Zázrak na Vysočině

Vrstva třísek je metr vysoká, ale tlak stroje má takovou sílu, že z dřevěné drtě a lepidla vylisuje desku o tloušťce pouhé čtyři centimetry. Na trhu je po takových středně tvrdých vláknitých deskách hlad, protože vzniklý materiál se dá stejně dobře opracovat a tvarovat, jako kdyby to byl masivní kus jednolitého dřeva, jenže ideálně rovný a bez suků či jiných kazů. Výrobní linka Dřevozpracujícího družstva v Lukavci na Pelhřimovsku běží nepřetržitě ve čtyřech směnách a nezastavila se ani na Silvestra.

"Svátek, nesvátek, když odběratelé berou, je třeba dávat," říká s uspokojením místopředseda lukaveckého družstva Pavel Kříž a pro jistotu zaklepe na dřevo, kterého je tu všude plno, aby svá slova nezakřikl.

Vyrábět zboží, o které je zájem, není umění, daleko složitější je s předstihem doby odhadnout, zda o ně jednou zájem bude. Když si Lukavečtí linku pořizovali, byly středně tvrdé vláknité desky - v dřevařské hantýrce zvané MDF - novinkou, jejíž dlouhodobá perspektiva nebyla úplně jasná. V době, kdy si v Lukavci brali na linku úvěr - bylo to v západoněmeckých markách - se psal rok 1990 a řada lidí v družstvu měla toto rozhodnutí svému vedení za zlé. Budoucnost viděli ve výrobě montovaných dřevěných rodinných domků, do jejichž vývoje a prototypů ve třech různých verzích družstvo v předchozích letech investovalo značné prostředky. Bylo rozumné měnit ze dne na den výrobní program?

OLEJEM DO OHNĚ byl vzápětí i fakt, že v létě roku 1990 koruna vůči západoněmecké marce přes noc prudce oslabila. Marka už nestála 13 korun, ale rovných 26. Za původní úvěr v přepočtu za půl miliardy korun tak bylo náhle nutné zaplatit rovnou miliardu. Navíc hotové desky zpočátku nešly moc dobře na odbyt ani doma, ani v západní Evropě. Z krize se družstvo vypotácelo až v roce 1995, když si postupně našlo nové zákazníky zejména v dřevařské velmoci Švédsku.

"Z našich desek můžete udělat stejně dobře profilované dveře jako parkety na podlahu nebo nábytek," vypočítává možnosti uplatnění Pavel Kříž. Dřevo se po letech rozpačitého přešlapování stalo opět žádanou surovinou a úspěšně nahrazuje plast. Vracejí se k němu nejen nábytkáři, ale i stavebnictví. Česká republika má v tomto směru ještě odbytové rezervy, protože roční spotřeba dřeva na každého obyvatele je tu podle Kříže pětkrát nižší než v Rakousku.

I v Česku už se ale domácí odběratelé o dřevo perou, protože řada zahraničních investorů tu vybudovala nové papírny a celulózky. Cenu dřevní štěpky také vyšrouboval ČEZ, který ji používá jako alternativní ekologické palivo k výrobě povinného podílu zelené energie. Kříž ale ujišťuje, že v ekologii na družstvo nikdo nemá. "Kouzlo naší práce je v tom, že využijeme každou třísku z nakoupených kmenů. Z nejkvalitnějšího dříví vyrábíme prkna, fošny a různé hranoly a teprve z odřezků lisujeme desky. Kůru, prach a nepoužitelný odpad spalujeme v kotelně, která vytápí celý areál," popisuje zdejší bezodpadovou technologii.

Jakmile se o desky zvedl zájem, začali v Lukavci přemýšlet, jak na nich vydělat víc. Začali je proto dodávat už povrchově upravované a dekorované laminátovou fólií. Místo surových desek tak nabízejí sortiment hotovými dvířky od kuchyňských linek počínaje a luxusním nábytkem do obýváku konče, včetně na míru vyhloubených otvorů pro úchyty závěsných pantů.

To už je ale nová kapitola v historii družstva a souvisí s obdobím, kdy se Lukavečtí začali na přelomu nového tisíciletí zamýšlet, kde jsou možnosti dalšího růstu.

KDE ALE NAJÍT finančně dostupný prostor pro vybudování nové investice a k tomu získat kvalifikované síly z oboru? Roli tu sehrála náhoda. V nedalekém Humpolci zkrachoval podnik Českomoravský len. Nevyráběl se tu ovšem textil, ale nábytkářské desky z pazdeří, což je odpad při zpracování lnu.

Lukavecké družstvo odkoupilo v té době už prázdné provozy a založilo v nich dceřinou společnost HD Dekor. Za 150 milionů korun nakoupilo nové linky na laminaci nábytkových dílů a postupně tam dalo práci 285 lidem. Když se letos začátkem března celá výroba v Humpolci konečně naplno rozběhla, byla to událost, při které pozvaní hosté nešetřili superlativy. "Lukavecké družstvo je hospodářský tygr našeho kraje," prohlásila například zástupkyně hejtmana kraje Vysočina Marie Černá a dodala, že podnik patří k největším zaměstnavatelům v kraji.

Podle předsedy Svazu českých a moravských výrobních družstev Jana Wiesnera je lukavecké družstvo co do výkonů největším tahounem družstevní produkce. V obou výrobních jednotkách zaměstnává 870 lidí. Jeho roční obrat činí dvě miliardy korun. Vyváží sedmdesát procent produkce.

HLAVNÍM ODBĚRATELEM povrchově upravených dílů pro nábytkářský průmysl jsou dvě švédské firmy, které se zabývají designem a prodejem nábytku. Díky investici v Humpolci teď přesunuly na Vysočinu takřka polovinu svých aktivit. Obě firmy odebírají z lukaveckého družstva polovinu nábytkových dílů, takže pod označením švédský nábytek se skrývá čím dál víc české práce.

Spolupráce se zahraničím by nebyla možná, kdyby družstvo nepraktikovalo zásady bezpečnosti při práci a neřídilo se evropskými normami kvality. Jako jedna z prvních firem v ČR získalo družstvo certifikát Bezpečný podnik a má také certifikát ČSN EN ISO 9001:2001 pro řízení jakosti.

VYMANIT SE Z DLUHŮ ve špatných časech vlastními silami a ještě ve formě družstevního vlastnictví není v Česku zase tak rozšířený jev. Vzdorovat nepřízni doby společnými silami byl vlastně hlavní impulz, proč družstvo v Lukavci v roce 1953 vzniklo.

V kronice obce je z té doby pozoruhodný zápis, kde se uvádí, že měla být zlikvidována místní pila. Prý pro nedostatek kulatiny v okolí. Dělníci, které živila, ale s likvidací nesouhlasili. Nemohli pochopit, že pila v bohatém lesním kraji by neměla vydělávat a mít dřevo. "Když se ale po marných cestách na krajské úřady a ministerstva nedalo likvidaci závodu zabránit, začali jeho zaměstnanci odcházet do jiných závodů a k 1. červnu 1953 byla pila uzavřena," zaznamenal obecní kronikář.

Uzavřením pily se ztratila prakticky jediná možnost průmyslové pracovní příležitosti. Lidem zůstala poslední šance, jak si klestit cestu centrálně řízeným hospodářstvím - osamostatnit se a začít podnikat. V té době bylo něco takového možné jedině pod hlavičkou družstva. Jeho zakladatelem a předsedou se stal muž symbolického jména, Josef Buřič. Než družstvo 26. října 1953 vzniklo, absolvoval čtyři cesty do Prahy a intervenoval i v Kanceláři prezidenta republiky. Na ustavující valné hromadě se sešlo dvacet mužů, většinou dělníků, a založili družstvo, v němž každý měl jeden členský podíl. Prvním předmětem podnikání byla výroba voštinových desek. Stroje, zařízení i budovy si družstvo pronajalo od národního podniku Horácká pila Jihlava a za rok si je pak smělo koupit za 186 360 korun.

Pro porovnání: za první dva měsíce výroby, listopad a prosinec 1953, vyrobilo družstvo polotovary za necelých 200 tisíc korun. Nebylo ani na mzdy. V poslední chvíli dostalo družstvo úvěr 935 tisíc tehdejších Kčs. Záruku poskytl Ústředních svaz výrobních družstev. Jinak by Státní banka československá nedovolila úvěr čerpat.

NÁZORŮM, ŽE DRUŽSTEVNICTVÍ je jen přechodnou formou k celospolečenskému vlastnictví, čelili družstevníci i v období normalizace. Na druhé straně se museli vypořádat i s trhem, který jim určoval, co a v jakém množství vyrábět. Družstvo začalo jako jeden z prvních výrobců v republice používat výpočetní techniku, v roce 1983 si pořídilo linku na výrobu třívrstvé dřevotřískové desky. Snažilo se také vyvinout desky, kde by formaldehyd v lepidle nahradila jiná surovina, vyvíjelo stavební prvky na bázi dřeva. Do toho vtrhly společenské změny. Test odolnosti družstva a schopnosti jeho členů přežít vlastními silami začal nanovo.

INSPIRACE ZÁPISY v obecní kronice sehrála v životě družstva ještě jednu sympatickou roli. Známý básník Antonín Sova, který v obci prožil dětství a rád se do ní později vracel, do kroniky v roce 1924 napsal: "Přeji Lukavci, aby při těžkých životních podmínkách občanstva nikdy nepřihlížel rezignovaně věcem pokroku a kultury." Když se družstvo v roce 1995 dostalo z nejhoršího, koupilo od restituentů lukavecký zámek s parkem a postupně ho opravuje. Jako první dostal nový kabát altán ve tvaru hříbku, kde básník Sova trávil líbánky se svou manželkou. V opraveném "hříbku" je nyní básníkův památník.