VÝVOJ ZAJEČÍ POPULACE

v honitbě Viničné Šumice-Kovalovice na okrese Brno-venkov v letech 1993 2003

Luděk ŠMERDA

Pokračování článku z čísla 12/2004

Honitba Viničné Šumice-Kovalovice se nachází 18 km východním směrem od Brna, jako poslední na okrese Brno-venkov. Výměra honitby v těchto letech byla 860 ha a jedná se o vyloženě polní honitbu. Na severní straně tvoří hranici honitby les v délce asi 4 km a na jižní straně státní silnice Brno Vyškov. Dále přes honitbu vedou tři silnice I. třídy, tak se dá říci, že honitba, co se týče dopravy, je poměrně silně frekventovaná, což má za následek veliké ztráty zvěře na silnicích.

Nadmořská výška se pohybuje do 300 m.n.m. Pěstují se zde především obilniny ječmen a pšenice (50 % výměry), kukuřice na siláž (30 % výměry) a jetel. V současné době přibyla slunečnice. Skladba pěstovaných plodin není zcela pro zaječí zvěř ideální. Především chybí pěstování řepy, ať již cukrovky nebo krmné řepy, kterou považuji pro zaječí zvěř jako nejdůležitější, a to z důvodu potřeby vody, které je v honitbě nedostatek. Je zde pouze jeden potok a v něm voda nevalné kvality.

Honitba Viničné Šumice - Kovalovice vznikla v roce 1962 sloučením honiteb V. Šumice a Kovalovice. Tento stav trval do roku 1980. V honitbě se v nejlepších dobách, tj. v letech 1974 až 1976, lovilo do 250 zajíců. V roce 1980 byla honitba začleněna do integrované honitby s názvem Pozořice, která měla výměru asi 3690 ha, z toho bylo 2100 ha lesa a 1590 ha polí. V době užívání honitby Pozořice se na části bývalé honitby V. Šumice - Kovalovice lovilo asi kolem 50 - 80 zajíců. Poslední rok, tj. rok 1992, se ulovilo asi 20 zajíců a lov byl zastaven pro velmi nízký stav zaječí zvěře.

V roce 1993 po rozpadu integrované honitby Pozořice vznikla opět honitba V. Šumice - Kovalovice téměř ve shodných hranicích před integrací, ale přibylo asi 80 ha z k.ú. Pozořice z důvodu vymezení ve zřetelné fixní hranici.

Honitba byla zařazena pro zaječí zvěř do III. bonitní třídy a byly stanoveny normované stavy ve výši 100 ks s koeficientem přírůstku 0,7. V roce 1993, místo toho, aby se zaječí zvěř nadále kvůli nízkým stavům ušetřila a nelovila, byl stanoven plán lovu na základě normovaných stavu a koeficientu přírůstku na 70 ks. Bylo uloveno 57 zajíců a důsledkem toho klesl stav zaječí zvěře v honitbě na minimum. V roce 1994 - 1995 došlo k dalšímu odstřelu a tím k dalšímu snížení zaječí populace v honitbě. Teprve v roce 1996 došlo k šetření zaječí zvěře. Byly uspořádány pouze dva společné hony za účelem zjištění stavu zvěře a za účelem lovu „škodné“ zvěře. Na každém honu byl uloven pouze jeden zajíc do tomboly (v sadu a ve vinici). Stav zaječí populace byl v honitbě v kritickém stavu.

V následujícím roce 1997 byla v celé honitbě vytipována přikrmovací místa, kde byla instalována samonásypná zařízení asi na 50 kg jádra, jesle na objemové krmivo a lizy. Po skončení sklizně obilovin (v období konec srpna začátek září) se již navezlo jádro, nejvíce oves a částečně ječmen, později kukuřice a od roku 1999 především granule pro srnčí zvěř. K těmto zařízením se také co nejdříve po sklizni obilovin navezla řepa, v listopadu se navezly větve k ohryzu, především z jabloní a dále osiky, případně větve z vrby a jetel nebo seno do jeslí, ale to pouze v malém množství, protože za dobu, co se aktivně věnuji myslivosti, tj. asi od roku 1984, bylo pozorováno, že objemové krmivo bere v polních honitbách ať již srnčí nebo zaječí zvěř až při vyšší, déletrvající sněhové pokrývce, kdy se zvěř nemůže prohrabat k ozimům nebo řepce. V těchto zařízeních se samozřejmě krmivo průběžně doplňovalo. Řepa i větve, pokud byly v dostatečném množství, se dále v listopadu navezly kolem cest po celé honitbě kolem zoraných polí.

Od tohoto roku nastal poměrně velký nárůst stavů zaječí zvěře. V roce 1997 byl uspořádán pouze jeden společný hon, na kterém bylo uloveno 37 ks zaječí zvěře. Tento nárůst zvěře vrcholil v roce 2001, kdy bylo uloveno spolu s odchytem celkem 470 ks zaječí zvěře a v sousední lesní honitbě, kde se do této doby lovilo v průměru do 10 ks zaječí zvěře bylo na jednom společném honě uloveno 55 zajíců. Dále v tomto roce uhynulo odhadem na komunikacích 50 - 100 ks zaječí zvěře.

Je třeba však dodat, že vyvrcholil nárůst a s tím i odstřel zaječí zvěře ve všech ostatních honitbách okresu Brno-venkov, kde se se zaječí zvěří slušně hospodařilo.

Na jaře následujícího roku 2002 jsem stav zaječí populace v honitbě odhadl, podle pozorování v noci na řepce, na počet kolem 800 ks (na poli řepky o výměře asi 30 ha jsem napočítal 350 ks zaječí zvěře a na druhém o výměře 50 ha, nebylo ale možné přehlédnout celé pole, bylo napočítáno přes 500 ks zaječí zvěře) a podle toho jsem předpokládal, že by výše odstřelu měla být minimálně stejná jako v předešlém roce. Předpoklady se však nesplnily, protože jednak nastal pokles zaječí zvěře a tím i lovu ve všech ostatních honitbách, ale v naší honitbě jsem hlavní důvod (samozřejmě těžko prokazatelný) spatřoval v tom, že se v místě největší koncentrace zaječí zvěře v honitbě pohybovala celý červenec tlupa černé zvěře o počtu 30 ks. V roce 2002 bylo spolu s odchytem uloveno „pouze“ 317 ks zaječí zvěře. Je ovšem třeba dodat, že jsme z důvodu zachování kmenového stavu ve výši 500 ks zaječí zvěře v honitbě zrušili poslední plánovaný hon a zajíce již nelovili. Smutné bylo to, že i když nastal celkový úbytek zaječí zvěře, tak v sousedních třech honitbách ulovili nejvíce zaječí zvěře za celé desetileté období. To uvádím pro porovnání přístupu ke zvěři.

Na jaře roku 2003 byl po provedeném sčítání stav zaječí zvěře v honitbě minimálně ve výši 450 ks a více. Rok 2003 byl, jak jistě víme, z důvodu velikého sucha pro drobnou zvěř velice špatný a pro bažantí zvěř v porovnání s předchozím rokem přímo katastrofální. To se samozřejmě projevilo i v naší honitbě a to bohužel především tím, že se v této nepříznivé době (červenec až říjen), kdy to zvěř nejvíce potřebovala, se pro ni neudělalo, tak jako v minulých letech, vůbec nic. Vše bylo částečně napraveno až v měsíci listopadu, kdy bylo navezeno na polovině honitby asi 80 q řepy a do samonásypek granule. Jelikož byl předpoklad, že stav populace v tomto roce stagnoval nebo spíše proti jarnímu stavu poklesl, bylo uloveno pouze 12 zajíců na myslivecký ples a další odlov zaječí zvěř byl zrušen (opět se v okolních honitbách, kde ani zdaleka nebyl stav zaječí zvěře jako u nás, zaječí zvěř lovila).

Stav zaječí zvěře v honitbě v roce 2004 před jarním sčítáním jsem odhadoval podle pozorování na „pouze“ asi 350 ks a proto bylo určitě pro zaječí zvěř prospěšné, že se v roce 2003 nelovila. Při jarním sčítání v roce 2004 byl stav zaječí zvěře v honitbě stanoven ve výši minimálně 500 ks, což je velice dobrý předpoklad pro opětovné zvyšování stavu zaječí zvěře v honitbě a tím samozřejmě spojené i dobré „myslivecké žně“. Jsem sám zvědav, jak se bude dál stav zaječí populace v naší honitbě vyvíjet.

V žádném případě netvrdím, že se pouze tímto zvedl stav zaječí zvěře v naší honitbě. Hlavní pozitivum ve výše uvedeném přikrmování v celé honitbě vidím v tom, že zaječí zvěř nemusí především v zimním období vydávat navíc energii při dalekém přecházení za potravou, tím nedochází k oslabování organizmu, zvěř je samozřejmě odolnější vůči predátorům, zimu přežívá v dobré kondici a nedochází k úhynům.

Dalším podstatným vlivem na zvyšování populace zaječí zvěře v naší honitbě byl ten, že přišli tři mladí zapálení myslivci, kteří se velmi účinně začali věnovat lovu predátorů - lišek, kun, a pytlačících koček. Pozitivním jevem si myslím bylo i to, že uživatelé zemědělských pozemků zmenšili výměry jednotlivých osevních ploch do 50 ha a plodiny různorodě rozmístili po honitbě (v současné době se toto bohužel opět mění k horšímu).

Asi nejdůležitější věc je nekonečné množství odpracovaných a strávených hodin části členů sdružení v honitbě při výsadbě různých plodonosných keřů a jejich ochraně, při zmlazování starých, zvěři nesloužících remízů, při obhospodařování mysliveckých políček, při vyhánění zvěře psy před kosením pícnin atd. Prostě, jak se vždy říkalo a co stále platí, „bez práce nejsou koláče“. Tato práce je ovšem nekonečná a pár zapálených členů se svými dalšími životními radostmi a starostmi nemůže všechno zvládnout tak, aby zvěři co nejvíce pomohli.

Vývoj stavů v honitbě je zdokumentován v tabulkách, které byly uveřejněny u prvního pokračování v čísle 12/2004 na str. 14 15.

Co říci závěrem?

Dovolím si vyslovit pár názorů, jak se zaječí zvěří lépe hospodařit, co všechno je nutné brát v úvahu v chovu zaječí zvěře a z čeho vycházet. Z výše uvedeného vyplývá, že asi největší vliv na počet zaječí zvěře v honitbě, ať už kladný či záporný, mají myslivci jako uživatelé honitby. Já jsem přesvědčen, že to tak opravdu je. Kromě toho, že nemohou a nebo mohou, ale pouze v malé míře, ovlivnit zemědělské obhospodařování honebních pozemků, což je bezesporu jedním z hlavních faktorů vlivu na populace drobné zvěře. Mám na mysli výměry jednotlivých honů, zastoupení pěstovaných plodin a jejich rozmístění v honitbě apod. Vše ostatní už záleží především na uživatelích honiteb samotných myslivcích.

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že je na drobnou zvěř vyvíjen obrovský civilizační tlak (stále vyšší provoz na silnicích, rychlejší pojezdové rychlosti a širší záběry zemědělských strojů, jezdci na koních a na terénních motocyklech, kteří jezdí kde se jim zachce, rušení volně pobíhajícími psy atd.), který je stále větší. Dále obrovský predační tlak (lišky, kuny, černá zvěř, nebývale je u nás rozmnožen pochop rákosní, kterého já považuji na jaře, kdy není ještě krytina, za největšího predátora narozených zajíčků, stále se zvyšují stavy krkavců, výrů a strak. Je jisté, že predační tlak v současné době je mnohonásobně větší než v 70. letech, kdy se lovilo nejvíce drobné zvěře.

Z těchto důvodů je proto nutné si uvědomit, že skutečný přírůstek je minimální a že nelze používat koeficient přírůstku vyšší než 0,5 na kus dospělé zvěře nasčítané na jaře. Tento koeficient přírůstku, jako největší možný, také uvádí ve své knize Základy mysliveckého chovu, péče a ochrany zvěře vydané v roce 1994 Vladimír Žalman. Že to tak určitě je, můžeme odvodit i z toho, že v dobách nejvyššího odlovu zaječí zvěře (70. léta), byl koeficient přírůstku uveden ve Směrnicích pro sestavovaní mysliveckých výkazů a vedení evidence platných od 1.1.1967 ve výši v I. bonitní třídě 0,6 - 1,0 a ve III. bonitní třídě 0,4 - 0,7.

Také je potřeba počítat s tím, že koeficient přírůstku je jiný při stavu 50 zajíců nebo 300 zajíců. Toto všechno je nutné brát v úvahu při plánování odstřelu zaječí zvěře. Jsem toho názoru, že při stavu zaječí zvěře v honitbě do 100 ks by se neměla zvěř vůbec lovit, protože přirozený úhyn je stejný jako přírůstek a zvěře nepřibývá, spíše ubývá. Jinými slovy řečeno, když chci v honitbě lovit 500 zajíců a nechci, aby se jejich počet snížil, musím jich na jaře mít 1000 ks.

Dále je určitě velice prospěšné, jak bylo dříve vyhláškou č. 4/1967 Sb. stanoveno, nechávat 1/5 honitby jako komoru zvěře, ale nechávat každým rokem jinou část honitby průměrně zazvěřenou. Toto jsme také v naší honitbě v 99 % praktikovali. Na jednom semináři o zaječí zvěři se Dr.Vodňanský vyjádřil v tom směru, že toto není až tak nutné, ale že je důležitější včas zastavovat při lovu konec lečí a zvěř v kole úplně nevystřelovat. Já osobně si myslím po vlastních zkušenostech, že je vhodnější nechávat vždy nějakou část honitby dobře zazvěřenou nehoněnou.

Na zachování stavů zvěře má vliv určitě i způsob vedení společného honu. A to je v prvé řadě počet střelců na honě. Není přece normální zvát na hon 50 střelců, 15 honců a střílet ne podle stavu zvěře v honitbě, ale tak, aby každý účastník dostal aspoň 1 kus, což také z jedné honitby znám. Také v této honitbě zajíce dlouho neměli a po 8 letech šetření stále ještě nemají. V tomto případě už se jedná o likvidaci zaječí zvěře v honitbě.

Už vůbec nelze počítat s tím, že zvěř odněkud přijde, protože jak říkali staří myslivci, zajíc je věren rodné hroudě. I já jsem o tom plně přesvědčen. Je hodně honiteb, které znám, kde v letech 1993 - 1998, kdy jsme v naší honitbě byli na „nule“, lovili kolem 300 ks zaječí zvěře, ale přesto takového výsledku v lovu v kulminačním roce 2001 jako my nedosáhli nebo dokonce mají zaječí zvěře v honitbě minimální množství.

Věřím, že výše napsané informace myslivce zaujmou, a protože by mě zajímaly i zkušenosti odjinud, doufám že se ozvou i jiní myslivci ze zaječích honiteb s praktickými poznatky z chovu zajíců.

Luděk ŠMERDA