Situace černé zvěře v ČR

Prof. Ing. Josef HROMAS, CSc.

Černá zvěř je naší původní zvěří a na území našeho státu se úspěšně rozmnožovala, dokonce natolik, že v polovině 18. století musely být vydány císařské patenty na její likvidaci ve volnosti, protože škody, které působila na polích, byly už neúnosné. Tyto patenty byly vydány v letech 1766, 1770 a 1786 a postupně skutečně došlo k tomu, že se černá zvěř na našem území vyskytovala pouze v oborách. Při tehdejším počtu a kvalitě střelných zbraní musela být černá zvěř lovena především do odchytových zařízení podobně jako tehdejší škodná, ale konečné výsledky byly takové, že ještě ve čtyřicátých letech 20. století se zdálo, že černá zvěř u nás nebude mít perspektivu.

Poněkud jiná byla situace na Slovensku, kde se k likvidaci černé zvěře nepřistoupilo a při ústupu a postupu armád koncem 2. světové války se černá zvěř natlačila i na naše území. Narušila se i oborní oplocení a tím se divočáci opět ocitli ve volných honitbách a díky jejich plodnosti a postupným změnám v krajině a také díky vztahu myslivců k této zvěři začalo docházet k jejímu současnému přemnožení. Odhlédneme-li k víceméně nepřesným údajům o každoročních sčítaných stavech této zvěře, pak poměrně přesně o nich vypovídají její odstřely. Zatímco v letech naší první republiky se ročně lovilo kolem 300 kusů divočáků, a to většinou v oborách, pak už v roce 1954 jsme jich lovili více než 1200 kusů, v roce 1958 už dvakrát více a v roce 1970 čtyřikrát více. Nárůst odstřelu této zvěře na současných více než 80 000 kusů ročně (dokonce 66x více) se zdá až neuvěřitelný, přitom ale je obdobný jako v sousedních evropských zemích. Také tam se pokoušejí o podstatné tlumení těchto stavů v podstatě s podobným, tj. malým, výsledkem, stejně jako u nás. U nás je nyní co do produkce zvěřiny černá zvěř na prvním místě.

Přitom zájem o další zvyšování stavů černé zvěře skutečně nemáme, protože se neustále navyšují škody, které působí především na zemědělských kulturách a neustále se snižují stavy drobné zvěře, na jejichž navýšení naopak zájem máme. Je pravděpodobné, že i na tom má černá zvěř svůj podíl, i když zřejmě ne podstatný. Stále je přitom nad námi hrozba klasického moru černé zvěře, který se už začal přenášet na chovy domácích prasat.

Východisek z této situace už bylo navrženo více a v zásadě se jedná například o hlubší poznávání biologie divočáků, z nichž už dnes víme o tom, že

- divočáci mají geneticky nižší přírůst než prošlechtěné chovy domácích prasat, zato vykazují vyšší stupeň zatučnění, což jim pomáhá přežít a překonat nepříznivá roční období,

- karpatský poddruh Sus scrofa attila má geneticky rychlejší nárůst svaloviny než nás poddruh Sus scrofa scrofa, je také mohutnější a má silnější zbraně,

- předběžný genetický výzkum mikrosatelitních sekvencí ukazuje na různost obou zmiňovaných poddruhů, čehož lze využít zejména v oborních chovech při tzv. osvěžování krve k docílení vyšší heterozygotnosti.

V dalších genetických rozborech pokračuje Ing. M. Ernst, který předpokládá, že se tímto způsobem objeví další zajímavé informace o černé (a nejen o černé) zvěři.

Dále je známo, např. z prací R. Urbance, že životní teritoria divočáků nejsou zdaleka tak rozsáhlá jak se dříve v odborné literatuře uvádělo a konečně že ani jejich negativní vliv na spárkatou zvěř nelze přeceňovat.

Jsou také známy mnohé názory na preventivní opatření proti škodám působeným černou zvěří na zemědělských kulturách, které není třeba opakovat, protože jejich hlavní zásadou je lov této zvěře v čase, prostoru, odpovídající technikou, v odpovídajících věkových a pohlavních strukturách. Časové limity pro lov divočáků jsou dány vyhláškou. Prostorově je třeba učinit všechna možná opatření proti vycházení divočáků do polí jakými jsou například odváděcí přikrmování, odsazené setí obilovin (zejména kukuřice) od krytin, z nichž zvěř do polí vychází, aby tak byl umožněn její odstřel, podobně pak pásy s nízkými porosty například jetelovin v lánech porostů, v nichž je zvěř jinak lovecky nedosažitelná, a konečně různé formy zábran včetně elektrických ohradníků, klopýtadel apod.

Pokud jde o techniku lovu, zatím je stále běžný odstřel kulovými zbraněmi (i když jinde jsou povoleny i brokovnice s hromadnými střelami pro odstřel selat) bez noktovizorů či bez světelných pomůcek (i když v jiných zemích jsou i tyto pomůcky povoleny a při nočních čekaných používány). Zdá se ale, že bychom měli v širších měřítkách uvažovat také o možnostech odchytu této zvěře do samochytacích zařízení, do nichž by měla mít přístup pouze selata bez bachyní, anebo nanejvýš lončáci. Ostatní lovecké techniky jsou běžně známy, jejich hlavní problém je v nárocích na čas a nepohodlí lovců na posedech u vnadišť, které nejsou v podstatě nijak kompenzovány, i když někde se ponechává lovci sele či půlka lončáka a jinde zase dochází k vyplácení zástřelného. Zdá se, že i takové motivace mohou přispět ke zvýšení odstřelu divočáků samozřejmě především selat (alespoň ze 75 %), méně již lončáků (asi z 15 %) a nejméně kňourů a bachyň (celkem z 10 %), neboť dostatek vyspělé zvěře v populaci zajistí stejný podzimní až zimní nástup chrutí (bez lončaček) a také snížení škod, které budou rozprostřeny mezi různé plodiny, zejména do lesních porostů, kde především nalézají divočáci živočišnou potravu včetně různých kořínků a hlíz.

Ponechání zejména kňourů (ale i bachyň) do minimálně šestého roku jejich věku je také zárukou zvýšení kvality černé zvěře, která se promítá v jejich hmotnosti, zdravotním stavu a samozřejmě i v trofejové hodnotě. Ta je u nás zatím nedostatečná, o čemž se jistě přesvědčíme i na Mezinárodní výstavě myslivosti, rybářství a včelařství, Národní výstavě trofejí, Natura Viva v Lysé nad Labem v letošním roce. Možná, že i tamní výsledky přispějí k přehodnocení názoru, že chov černé zvěře je nevhodný řídit jinde než v jednotlivých honitbách, nýbrž v jejich souborech tedy v chovatelských oblastech.