Ještě k diskuzi o zajících…

aneb Dovětek k reakci

Luděk ŠMERDA

Vážený pane Kučero, nepovažuji za ideální dopisovat si prostřednictvím časopisu, ale protože jste v Myslivosti předložil odborné veřejnosti svou zvláštní interpretaci mého příspěvku týkajícího se zaječí zvěře, nezbývá mi, než na Váš článek reagovat - opět veřejně. Předesílám, že jsem odezvu, jak jinak, především z okolí zainteresovaného (nechci říci komerčně zainteresovaného) chovu zajíců, očekával. Mohu se buď domnívat, že jste skutečně nepochopil smysl a podstatu mého příspěvku, anebo naopak, že záměrně orientujete pozornost čtenářů jiným směrem.

Jelikož vím, že jste s údaji o vývoji zaječí populace v České republice dobře obeznámen, že se dlouhodobě touto problematikou zabýváte, máte o ní široký přehled a jste tedy odborník znalý věci v komplexních souvislostech, nezbývá mi, než se domnívat, že záměrně uvádíte pouze poznatky „které se hodí“ a účelově odvádíte pozornost čtenářů od skutečné podstaty mého příspěvku. V čem spočívá tento záměr? Na to nechť si každý odpoví sám.

Především zmiňujete tabulku odlovů zajíců v honitbě, ve které vykonávám právo myslivosti. Dokonce ji uvádíte jako přesvědčivý důkaz špatného přístupu k zaječí zvěři v této honitbě. To je velice zavádějící interpretace údajů vytržených ze souvislostí. Je třeba říci, že uvedené tabulky byly redakcí nedopatřením zařazeny k mému prvnímu článku, ač souvisí s článkem následujícím, který jste zřejmě v době sepisování svého příspěvku neviděl. Ale to zdaleka není podstatné. Podstatné je především to, že jste účelově zmínil pouze údaje z konce tabulky, nikoliv však to, co těmto číslům předcházelo. Právě začátek tabulky ukazuje z jakých stavů se vycházelo, a že časové porovnání údajů z kompletní tabulky přesvědčivě ilustruje určitý pozitivní vývoj, což dokládá, že i v dnešní době při kvalitní a dostatečné péči se dá v chovu zaječí zvěře dosáhnout výborných výsledků. Není až tak důležité, kolik se zajíců v honitbě ulovilo, ale je naopak podstatné, kolik jich zde zůstalo, což je v případě sledované honitby především doklad o myslivecky správném hospodaření se zaječí zvěří. Určitě si vzpomínáte, že v roce 2003 v podmínkách extrémních teplot provázených suchem byly přírůstky nejen zaječí, ale veškeré zvěře minimální. Proto také, aby zůstaly zachovány dobré základní stavy, se samozřejmě zaječí zvěř uvedenou sezónu v této honitbě nelovila. Myslím si, že málokterý uživatel honitby by se dokázal zříci lovu zajíců, kdyby jich v honitbě tolik měl. Je to jen další doklad dobrého hospodaření se zaječí populací na principu trvalé udržitelnosti.

Berete v úvahu, že se zaječí zvěři obecně zřejmě nevěnuje tolik péče, jak tomu asi bývalo dříve a jakou by si zasluhovala? Nyní, když se početní stavy zaječí zvěře přece jen poněkud zvýší, začne se to bohužel považovat za normální stav a převládá názor, že tomu tak bude automaticky i nadále. Přehlíží se, kolik to především stojí úsilí několika obětavých myslivců. Když potom začne převládat postoj, že je zbytečné se o zajíce starat, že si zajíc už nějakou potravu najde, tak jsou tím podkopávány i tyto pro zaječí zvěř existenčně často nepostradatelné myslivecké aktivity. Nelze nevnímat fatální důsledky situace, kdy subjekty hospodařící na zemědělské půdě umístí do nejlepší lokality pro zaječí zvěř souvislých 300 ha kukuřice a 100 ha slunečnice a nezbývá potom než jen bezmocně přihlížet, jak stavy zvěře nezadržitelně klesají. Jistě jste se také ve starších číslech Myslivosti dočetl již dříve publikovaný názor, že za určité nepříznivé situace limitujících podmínek, i když je v honitbě třeba 1000 zajíců nebo jenom 350, zůstane jich tam nakonec jen nějakých 300 jedinců jako určitý reprodukční základ, avšak že při uvážlivém hospodaření s nimi začnou ve vhodnějších podmínkách jejich stavy opět narůstat. Netvrdím, že to tak přesně je, podotýkám, že jsem se to dočetl, ale jsem přesvědčen, že na aktuální vývoj populační dynamiky je nezbytné adekvátně reagovat a nepodkopávat samotný základ početní obnovy stavů.

Pane Kučero, když se v kontextu uvedených souvislostí, oproštěn od účelově nesystémového přístupu, znovu podíváte na celkový vývoj zaječí populace v uvedené honitbě, popsaný v následujícím příspěvku v Myslivosti 1/2005, jistě uznáte, že je výsledkem, nikoliv špatného hospodaření se zaječí zvěří, ale naopak dokladem hospodaření ukázkového. Jistě také uznáte obecnější platnost toho, že je možné, při dodržení vhodného přístupu a nezbytné péče dosahovat i v podmínkách současné krajiny v chovu zaječí zvěře pozoruhodných výsledků.

Nenacházím logické opodstatnění pro tvrzení, že svými příspěvky o zaječí zvěři zasévám do povědomí k práci odhodlaných myslivců nedůvěru ve vlastní schopnosti a možnosti, jak uvádíte. Vždyť v druhém příspěvku v Myslivosti číslo 1/2005 naopak ukazuji, že právě pomocí těchto k práci odhodlaných myslivců je možné dosahovat výborných výsledků v chovu zvěře, a to nejen zaječí. Bez zájmu a práce členů mysliveckých sdružení ochotných této věci věnovat svůj volný čas (i nemalé finanční prostředky) si dnes nelze dobré myslivecké hospodaření, obzvláště s drobnou zvěří, pernatou i srstnatou, ani představit. Takových myslivců, není třeba si nic namlouvat, není právě nadbytek a já si jich velmi považuji. S „myslivci“, kteří většinu volného času stráví v místním hostinci či u televize a potom kategoricky prohlašují jak se co má dělat, co je zbytečné a co ne, a přitom nejsou ochotni pro zvěř v terénu něco skutečně potřebného dělat, se nikam nelze dostat. Je však nanejvýš důležité, aby ti angažovaní a obětaví myslivci věnovaný volný čas a finanční prostředky směřovali v prvé řadě ke zlepšení životních podmínek zvěře. Není nic platné produkovat tisíce zajíců v umělých chovech za účelem zazvěřování honiteb, pokud v přírodě nejsou pro zaječí zvěř zajištěny podmínky na úrovni alespoň nezbytného existenčního minima a to nejen pro přežití, ale zejména pro její úspěšnou reprodukci, která by měla být cílem mysliveckých aktivit především.

Máte pravdu v tom, pane Kučero, že jsem se o problematiku umělého odchovu zajíce příliš podrobně nezajímal. Podle mého mínění umělý odchov nebyl a ani není na pořadu dne. Tvrdíte-li, že jsem neinformovaný o současné situaci v umělém chovu zajíců a že ve Francii je v současnosti 40 chovatelů, tak jste měl také uvést, že už v roce 1969 jich bylo 100 a jejich počet neustále rostl, jak uvádíte ve své knize Umělý chov zajíce. Proč je tam nyní už jenom 40 chovatelů zajíců? Na pravou míru uvádíte nepřesný údaj v mém příspěvku, že umělý chov zajíce neprobíhal na LZ Litovel už v 70. letech min. století, jak jsem nechtěně uvedl, ale až v 80. letech. Mohl jste však také čtenáře poučit o tom, že k (ekonomicky schůdnému) umělému odchovu zajíců je nutné použít zvířata již uměle odchovaná, tzn. víceméně na prahu domestikace, protože použití zvířat z divoké populace přináší v prvém roce více než 70% ztráty. Vyvstává otázka, v které generaci se z nich stanou dostatečně „domácí“ zajíci - na zajetí adaptovaný chovný materiál. V tom je podstata problému, pane Kučero. I když jsem se umělým chovem zajíce speciálně nezabýval, tak z hlediska přednostního zájmu na udržení životaschopné myslivecky trvale obhospodařovatelné divoké populace zaječí zvěře, nevidím umělé odchovy jako tak jednoznačně ideální východisko, jak by se na první pohled zdálo, a už ne vůbec jako řešení jediné.

Podstatou a smyslem mého příspěvku nebylo v žádném případě hodnotit krotký nebo, jak vy to nazýváte, umělý chov zajíce a je proto v podstatě jedno, jestli s tím začali ve Francii, Dánsku nebo Americe, jestli to bylo v 60. nebo 70. letech minulého století a není proto také podstatné, zda to zkoušeli na LZ Litovel v 70. nebo 80. letech minulého století.

Víte dobře, pane Kučero, že v naší technologicky vyspělé současnosti není nemožné v zajetí odchovat téměř jakýkoliv živočišný druh. Je pravda, že zajíc polní byl svého času skutečnou chovatelskou výzvou. Na druhé straně však s živočichy odchovanými v zajetí nevyhnutelně vzniká problém s jejich repatriací do volné přírody. A je jedno, jestli se jedná o zajíce, nějakého dravce či šelmu. Těmto v zajetí odchovaným jedincům se vypuštěním do volné přírody okamžikem mění životní podmínky, dosavadní návyky jsou konfrontovány s neznámým prostředím, prožívají šok se kterým se jen obtížně dokáží vyrovnávat. Nemají zajištěn pravidelný přísun známé potravy a vody v režimu na který byli zvyklí. Vhodnou potravu, kterou až dosud nepoznali, těžko hledají v krajině, ve které se neorientují. Instinkty, kterých sice zbaveni nebyli, nejsou zformovány praktickou zkušeností s terénem. Neumí se dostatečně přizpůsobovat měnícím se klimatickým podmínkám, dešti, slunečnímu žáru, suchu - nejsou na ně připraveni. Nejsou obeznámeni s významnými civilizačními faktory působícími v krajině a už vůbec nejsou připraveni na predační tlak, který je přirozeně u drobné zvěře už tak relativně vysoký a vypouštěná zvěř ho sama ještě umocňuje etologickými deformacemi, které si přináší z krotkého chovu - stává se pro predátory „etologickým magnetem“. Tato uměle odchovaná zvířata jsou v porovnání s „divokými“ jedinci jednoznačně handicapována.

Také už bylo mnohokrát prokázáno, že pokud terén neskýtá vhodné podmínky, vypuštění nepřežívají ani zvířata pocházející z divokých populací. Jak velkou šanci přežít mohou mít za okolností nevhodných podmínek terénu zvířata odchovaná v zajetí? Z těchto důvodů je nutné tyto způsoby zazvěřování využívat až jako krajní řešení v nouzové situaci - a ta ještě u zaječí zvěře nenastala. V případě zajíce polního je možné a potřebné pracovat přednostně s divokou populací naší provenience v podmínkách aktivního zlepšování životních podmínek zvěře v našich honitbách.

Proto, opakuji, nebyl a není, podle mého názoru, umělý chov zajíce na pořadu dne. Jsem přesvědčen, že je to krok nesprávným směrem, protože neřeší a ani nemůže vyřešit problém se zaječí zvěří v jeho podstatě. Je to samozřejmě věc osobního názoru a volby jednotlivých lidí, jak k tomuto problému chtějí přistupovat. Pokud se rozhodli svůj volný čas a finanční prostředky věnovat umělému chovu, nikdo jim v tom nemůže bránit.

V rámci České republiky je ještě dost honiteb, kde se loví stovky a někde snad i tisíce kusů zaječí zvěře. A právě tento potenciál zaječí zvěře tuzemské provenience by měl být nadějí i pro ostatní naše honitby. Jsem přesvědčen o tom, že uživatelé těchto dobře zazvěřených honiteb v rámci myslivecké solidarity, samozřejmě za adekvátní finanční vyrovnání, rádi vyhoví žádosti zájemců z ostatních honiteb, omezí svoje střelecké požitky a část zajíců odchytnou a poskytnou v zájmu dobré věci. Je to samozřejmě smluvní vztah a jako při každém obchodu zaleží na dohodě zainteresovaných subjektů. Opět ale zdůrazňuji, že je nutné pro vypouštěné zajíce honitby předem připravit, pokud tam nebudou mít k disposici nezbytné existenční minimum životních podmínek, je to mrhání prostředky.

Odchyt zajíců je samozřejmě také lov a možná že zábavnější než „pouhé“ střílení. Může se sejít více myslivců i z okolních honiteb, je to příležitost probrat různé problémy a zůstává dobrý pocit, že dalším myslivcům bylo pomoženo. A právě to je také myslivost, ne pouze střílení. Vše spočívá v lidech a všechno má své četné souvislosti. Doufám, že myslivci ve své většině jsou lidé se srdcem na pravém místě a proto to určitě půjde.

Závěrem musím zdůraznit, pane Kučero, že jsem si pozorně přečetl knihu Umělý chov zajíce, kterou jste napsal. Je to velice fundovaně napsaná kniha, která přesně vystihuje podmínky a způsob života zaječí zvěře. Pro danou problematiku je to u nás základní literatura. Se zde uvedenými závěry týkajícími se populační dynamiky zajíce polního a jeho životního prostředí nelze než souhlasit. Tuto knihu by si měli přečíst všichni, komu leží osud zaječí zvěře na srdci a chtějí pro ni něco udělat. Zvláštní pozornost si zaslouží kapitola o snižování normovaných stavů zajíců, např. zařazováním honiteb do horších jakostních tříd jenom proto, aby se tam mohli zajíci stále lovit. To zřejmě je ten hlavní kámen úrazu, z kterého se odvíjejí současné problémy se stavy zaječí zvěře. Přiložená tabulka o snižování normovaných stavů zaječí zvěře v rámci celé republiky hovoří za vše. Místo toho, aby se úsilí zaměřilo na zlepšování podmínek pro drobnou zvěř v honitbách a normované stavy zůstaly na stávající úrovni, udělalo se za účelem udržení možnosti tuto zvěř lovit, to nejjednodušší - snížily se normované stavy. A stále se lovilo. Korunu tomu nasadila vyhláška č. 491/2002 Sb., která zavedla pojem minimální stavy zvěře. Pokud se tímto předpisem budou řídit držitelé nebo, v horším případě, uživatelé honiteb, bude to mít fatální důsledky nejen pro zajíce, ale i pro veškerou ostatní zvěř. Obrazně řečeno, než se pět zajíců potká na 100 ha pozemků, stačí je třikrát přejet auto nebo pětkrát ulovit nějaký predátor.

Jak jsem již výše uvedl „všechno je o lidech, v lidech a v současné době i o penězích“, ve prospěch čeho, ať si každý vybere!