Mají zajíci opravdu naději?

Poznámka k článku „Mají zajíci opravdu naději“ ?

Oldřich Kučera,

Určité, pravdě neodpovídající skutečnosti uvedené v příspěvku Luďka Šmerdy v Myslivosti 12/04, mě přiměly k reakci na tento příspěvek. Jsem dalek toho, abych zpochybňoval možný přínos odborné i laické diskuse na témata zajímající široký okruh myslivecké, ale i nemyslivecké a ochranářské veřejnosti. Jsem však přesvědčen, že každá diskuze, má-li být přínosem pro diskutovanou záležitost, musí v každém případě vycházet z dlouhodobých a komplexně pojatých sledování, v nichž se budou snoubit vlastní poznatky odborné části myslivecké veřejnosti, s těmi, které dlouholetým poznáváním přírodního prostředí byly získány její laickou částí. Pouze takto zpracované náměty, oproštěné pokud možno od případně zkreslujících skutečností, by měly být předkládány k diskuzi za účelem hledání a nalézání odpovídajících způsobů řešení dané problematiky.

K části, v níž se autor věnuje problematice chovu a vypouštění koroptví, kachen, bažantů a zajíců do prostředí za účelem obnovení druhové pestrosti v naší krajině mohu dodat pouze tolik, že musíme brát v úvahu i skutečnost, že se setkáváme s rozličným pojetím cílů, které mají být konečným výsledkem této činnosti. Uvedené druhy nejsou v některých případech uměle odchovávány a vypouštěny pouze za účelem zazvěřování vyprázdněných územních částí (honebních ploch), ale převážně pouze za účelem lovu, a tomu odpovídají i konečné dlouhodobé výsledky v zazvěřování (vysoké procento slovitelnosti apod.). Nelze proto směšovat tyto dva zcela odlišné cíle sledované koncovky dané aktivity!

Přesto jsem přesvědčen, že nebylo-li by obou těchto aktivit, dávno by již vymizela příslovečná druhová pestrost zvířeny v naši kulturní krajině. I když má voliérový chov pernaté zvěře nemalá úskalí, poskytující možnost k jejímu odsuzování, osobně spatřuji přínos v tom, že stále ještě poutá značné množství lidí k pobytu a práci v přírodě. A díky tomu je udržován zájem o dění v přírodě, což je možné považovat za nezanedbatelný přínos lidské společnosti. Myslivci, věnující se aktivitám spojenými s opětovným zazvěřováním územních částí, z nichž je jmenovaná drobná užitková zvěř na ústupu si zasluhují plnou podporu .

Co se týče zazvěřování koroptvemi, je nepopíratelnou skutečnosti, že při pokusech o opětovné zazvěření lokalit, z nichž druh vymizel, se nesetkáváme s velkým úspěchem. V této záležitosti je třeba si položit otázku proč tomu tak je?

I zde jakož i v jiných obdobných případech působí několik činitelů. V první řadě můžeme jmenovat vysoký predační tlak, následně pak velké plochy monokultur zemědělských plodin v nichž dochází k omezení orientačních možností koroptví. Dále chemické ošetřování kulturních plodin (obilí, řepka atd.), což bylo a je jednou z významných příčin dnešního neutěšeného stavu populační hustoty daného druhu. Významným nepříznivým činitelem je i ta skutečnost, že pro zazvěřování se používá málo četných hejn, které po určitých přirozených ztrátách, se pravděpodobně stávají reprodukce (narušený poměr pohlaví) neschopnými.

Reintrodukce, případně introdukce, koroptví by bylo především vhodné orientovat do vodohospodářských i jiných ochranných pásem, při vyšší četnosti vysazovaných hejn, a to proto, že je zde při zemědělském hospodaření zakázáno používání chemických prostředků za účelem zvyšování výnosů a boje proti hmyzím škůdcům, kteří jsou nezanedbatelnou součástí výživy koroptví, hlavně pak jejich kuřat. Jeví se nutnost věnování zvýšené pozornosti těm lokalitám, na nichž hodláme zazvěřování (vypouštění) uskutečňovat.

Populační hustota druhu je závislá na stavu obývaného prostoru. Z toho důvodů nám drobná zvěř může sloužit jako indikátor stavu krajiny. Pochybuje snad někdo o tom, že bez těchto živočišných bioindikátorů v krajinném prostředí bychom mohli získat tak bohaté a různorodé poznatky o výskytu škodlivin v krajinném prostředí?

Veškeré rozbory statistických údajů, jejichž výsledky poukazovaly na blížící se nepříznivý vývoj nebyly brány s plnou vážnosti v úvahu, kterou si zasluhovaly. Např. normované kmenové stavy se místo adekvátních šetřících opatření pouze upravovaly směrem dolů, čímž se jen dál umožňoval lov této zvěře. Odchycení zajíci nebyli z velké části použiti pro zazvěřování, ale odchytnutá zvěř byla vyvezena do zahraničí a převážily ekonomické důvody. Samotný odchyt byl často prováděn i přesto, že nebyly dosahovány zákonem stanovené normované stavy. Totéž se týká i odstřelu. Jako důkaz tohoto konstatování si dovoluji použít údaje uváděné L. Šmerdou v inkriminovaném článku cituji: „V roce 2001 bylo celkem odstřeleno a odchyceno 470 zajíců, v následujícím roce 2002 to již bylo pouze 314 kusů zajíců , následně pak v roce 2003 se dostavilo velké rozčarování ve formě 12kusového odstřelu.“ Závěr si prosím udělejte každý sám pro sebe. Jak je z uvedených čísel patrné s takto pojatým hospodařením se stavy zajíců jsme umožnili obohacení zahraničních honiteb za cenu oslabení vlastních. Lze se domnívat, že uvedené oslabení se nebude projevovat pouze v jednom kalendářním roce, ale může přetrvávat po dobu několika dalších let.

K samotným, aktivitám Asociace chovatelů zajíců v zajetí v Čechách a na Moravě byla porozuměním mysliveckých měsíčníků (Myslivost, Svět myslivosti, Hubertlov) publikována řada článků seznamující mysliveckou veřejnost se smyslem a cílem veškerého konání uvedené organizace. Je nutné poznamenat, že ani v jednom s publikovaných příspěvků nikdy nebyly zastírány případná úskalí této činnosti.

Závěrem tohoto mého příspěvku si dovoluji poznamenat, že příspěvek L. Šmerdy bohužel podle mého názoru zasel semínko nedůvěry ve vlastní schopnosti a sílu do povědomí k práci odhodlaných myslivců.

Závěrem bych rád poukázal na skutečnost, že autor inkriminovaného článku se v něm dopouští nepřesností, které se mé osoby nepříjemným způsobem přímo dotýkají.

Tak například se uvádí, že: „ve Francii a pokud mě paměť neklame, tak to bylo bez valných výsledků a od krotkého chovu zajíců, upustili“. Opak je pravdou! Francouzská organizace F.E.L.F (La federation des elevereus de lievre do France) uvádí, že 40 chovatelů této organizace ročně vypouští do volností 50 000 zajíců. (Fotokopii dopisu prezidenta této organizace dávám redakci k dispozici.). Zájemcům o danou problematiku mohu poskytnout další písemnosti včetně audioviziuální nahrávky z chovů, která byla částečně jako ukázka zapracována do kazety pořízené panem Horáčkem a promítnuta na Semináři ACHZ v Předslavicích v roce 2004. Dále jsou k dispozici propagační materiály švýcarské organizace „Schweizerische Vogelwarte“, zabývající se obdobnou tématikou, tj. zlepšením životního prostředí pro zajíce a několikaletými výsledky těchto snah (autor Hans Peter Pfister at all, 2000). Uvedený autor byl seznámen s výsledky výzkumných prací uskutečňovaných na středisku LZ Litovel, prostřednictvím publikace „Umělý chov zajíce“.

Dále pak je v uvedeném článku zcela mimo skutečnost uvedeno, že v 70. letech min.stol. nebylo u LZ Litovel dosaženo valných výsledků. Nevím odkud pan Šmerda pro toto své tvrzení čerpal podklady, ale mohu s ním zcela souhlasit v tom, že opravdu v sedmdesátých letech nebyly dosahovány žádné odpovídající výsledky, a to proto, že l. poloprovozní výzkumné středisku u LZ Litovel bylo založeno až k 1.1. 1980 a průběžné i celkové výsledky výzkumů byly publikovány.

Závěrem bych chtěl poznamenat, že, jak je všeobecně dobře známo, je diskutovaná problematika značně rozsáhlá a složitá, z toho důvodu se Asociace bude snažit svou osvětovou činností v průběhu následujícího roku seznamovat všechny zájemce se získanými poznatky.

Oldřich KUČERA,

předseda Asociace chovatelů zajíců v Čechách a na Moravě