KDE NENÍ ŽALOBCE, NENÍ ANI SOUDCE

Soudničky na březen

Jaroslav Šprongl

Naše soutěž se tento měsíc pomalu překulila do druhé poloviny pátým a šestým „případem, co neskončil u soudu“, včetně soutěžních otázek. Znovu připomínáme, že kdo se chce této čtenářské soutěže, která vyvrcholí v průběhu Mezinárodní výstavy myslivosti, rybářství a včelařství NATURA VIVA 2005, zúčastnit, má jednoduchý úkol všechny části pečlivě sledovat a po uveřejnění poslední dvojice případů vyplnit na připojený kupon podle svého mínění správné odpovědi a svou adresu a vyplněný kupon pak zaslat na adresu našeho časopisu. V rámci výstavy (27. května až 2. června na výstavišti v Lysé nad Labem) budou vylosováni výherci (přesné datum oznámíme u poslední dvojice příběhů) a současně budou v „Právním poradně“ v rámci doprovodných programů výstavy právníci Českomoravské myslivecké jednoty i další odborníci vysvětlovat jednotlivé problémy, řešené v našich „případech“. Tuto právní čtenářskou soutěž připravily časopis Myslivost, organizačně právní komise ČMMJ a nakladatelství LexisNexis CZ.

5. ŽALOBCE BYL SOUDCE STEJNĚ NEBYL

„Kde není žalobce, není ani soudce“ říká staré české přísloví a v jeho duchu se alespoň někdy chováme snad všichni hlavně v případech, kdy složité byrokratické vyhlášky a předpisy se příčí zdravému rozumu a při jejich přesném dodržování by leckterá činnost mohla být docela dobře ochromena. Horší ovšem je, když si to říkáme v některých situacích v myslivosti v duchu hesla „dělali jsme to tak vždycky, tak proč něco měnit“. „O tom“ je ostatně celý náš soutěžní seriál …

Uvedené přísloví i heslo stály za pravidelnými květnovými střelbami v Mysliveckém sdružení Střela kdesi u slovenských hranic. Naprosto správně a odpovědně si tam vždycky před začátkem myslivecké sezóny, tedy před 15. květnem, dal každý člen nějakou tu kulovou ránu, aby se ujistil, že někde neklepl optikou nebo že mu rez neucpala hlaveň. Naprosto nesprávně a neodpovědně se ovšem tyto hromadné střelby konaly na tradiční „střelnici“ v údolí potůčku s poetickým názvem Fialka (fialová nebyla jeho voda, ale stráně porostlé příslušnými rostlinkami). Dělali to tak rok co rok, zákon nezákon, a jen nejstarší myslivci si pamatovali, kdy s tím vůbec začali. Prostě kde není žalobce, není ani soudce.

A tak střelecký referent Mišo s mysliveckým hospodářem Lacem chystali terče, přelepky, zápisy a neměli tušení o blížící se bouři. Nijak si totiž nedali do souvislostí, že jejich už bývalý člen, hádavý Ferko, přešel od ledna k sousedům s pocitem na něm spáchané křivdy a plánem vydařené pomsty. Prostě tentokrát žalobce byl.

Když se službu konající praporčík Krovka probíral došlou poštou, našel v ní i nevypsanou rukou vytvořený a pravopisnými chybami obdařený list, který se nedal nazval jinak než anonymní udání. Stálo v něm zhruba, že v sobotu 10. máje v deset hodin budou myslivci ze Střely pořádat u Fialky „ilegální“ střelby. Krovka si povzdechl, protože mu hned bylo jasné, oč jde vždyť jeho tchánem nebyl nikdo jiný než hospodář Laco ze Střely. A tak udání předal služebním postupem horlivému náčelníkovi a doma při večeři jemně ženě naznačil, co se asi u Fialky v sobotu 10. května v deset hodin poděje.

A dělo se tohle. S blikajícím majáčkem se v půl jedenácté přiřítilo policejní auto a z něj vyskákali čtyři muži v čele s náčelníkem, který hned volal na u potůčku rozsazené myslivce: „Tak nám ukažte flinty, páni myslivci!“

„No to byste musil objet šecky vsi, co sú v honitbě, bo je máme hezky doma pod zámkom. A tady pán Gerlach, náš víkendhost, dokonce až v Ostravě“, divil se okatě myslivecký hospodář náčelníkovu přání. „Jo?“ byl stále ještě nekompromisní zástupce zákona. „A co ty rány, co se tu rozléhaly?“

„To já učím Borka na jarní zkoušky chování po výstřelu,“ ukazoval Mišo svého mladého velšteriéra a starý „poplašňák“.

„Co tu vlastně děláte?“ znejistěl už první policista regionu a dostalo se mu vysvětlení, že takovou přátelskou první jarní schůzi v přírodě. Tomu nasvědčovaly i košíky s klobásami, sýrem, chlebem, slivovicí a dalšími lahůdkami. „A co tu vlastně děláte vy?“ zeptal se nakonec Laco. „Ale“, zalhal jeden z policistů, „pořád naháníme ty pytláky! Tak když jsme slyšeli rány a víme, že je ještě před sezónou …“

A tak když myslivci pomohli vytlačit policejní vůz z jarního bláta, v němž při otáčení uvízl, rozešli se nakonec všichni v dobrém.

V neděli po té sobotě sice nějaký anonym volal na služebnu, že u Fialky se ozývá od oběda střelba, ale tam ho ujistili, že to jen Mišo připravuje Borka na zkoušky. Prostě ani tentokrát soudce nebyl!

5A: Členové mysliveckého sdružení způsobem realizace „kontrolních střeleb“:

porušili zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti,

neporušili žádný právní předpis,

porušili zákon č. 119 /2002 Sb., o zbraních a střelivu.

5B: Při výcviku loveckého psa lze v honitbě:

používat pouze poplašný revolver,

střílet pouze z brokových zbraní po předchozím ohlášení výcviku myslivecké stráži,

střílet podle potřeby z loveckých zbraní na místě určeném jejím uživatelem.

5C: Lovecký host si může před lovem kulovou zbraní vyzkoušet její nastřelení:

pouze na uznané střelnici,

s povolením příslušného orgánu Policie ČR na zabezpečeném místě v honitbě,

na střelnici nebo v honitbě na místě určeném jejím uživatelem.

6. JAKO NAPOLEON U WATERLOO

Tonda a Jano se spřátelili na veterinární fakultě v Brně, kde spolu nejen studovali a absolvovali, popíjeli ve studentských hospodách a „balili holky“, ale také se připravovali a pak skládali zkoušky z myslivosti. I když svou veterinární praxi vykonával každý na druhém konci republiky a časem vlastně v zahraničí, dál se alespoň jednou ročně setkávali. I když střídavě jeden do Čech a druhý na Slovensko putovali s celými rodinami, šlo vždy o nějakou mysliveckou příležitost, ať už to byl lov na jelena nebo hon na bažanty.

Tenhle rok přišla řada na Tondu, a tak když dostal opět pozvánku na závěrečnou naháňku na černou do bohatě zazvěřené honitby, kterou už víckrát absolvoval a kde nebylo výjimkou počítat výřad divočáků na desítky, ovšem také při desítkách střelců, zajistil pozvání i Janovi. Jano neváhal, přijel, večer poseděli a zavzpomínali a ráno nechali manželky s dětmi, ať se baví po svém, a spěchali za loveckými zážitky. To ovšem netušili, že místní myslivecký hospodář, duše všech perfektně organizovaných a úspěšných naháněk, onemocněl a vedení společného lovu bylo na poslední chvíli předáno jeho sice ambicióznímu, ale doposud nezkušenému potenciálnímu mladému nástupci.

Sraz byl jako obvykle v terénu, protože hosté se sjížděli i ze značné dálky a organizátoři nechtěli po ránu ztrácet čas však to známe, jak se účastníci honu rozsedí, nástupy se obvykle opožďují. Auta postupně parkovala na krajnici silnice u autobusové zastávky, čas srazu nadešel, lednový mráz štípal do tváří, ale vedoucímu honu přišlo, že je účastníků pořád nějak málo. „Hele, Francku, na pozvánce bylo sraz na zastávce ale nenapsal jsi, jestli autobusové nebo vlakové!“ napadlo jednoho z místních. „No jo!“ polekal se Francek, „tak je přivoláme!“ Se slovy „Takhle to bude nejrychlejší!“ nabil brokovnici a „zatuploval“ do vzduchu. Jano a Tonda se po sobě jen podívali, ale to už začaly zvonit mobily a za chvíli se objevila karavana vozidel přijíždějící opravdu od nedaleké železniční zastávky. Střelci, honci i psi tedy mohli za chvíli vyrazit. Vedoucí honu je vyvedl na nedaleký holý pahorek, čnící nad zalesněnou krajinou, kde k nim pravil: „A teď vám to celé ukážu jak Napoleon u Waterloo!“ Tento zdánlivě nepřípadný výrok se měl brzy ukázat jako velmi blízký pravdě.

Francek rozmáchlými gesty ukazoval, kudy půjdou v jednotlivých postupových lečích křídla, kde nastoupí honci, psovodi a střelci do tlaku, kde bude čekat na svou šanci představená. Jeho popis v duchu „od Marčíkova dubu k oběšenci“ nebo „mezi obecním lesem a Pěničkovou roklí“ však stejně chápali pouze místní a ostatní jen zírali. Pak ale rozdal tradiční různobarevné mašličky do klopy podle toho, kam který střelec byl zařazen, a už posílal křídla do terénu. Vyrazili i naši dva hosté. Jen chvíli jim trvalo, než si dali dohromady fakt, že časté čerstvé stopy černé na nové sněhové pokrývce vedou zásadně ven z leče, a druhý, že se někde ozývá vytrvalý zvuk motorových pil. Jasně v hloubi leče, kterou teď tiše obstupovali, kdosi od rána těžil dřevo! Není divu, že první výlož byla nulová. Ale nikdo nic neříkal, vedoucí honu všem sliboval o to větší úspěch v druhé větší a dobře obeznané leči a už zase posílal střelce za závodčími.

A tak vyrazili do sílícího mrazivého větru a mlhy i naši kamarádi na levém křídle - první Tonda, který si hlídal, aby mu neutekl právě závodčí, protože šel hned za ním, a pak Jano, který zase hlídal, aby se příliš nevzdálil sousedovi za sebou. A jak tak jdou a jdou už pěknou dobu a nikde nic, vidí najednou Tonda nejasně postavu, která se zprava blíží mezi něj a závodčího před ním. Nějaký po adrenalinovém zážitku bažící výletník? Ale kus za ní se z mlhy vynořila další a už bylo vidět, že obě nesou kulovnice! „Co tu děláte?“ zeptal se překvapeně prvního z nich, když došel skoro k němu a viděl, že jeho mašlička je červená, zatímco on má bílou. „To samý jsem se chtěl zeptat já vás“, odtušil neméně překvapený kolega. Ale došlo jim to rychle křídlům se podařilo překřížit! To byl docela nový prvek ve vedení postupových lečí! Protože to ale nebyl záměr, leč byla, když informace o setkání křídel prosákla dál, rychle ukončena, protože teď by vlastně křídla střílela proti sobě a do leče v domnění, že míří ven!

Zmatený vedoucí honu raději s druhou lečí ukončil i celý hon, protože se bál dalších malérů ostatně jeho účastníkům se tím jen ulevilo. Dopadli opravdu jako Napoleon u Waterloo - naštěstí sice bez úspěchu, ale také bez opravdových ztrát. Tonda se Janovi moc omlouval, kam ho to vzal, ale ten to bral s humorem takový hon už v životě nezažije a dlouho bude mít co vyprávět!

I ty ztráty nakonec ale mohly být, protože teprve po prvním chodu uspíšené večeře si vedoucí honu uvědomil, že v tom zmatku zapomněl na představenou a tam někde venku „nad knížecí bažinou“ v patnáctistupňovém mrazu dál čekají střelci na zvěř z nikdy neprohnané leče. Co mu řekli, když je do příjemně roztopeného sálu místní hospody přivezli, by papír neunesl …

6A: Když se zjistilo, že v obestupované leči pracují dřevaři:

měla se leč okamžitě ukončit,

měla být pozastavena a dřevaři požádáni, aby jí opustili,

mohlo se pokračovat, protože do leče se přece stejně nestřílí.

6B: Za přípravu a organizaci honu a jeho bezpečný průběh odpovídá:

myslivecký hospodář mysliveckého sdružení, v jehož honitbě se hon koná,

vedoucí honu,

honební výbor honebního společenstva honitby, kde se hon koná.

6C: Na nepovedené naháňce bylo zapsáno celkem 75 střelců, pak byla nutná přítomnost:

alespoň 8 loveckých psů honičů s barvářskými zkouškami,

alespoň 9 loveckých psů s jakýmikoliv zkouškami z výkonu,

alespoň 9 loveckých psů s barvářskými, všestrannými honičskými nebo lesními zkouškami.

Na motivy skutečných příběhů volně zpracoval Jaroslav Šprongl