v jezeře, analýzu ekonomického systému se zahraničními investicemi do továren na zpracování ryb, konzumaci odpadků z rybích továren, prostituci a drogovou závislost mezi dětmi. Film byl nominován mezi nejlepšími dokumenty na Oskara a zvítězil na celé řadě festivalů. Tanzanie patří k nejchudším státům světa, na žebříčku porovnávajícím hrubé domácí produkty států se řadí s 630 americkými dolary na hlavu (odhad 2002) do poslední desítky. Obyvatelstvo je z 80% zaměstnáno v zemědělství. Důležitou komoditou je rybolov, Tanzanie však není v produkci potravin soběstačná. Jak je ukázáno ve filmu, obrovské množství rybího masa pocházejícího z Viktoriina jezera není určeno pro místní trh, nýbrž se stalo výnosnou exportní komoditou. Evropští investoři vytvořili v Tanzanii rybí průmysl, který natolik zvyšuje cenu rybích produktů, že si je chudé obyvatelstvo nemůže dovolit, a tak se musí spokojit s neprodejnými zbytky ze skládek.

Hubert Sauper se narodil v roce 1966 v Rakousku, v malé vesnici v tyrolských Alpách. Než přišel do Francie, kde žije už deset let, pobýval ve Velké Británii, Itálii a Spojených státech. Studoval filmovou režii na Akademii múzických umění ve Vídni a na Université Paris 8. Kromě filmové práce (scénárista, kameraman, režisér, ale také příležitostný herec: Blaue Ferne, režie: Peter Schreiner, Rakousko, 1994). Sauper působí jako pedagog na filmových školách v Evropě i USA. Jeho tvorba obsahuje jak hrané filmy, tak dokumenty. Před Darwinovou noční můrou natočil dokumentární film o ženách vystavených domácímu násilí „Osamocené se svými příběhy“.

Čtvrtek 8.11.

10:00 – dopolední představení pro střední školy:

V kruhu znovuzrození, režie Viliam Poltikovič, ČR 2003, 59 min., Grand Prix Ekofilm 2004.

S přítomností autora na promítání.

17:00 Večer s Viliamem Poltikovičem: V kruhu znovuzrození, ČR 2003, 59 min., Grand Prix Ekofilm 2004.

Hora Kailás v západním Tibetu je vysoká přes 6500 metrů a cesta kolem ní představuje psychicky i fyzicky nejnáročnější náboženskou pouť na zemi. Pro milióny Tibeťanů a Indů je hora středem světa, symbolizuje duchovně čisté území, kam se vydávají na náboženskou pouť za svým vlastním očištěním a duchovní obnovou. V květnu 2002 - podle tibetského lunárního kalendáře v Roce Koně - se členové Expedice Šangri-la, mezi nimiž byl i režisér a kameraman Viliam Poltikovič, do západního Tibetu k posvátné hoře vydali, aby zachytili a zdokumentovali významnou pouť, která se v podobném rozsahu koná pouze jednou za dvanáct let. Cesta umožňuje poznávat nejen běžný život Tibeťanů - vesničanů, nomádů, ale hlavně jejich duchovní pojímání světa. Jak známo, duchovní hodnoty v životě Tibeťanů jednoznačně převyšují hodnoty materiální. Pozoruhodný a pro nás inspirující je tibetský koncept smrti. Tibeťané se během života na smrt připravují, zbavují se strachu z ní a berou ji jako šanci, předěl k novému a lepšímu životu v nekonečném koloběhu existencí v různých sférách bytí. V loňském roce čínská vláda rozhodla o využití tohoto ekologicky křehkého a nábožensky citlivého místa pro komerční masovou turistiku.

20:00 Estamira, režie Marcos Prado, Brazílie 2004, 121 min.

Marcos Prado celkem šest let fotografoval Jardim Gramacho, odpadní skládku na okraji Ria de Janeiro o rozloze 1,2 milionu čtverečních metrů. Poté poznal Estamiru, třiašedesátiletou schizofreničku a jednu z dvou tisícovek lidí, kteří se živí recyklací odpadků brazilského velkoměsta. Estamira se Pradovi svěřila se svým životním posláním, jímž je odhalovat a domáhat se pravdy. Jednoho dne mu řekla: „A tvým poslání je zase odhalovat mé poslání.“

Pátek 9.11.

Dopolední představení pro střední školy:

9:00 Ukrutně dobrá koupě (A Killer Bargain), režie Tom Heinemann, Dánsko 2006, 58 minut, Grand Prix Ekofilm 2007

10:30 Intatiaia: Pohled dovnitř (Intatiaia: A Look Inside), režie Christian Spenser, Brazílie 2006, 24 minut, Zvláštní cena mezinárodní poroty Ekofilmu 2007

17:00 Večer s Vítem Janečkem: Houba (ČR 2000, 57 minut)

Filmová esej Houba se na nejrůznějších příkladech poznávání hub a zkušeností s houbami snaží ukázat vztahy těchto organismů s rostlinami, ale i s lidskou společností, v níž se houby stávají nejenom potravou, ekologickou nadějí či motivací návštěvy lesa, ale také obrazem lidského myšlení. Aktéry filmu Houba jsou: mikrobiolog a mykolog John Dodd, lesnický expert Miloš Dušek, mikrobiolog a mykolog Milan Gryndler, filosof a mykolog Zdeněk Neubauer, filosof Miloslav Petříček, houbařka a výtvarnice Martina Tomášková, filmový režisér Tomáš Vorel, botanik a biolog Miroslav Vosátka, manažer hypermarketu Martin Zapletal a další.

Vít Janeček se narodil v roce 1970, je absolvent Filosofické fakulty UK (obor filmová věda.) a FAMU (obor dokumentární tvorba.). Ve svých textech i filmech se zabývá příčnými aspekty reality z hlediska vědy, politiky, společnosti a myšlení, publikuje převážně v českém odborném i běžném tisku, spolupracuje s nezávislými producenty a ČT. Na FAMU se podílí především na koncepci výuky dějin kinematografie, konstituci oboru audiovizuální studia a mezioborovém dialogu. Vede Centrum audiovizuálních studií FAMU, s katedrou dokumentární tvorby úzce spolupracuje. V letech 1994-2000 se zabýval též programovou dramaturgií (Roxy, MFF Karlovy Vary - historické retrospektivy, Divadlo Archa). Z filmografie:

Rodina v poušti (1994, DOCUfilm a STV), Příběh vody (1996 FAMU), Nové možnosti (pokračování) (1997 FAMU), V centru filmu (v teple domova) (1997 ČT spolu s Petrem Markem), Čistička divadlem (1999 ČT a mamapapa, spolu s Martinem Marečkem), Po cestě pustým lesem (1999 ČT), Bitva o život (2000 Verbascum a ČT, spolu s Mirkem Jankem a Romanem Vávrou), Houba (2000, DOCUfilm Praha a ČT). Dokončuje dokumentární esej Pravidla hry.

20:00 Urga, režie Nikita Michalkov, Rusko 1991, 118 min.

Co všechno se může stát, když mongolská žena odmítne manželský sex a když se v široširé stepi ztratí ruský řidič nákladního vozidla... Anekdoticky laděné vyprávění o střetu dvou kultur, které režisér Nikita Michalkov pojednal jako úvahu o ceně technického pokroku. Slovo „urga“ znamená dlouhé bidlo se smyčkou, určené na chytání dobytka. Zabodne-li se však tento nástroj kolmo do stepi, vyjadřuje takéSlovo „urga“ znamená dlouhé bidlo se smyčkou, určené na chytání dobytka. Zabodne-li se však tento nástroj kolmo do stepi, vyjadřuje také prosbu: nyní se milujeme, prosím, nerušte nás.... Režisér Nikita Michalkov navázal v Urze na spolupráci se scenáristou Rustamem Ibragimbekovem, s nímž psal scénář ke svému diplomnímu filmu a s nímž se dále scenáristicky podílel na titulech Unaveni sluncem (1994) a Lazebník sibiřský (1999). Scénář, se kterým Michalkov přijel do stepi, však údajně čítal pouze pět stránek, ostatní záviselo jen na improvizaci. Že šlo o improvizaci zdařilou, o tom svědčí dvě významná ocenění: Zlatý lev na 48. MFF v Benátkách 1991 a Felix ´93 za nejlepší evropský film roku. Nepřehlédnutelná je i nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film (v USA byl snímek uváděn pod názvem Blízko ráje).

Další informace:

http://www.slunakov.cz

http://www.prirodeOK.cz