Pštros je vždy sám sebou

Jeden pár spolu vydrží až padesát let; maso je jemnější než hovězí a vejce zaplní celou pánev. Od roku 2000 chová na své rodinně farmě v Ciboušově nedaleko Klášterce nad Ohří Josef Čechura pštrosy. Dostal se k tomu náhodou a bez jakýchkoliv zkušeností. Dnes má tři páry australských Emu a dále zkouší trio afrických modrokrkých pštrosů.

První pár mu uhynul

Další se už vyvedl

"Prostě mě jednou napadlo, že když chovám holuby a drůbež, tak bych mohl zkusit i pštrosy. Zaujalo mě to, neboť jde o extremní chov, a začal se o vše zajímat od píky. Velká literatura o chovu pštrosů ale dosud neexistuje. Vycházel jsem proto z toho, co jsme našel na internetu a hlavně ze svých chovatelských zkušeností, na jejichž základě jsem si sám sestavil chovné páry," vzpomíná Josef Čechura na své začátky. První pár australských Emu si pořídil ve Frýdlantu v Čechách, nebyl to ovšem ten pravý a po měsíci mu uhynul. Další čtyři pštrosy měl od chovatele z nedalekého Černýše, který rušil zkušební chov. "Sám jsme si z nich sestavil chovný pár a povedl se. Samec se samicí se totiž hledají až dva roky, aby se pak spojili doslova na celý život. Společně žijí v páru i třicet až padesát let, tolika se dožívají."

Chovat velké ptáky

není vůbec náročné

Rodinnou farmu v Ciboušově založil Josef Čechura už v roce 1991. Choval skot, koně i prasata. Po zániku chomutovských mlékáren se ještě chvíli zaměřil na masný skot, dnes už má ovšem jen koně, drůbež, holuby a pštrosy. "Chovat tyto velké ptáky není vůbec náročné. Potřebují minimální péči a jsou vůči všemu oddolní. I když se vlastně jedná o zvířata zvyklá na teplo, s povětrnostními podmínkami v Čechách se dokáží vyrovnat, zvláště když už se tu narodila. Nejsou náročná ani na udržení dobrého zdravotního stavu, potřebují jen základní medikamenty, jako jsou vitamíny a některé minerály pro dobrou tělesnou kondici. Výběh jim stačí o velikosti 9 x 20 metrů," dodává Čechura.

Pštrosi se chovají

spíše pro radost

Jeho chov je zatím spíše reprodukční než jateční. O pštrosí maso zase není u nás až tak veliký zájem. Navíc výkupní ceny neodpovídají zatím tomu, co musí dobrý chovatel do pštrosů investovat. "Například u afrických pštrosů je denní krmná dávka 1,5 kilogramu zrnin, nejlépe ječmene s ovsem a malým procentem pšenice. K tomu je nutné přidat příslušné medikamenty pro dobrý růst. Ročně to obnáší kolem šesti tisíc korun. Dvanáctiměsíční kus, který by se mohl dát na jatka, má váhu 80 až 100 kilogramů. Výkupní cena masa se pohybuje kolem 280 korun za kilogram, takže to dělá nějakých 2 800 korun za zvíře. Tudíž je to ztrátové. Pokud by se ovšem jateční ceny dostaly na 300 korun a z padesáti vajec by se podařilo odchovat čtyřicet mláďat, pak už je to o něčem jiném. Vrátila by se režie a rabat by činil kolem dvaceti procent," vypočítává z hlavy Čechura.

Ke číslům chovatel dodal, že pštrosi se dnes chovají hlavně proto, že to člověka baví a považuje je za své miláčky.

Nechápe, proč mají

být nebezpeční

Josef Čechura i ostatní z jeho rodiny je za miláčky považují. "Samozřejmě, že je máme pojmenované. První chovný pár má jména Žofka a Ferda, další se narodil na Valentýna, takže on je Valentýn a ona Božka. Všichni mají také číselné kódy, neboť musí být v evidenci Asociace chovu pštrosů. Tito ptáci jsou totiž vedení jako nebezpečná zvířata, i když nechápu proč. Jsou družní a mírumilovní. Člověk si musí dávat pozor jen ve dvou případech."

V prvním musí být ostýchavější, jelikož jinak se může stát, že se pštros zamiluje do svého chovatele a to je pro další reprodukci velice špatné. Ve druhém musí být chovatel pozorný, když jsou trochu nervozní, zvláště ti afričtí. "Pštros zásadně kope dopředu, takže je nutné vycítit z jeho chování, jakou má naladu a podle toho se k němu postavit. Kopnutí ale není bolestivé. Navíc, když se nimi ošetřovatel pravidelně komunikuje a dochází za nimi, agresivita z jejich strany prakticky vůbec nehrozí," vysvětluje Čechura.

Snášejí vejce jako

na běžícím páse

Podle literatury má samice pštrosa v průměru snést v prvním roce dvacet až třicet vajec. Další snůška je až padesát vajec za rok. "Je to ale sporné. My jsme měli v prvním roce od australských pštrosů 13 a ve druhém 23 vajec, z toho stejný počet mláďat. Letos je to už třetí snůška a zatím bylo vajec třináct, což je o tři méně než za stejnou dobu vloni. Letošní výkyvy počasí totiž zapřičiňují, že samice nesnáší vejce jednou za tři dny, jak by se měla snůška ustálit. Nejdříve snesla první, další až šestý den, pak čtvrtý, následovaly dva a po dalších třech to zase bylo šestý den," přibližuje Čechura.

Jak chutná pštrosí

vejce a maso

A jak chutná takové pštrosí vejce? "Samozřejmě jsme už vyzkoušeli, jaké to je, i když přece jen je člověk více zvědavý na mláďata. Vejce Emu váží v průměru 600 gramů, když se klepne na pánev, je plná. Chutná bezvadně a má růžovou barvu. Pokud by ho chtěl někdo natvrdo, což jsme ještě nezkoušeli, musí ho vařit šedesát až devadesát minut. Vejce afrických pštrosů je ještě o 500 gramů těžší. Jen tak pro srovnání, slepičí má 60 gramů."

A jakou má chuť maso? "I to jsme pochopitelně vyzkoušeli, dvakrát z afrických pštrosů. Barvu má jako hovězí, ale je jemnější. Bifteky, jejichž úprava je kratší, se nedají s hovězím vůbec srovnat. Maso má také méně cholesterolu," srovnává Čechura.

Hlavu do písku jeho

pštrosi neschovávají

Různé karikatury a vtípky představují s oblibou pštrosy s hlavou zastrčenou v písku, prý ze strachu. Josef Čechura se s tím ještě nesetkal, ani písek kvůli tomu svým miláčkům nenechal navézt. "Nezaznamenali jsme dosud, že by chtěli někam hlavy schovat. Pštros je veliký individualista, prostě je sám sebou. Ať má dobrou náladu či je ve stresu, vždy chodí s hlavou hrdě vztyčenou," uzavírá chovatel.