Myslivost a veřejnost

Ing. Jan ČERNÝ

Z běžného denního tisku se v současné době dozvíte o myslivcích snad jen to, že pořádají výstavu trofejí, nebo že dopomohli ke kapitálnímu úlovku některému z prominentů. Ještě v horším případě, že nějaký myslivec ohrožoval okolí svou zbraní, případně někoho nebo něco usmrtil.Občas se snad objeví i článek či zpráva v televizi, že myslivci pomáhají ochráncům přírody a že vychovávají „svoji“ mládež formou znalostních soutěží. Nedělejme si však iluze o tom, že většina lidí vnímá myslivce jako ochránce přírody a pečovatele o ni. Řada z nich totiž není daleka názoru, že myslivec zajde do lesa, jen když si chce pochutnat na zvěřině, a při té příležitosti střílí na vše, co se jen hýbe, protože má lov jako svého koníčka.

Asi se mnou nyní někteří nesouhlasíte a v duchu argumentujete zimním přikrmováním zvěře, vlastním zajišťováním krmiv a i ostatními pracemi, které je v honitbě nutno uskutečnit v průběhu roku. Ale kolik lidí v dnešní době něco o této práci myslivců ví,kolik například chápe, že odstraňováním nevhodných a nemocných jedinců z chovu odstřelem udržuje zdravý a silný genofond zvěře? Jak veřejnost vnímá tu skutečnost, že přemnožený živočišný druh může vlastně způsobit škody? V přírodě jde prostě o vyváženost a optimum zastoupení všech živočichů v dané krajině žijících a tyto jednotlivé populace je zapotřebí regulovat.

Ano, ale kdo jiný o tom kromě nás myslivců ví a kolik lidí podle toho soudí, rozhoduje a jedná? Kdo vážně zvažuje, že prosperita nějakého živočišného (a i rostlinného) druhu je dána vhodnými podmínkami, zejména pak vhodnou potravní nabídkou? Kolik si jich uvědomuje, že člověk denně zasahuje do krajiny například obhospodařováním půdy, budováním silnic a aglomerací, a stává se tak v podstatě ničitelem přírody, který vytlačuje zvěř a i ostatní živočichy z jejich domoviny (a to nemluvím o dopravních prostředcích a o turismu). Člověk tím dost podstatně narušuje rovnováhu v přírodě. Možná o tom někteří jen přemýšlí, ale těžko se hledá ten, kdo na základě tohoto poznání jedná.

Je třeba veřejnosti vysvětlovat, že právě myslivci krmí zvěř a ostatní živočichy v době nouze, že podporují ty druhy živočichů, které jsou ohroženy, a to i ve spolupráci s ochranáři. Konec konců to ve většině případech jsou stejní lidé.

Uživatel honitby většinou velice dobře zná revír a okolní krajinu a ví, jak hospodařit s jednotlivými druhy tak, aby byla zachována přírodní rovnováha. Lovem pak reguluje populaci určitého druhu zvěře, brání přemnožení jednoho na úkor druhého (pokud mu to zákon dovolí). Většinou má přitom snahu uchovat přírodu zdravou tak, aby byla schopna samostatné reprodukce. To i přes intenzivní zemědělské a lesnické využití krajiny. Vnímá přírodu jako využitelný a obnovitelný přírodní zdroj obsahující různorodé užitky, které lidstvo v přírodě stále hledá a nachází.

Je-li přitom myslivec někomu trnem v oku, že na základě odpracovaných hodin při výsadbě remízů či zakládání zvěřních políček nebo i za ostatní práce dostane podíl zvěřiny, je to jeho věc. Může se stát členem mysliveckého sdružení a starat se o přírodu také.

Patrně nejcitlivěji vnímá veřejnost poplatkové lovy. To proto, že myslivci tento lov umožnili i člověku, jenž potřebuje mít prostě trofej za každou cenu, anebo chce vyniknout nad ostatní a to pro důvody, které asi nemají s myslivostí moc společného. Někteří touží hlavně ukázat, že si to mohou dovolit. Tito lovci zjevně nemají žádné potěšení z pochůzek po honitbě, z pouhého pozorování zvěře, a také by stěží vážili cestu ke krmelci s krmivem. Ačkoli se poplatkové lovy ani mnohým myslivcům nelíbí, je třeba veřejnosti vysvětlit, že poplatek za ně je v současné době důležitou součástí zisku z provozu myslivosti, potřebného zejména na úhradu nájmů, krmiv, na myslivecká zařízení, na ochranu zvěře, na úhradu škod způsobených zvěří, a podobně. Za poplatek se, v těchto případech zvlášť, loví zvěř, která je na vrcholu svého individuálního vývoje. Tedy většinou i za předpokladu, že svoji hodnotu již přenesla na potomstvo.

Podstatně důležitější než tento lov je ovšem ta skutečnost, co a v jaké kvalitě v honitbě přes to všechno zůstane, co tam tedy ve skutečnosti máme a co pro člověka zůstane pro budoucnost jako dědictví.

Zmínil jsem se zde několikrát, že je třeba veřejnosti činnost myslivců vysvětlit a zdůvodnit - a hlavně se snažit zapojit ji do práce v péči o přírodu a její ochranu. Myslivci se dle mého názoru stali příliš uzavřeným odborným a zájmovým spolkem, který jen odráží útoky zvenčí a uzavřenost jen utvrdí laiky v jejich nesprávných domněnkách.

Pokud se právě vašemu sdružení daří zapojit veřejnost do myslivecké činnosti, či děláte něco pro její informovanost, dle mého názoru činíte to nejlepší, co můžete. Myslím si totiž, že diskuse na téma „zpřístupnění myslivecké problematiky“ veřejnosti chybí. Nejde přitom jen o vyvrácení mýtů o myslivcích, ale také o poučení lidí o přírodě. Vždyť kolik učitelů je například schopno předat dětem informace o tom, jak se mají zachovat a co udělat,když najdou například „opuštěné“ srnče? Právě taková osvěta veřejnosti by měla být jedním z úkolů moderní myslivosti. Musíme se však sjednotit na definicích problémů a cílů.

Ideální možností je využití myšlenek a záměrů, které jsou publikovány v MANIFESTU organizace FACE viz. příloha časopisu Myslivost 6/2004. Snažme se každý o zachování živého venkova. Toho zjevně dokážeme jen za podpory zemědělců, lesníků, vlastníků půdy, rybářů a ochránců přírody a v neposlední řadě i myslivců.

Jde o rozvoj venkova a naší české krajiny. Navíc myslím, že v současné době nepůjde jen o proklamace, ale o skutečnou práci, kde bude nutné prosadit se prakticky v každé obci. Pokud ovšem chceme myslivost zachovat pro naše potomky tak, jak ji v současné době většinou chápeme.