„Nedělejte z nich …“

František KOLDA, Kresba Milan Ledvina

Z krbu sálalo příjemné teplo, zlaté jazyky přeskakovaly z polena na poleno, pně praskaly a z ohniště vyletovaly roje blikavých světlušek. Do přítmí světnice prostupovalo krbové světlo. Vůně borového dřeva s příměsí pryskyřice a kouřového ozónu dotvářely ospalou atmosféru. Míla se natáhla na rohovou lavici a odpočívala. Beztak ji lezení po horách už nebavilo. Možná byla unavená, odhadoval jsem, jak to s ní doopravdy je. Ale zatím se mi nezdálo, že by chtěla ukončit lov a jet domů. Když jde o jeleny, nemíním ustupovat a neznám slitování. Správně odhadla, že z dnešního lovu nic nebude, proto odpočívala a nabírala sil. Na ráno se těšila. Poznal jsem to na ní. Doufala, že se počasí umoudří a že se vydáme na Sněžník, jak jsem sliboval. Že by se mi to jen zdálo?

Postával jsem v rohu světnice a oknem sledoval dešťové provázky. Po tabulce sjížděly kapky, v tichosti mizely v trávě a z temného koutu zadní místnosti se ozývalo pravidelné chrnění. Nic z toho, co jsem k lovu mohl potřebovat. Neprotestoval jsem. Také proč?! Podzim na horách, to je buď babí léto, nebo prší. Někdy může i chumelit. Svatební rej proto parohatí mládenci neodloží a zelení svatebčané přijdou, byť by se ženili samotní luciferové. V době jelení lásky se s deštěm umím i bratřit. Nevadí mi. Prostě počasí je takové, jaké zrovna je. Při neúspěchu se lovec vymlouvá právě na něj, ale není tomu tak. Mnohokrát byl nečas, lovci zalezlí na chatách nevytáhli paty, ale my jsme úspěchu dosáhli, jelena ulovili. Pravda, musel jsem být tvrdý k sobě a na ženu nebrat ohled. Věděla to a nebránila se. Podmínkám horalů se snadno přizpůsobila, ze svého pohodlí si při lovu ledacos odpustila. A když už se mnou jela, počítala s tím, že bude i trpět. Vodu za krkem však zrovna dvakrát nemilovala. Ale nahlas neprotestovala. Nikdy. Tak proč by dnes?! Uzavírám tiché meditování.

Ráno bylo horší večera. Déšť bubnoval do střechy, vítr se opíral do dveří a rval zavřené okenice. Vyšli jsme před chatu, že se rozkoukáme, a nic. Mlha nám ukradla výhled, mlžné mléko zalilo údolí. V korunách hvízdala fujavice, do obličejů útočily roje bodavých kapek, voda chladila naše tváře. Nad lesem táhly mraky a crčelo z nich jako z kropice. Zem vláhu už odmítala. Praménky vody hnaly po cestě, spojovaly se v potůčky, koryta vodotečí byla plná a liják nepřestával. Váhal jsem. Jít? Nejít?! Voda by nevadila, do deště jsme vybaveni, ale mlha by při lovu překážela. Paroháč by o nás věděl dřív, než bychom jej zahlédli, natož obeznali. S tím se nedá nic dělat, myslím si a nic neříkám. Žena vyčkávala, jak poručím. Zatím nepoznala, že jsem to už vzdal. Ale když jsem zamířil zpátky do chaty, bylo zcela evidentní, že se jí do deště dnes nechtělo. Znovu jsme se zabydleli na naší Podbělce. Přiložil jsem do kamen, na pláty postavil konvici s vodou. Míla začala luštit křížovky. Znám její rituál, a proto dobře vím, že ke křížovkám nesmí chybět kafíčko. Voda v konvici na sebe nenechala dlouho čekat a klokotáním se připomínala. Zalil jsem hrníčky, pára stoupala a do malebného ticha světnice roznášela vůni, jako dobrou zprávu o naší siestě.

Podbělka se probouzela do mazlivého ticha. Štěrbinami okenic prolínaly tenké paprsky odpoledního slunce, špehové z vysokého majáku nakukovaly do šerem ztichlé světnice. Po nevydařeném ránu to bylo opět dobré znamení. Míla ještě slastně vydechovala, ale já už musel ven, před chatu, na zvědy. Bez rozmýšlení jsem se pustil po vyšlapaném chodníku, za plazivou borovicí udělal kličku a pokračoval pěšinou dolů. Sotva jsem se rozběhl už jsem začal brzdit a záhy kroky docela zastavil. Dál to nešlo. Z kamenného pole se podbízel úchvatný pohled do údolí. Oči klouzaly sutí, pohladily zelený keřík trčící z hladového kamení a žasly nad parádou karmínových náušniček. Brusinky navzdory výšce, drsnému podnebí i krátkému létu právě dozrávaly. Nos nasával plnými doušky šimravou vůni jehličí, plíce se tetelily v pryskyřičném ozónu. Ve strži bublala průzračná voda, od pramene nabírala potůčky, mohutněla, aby se posléze vlila do koryta Moravy. Úbočí kaňonu lemovaly zdravě zelené porosty, které po obou stranách stoupaly do horního patra majestátné kopule. Výš smrkové monokultury nemohly. Pod samým nebem bylo hájemství horských trav. Ty byly zaschlé, zažloutlé a propůjčovaly nejvyššímu mocnáři v kraji slušivý límec. Dlouhotrvající déšť vyčistil vzduch a byla neuvěřitelná viditelnost. I když za řekou, na české straně, od Klepáče až po Vlašťovčí skály se mlha pořád držela.

A les mlčel.

Nepípla sýkorka, neozvala se linduška, nezaskřehotal ořešník.

Zítra je Václava a to se mají hlásit z každého kopce. Už jsem zase myslel na paroháče. Opřel jsem se zády o smrk a hleděl tam, kam jsem zrakem mohl až dosáhnout. Vzpomínkový film, který se odvíjel a vracel všechna léta prožitá mezi jeleny, se najednou zadrhl. V reálu jsem si uvědomil, že jsem za sebou zapomněl zamknout dveře a nechal tak spící ženu napospas. To zas bude řečí, myslel jsem si. Ale nebylo. Naštěstí. Ještě spala.

Do kapsy jsem zasunul dvě jablka a baterku, na rameno pověsil pušku, ženě na krk dalekohled a zabočili jsme za chatu. Po chodníku se šlo dobře, mokré listí nešustilo, větvičky nekřupaly a loužičkám jsme se vyhýbali, aby bláto pod holínkami nemlaskalo. Nespěchali jsme, do večera bylo času dost. Nechtěli jsme zvěř přehlédnout a tím ji zradit. Ale na říjištích nebyla ani šlápota. V kalištích se zrcadlila čistá voda, borůvčí netknuté, smrčky neostrouhané. Nikde nebylo cítit pižmo, kterým si samci značkují ochozy, aby na sebe upozornili toužící laňky. Nemohl jsem tomu uvěřit. Minuli jsme nejlepší stávaniště, kde zvěř o říji byla vždy, ale marnost nad marnost. Jako kdyby říje ještě nezačala, jako by na Sněžníku žádní jeleni nebyli. Teprve na Sedýlku pod vrcholem byly otisky spárků. Nemohlo být pochyb o tom, že tudy prošel jelen. Paroháč si vykračoval po chodníku, jako by se mu zachtělo sličné turistky a zapomněl na laňku. „Stopa nemůže být stará,“ odhadoval jsem objev. Obrysy kopýtek v blátě byly ostře hraněné, deštěm nesmyté, ve šlápotách kalné loužičky. Nález sděluji Míle, ale ta mi naznačila, ať se nezdržuji, že jelen je před námi a není čas na povídání. Klusali jsme, každý hlídal jednu stranu, abychom paroháče nepřehlédli. Až se sám prozradil. Pod chodníkem praskla větvička, křupla větev, klepl paroh, byl slyšet lomoz. Opustili jsme pohodlnou pěšinu a ocitli se v divokém porostu. Nasazené tempo zpomalujeme, dál se plížíme kočičím krokem. Nohy zvedáme, nesmí šustnout padlé listí. Jde o postřeh, umění se orientovat a v neposlední řadě i o kus loveckého štěstí. Oči nesmí přehlédnout jakýkoliv pohyb. Obcházíme padlý smrk, vyhýbáme se balvanům, překračujeme klestí. Když vtom zatroubil. Podle hlasu jsem malinko odbočil a začal přiskakovat. Co to vlastně troubil?! Nebylo to halasné oznamování hledajícího mladíka, i když laně sháněl, ale ani tiché mrmlání starého jelena u říjné tlupy. Jelen vytruboval po svém a pletl mi hlavu. Přelezli jsme roklinu a začali stoupat k Větrné pasece. Stráň byla příkrá a nedala se obejít. Perličky potu na čele přibývaly, klouzaly po zádech až do trenýrek a tam nepříjemně studily. Míla nemohla popadnout dech, její srdíčko nestačilo a začalo jančit. Sledování jsme museli přerušit, aspoň chvilku si vydechnout. A jelen už zatahoval do paseky. To mne nutilo, abych pokračoval a neztratil s ním kontakt. Nasadil jsem tempo, abych jej došel a hnal se na svážnici, která dělila Větrnou paseku. Tam byla mlha. Musel jsem počkat. Žena by zabloudila. Mlžný závoj, který dopoledne věnčil Vlašťovčí skály, teď stoupal k vrcholu Sněžníku. Sledování se rázem stalo okrajovou záležitostí. „Nesmíme zatmít a včas se vrátit na chatu,“ mrmlal jsem nespokojeně a začal se obávat, abych svojí umíněností nepřecenil znalost terénu?! „Co jsi říkal?“ vyzvídala. „Ale nic,“ zapírám. „Musíš přidat, nebo zatmíme,“ mrkla na zápěstí, jako by nevěřila, kolik je hodin. „Nevrátíme se?“ špitla. „Kdepak vrátit! Do porostu nemůžeme. V mlze je les zrádný. Bez orientace se na horách neobejdeš. To by bylo ještě horší. Musíme pokračovat po chodníku a nesmíme jej ztratit.“ Zvedla obočí a dlouze se na mne podívala. „Že ty to tady neznáš?!“ pokračovala nedůvěřivě. „Několikrát jsem tu s ředitelem lovil. Jednou jsme v mlze nenašli Šindelku,“ nerad přiznávám. Začala pochybovat. Neměla zdání, jak je daleko k Podbělce. Raději jsem jí nic neříkal a spoléhal na baterku v kapse.

Za Větrnou pasekou se ozval jelen. „ Je to ten náš,“ oznamuji šeptem. Rozeznal bych jej, i kdyby tady troubilo deset jiných, myslel jsem si. Trubač byl hodně vpředu a měl slušný náskok, ale táhl podél našeho chodníku a to bylo dobré znamení. „Bude tma, musíme přidat,“ už jsem zase provokoval. „Jak je daleko?“ myslela na Podbělku. Odpověděl jsem pokrčením ramen a myslel na toho vpředu. „Tak ty nevíš?!“ zlobila se. „Asi dvě stě metrů,“ odsekl jsem. Nechápavě se na mne podívala, ale nic neříkala. Jelen se slušně roztroubil. Přecházel na obě strany chodníku, ale držel směr. To bylo rozhodující. Ale najednou se stočil prudce doleva a mířil ke státní hranici. Co teď?! „Počkej tady, já si tě najdu!“ vyhrkl jsem a chtěl se rozběhnout. Vytřeštila oči a začala mi bránit. „ Nikam nechoď! Přejdeš čáru. Seberou tě Poláci. Vykašli se na něj. Není vidět, stejně ho nepoznáš a za chvíli bude tma. Jdeme na chatu,“ poroučela a táhla mne za rukáv. Ale záhy poznala, že se mnou nehne. „Vždyť ani nevíš, jestli je odstřelový?!“ V tom jsem jí dal za pravdu. Jelena jsme slyšeli, ale neviděli, co je zač?! „Já to zkusím, jen kousíček. Přes čáru nepůjdu, neboj. Přeci bych neriskoval.“ Ušklíbla se a s posměškem dodala: „Jako bych tě neznala?!“ To neměla říkat. Všechno se ve mně bouřilo. Celé odpoledne běháme za jelenem, a když ho mám před sebou, tak se na něj nemohu ani podívat?! Půjdu za ním, ať se ti to líbí nebo nelíbí, myslel jsem si. Nic jsem nemusel říkat, aby viděla, jak jsem nakrocanělý. Ještě si tě jednou vezmu s sebou na jelena?! Nedomyslel jsem, když se ozvala: „ Půjdu s tebou. Jestli se mě nechceš zbavit a nechat mě tady,“ protestovala, jako by šlo o závažný přestupek, ne-li zrovna o trestný čin.

Jelen potruboval a my přiskakovali. Dva skoky, ani o jeden víc. Stát. Čekat. Až se zvíře pohne nebo zatroubí. Najednou se mezi stromy prosvětlilo, mlha se rozestoupila a zjevil se obrys zvířete. Až to ve mně hrklo. To, co stálo přede mnou, nebyl jelen, to byl rovnou kůň. Tak velkého jelena jsem jaktěživ neviděl. Ruce se mi chvěly, zorné pole dalekohledu poskakovalo a paroží ne a ne rozeznat. Ženě posuňkem ukazuji, aby zůstala stát a já mohl blíž, k jelenovi. Ta se mne držela jako klíště a vrtěla hlavou, že nezůstane. Plížila se za mnou jako můj stín. To se mi nemůže podařit, napadlo mne. Dva nadělají hluku, i když jsou opatrní. A vtom jsem se rozhodl. Když nemohu já za jelenem, musí on za mnou. Do hry zapojím jeho zvědavost. Sbírám klacek a do smrku vyťukávám jakési vyzvání. Zabralo to. Jelen reagoval. Zastavil. Přestal troubit. Poslouchal. A žena se neudržela: „Co děláš?!“ Nemohla pochopit, že musí celé odpoledne chodit po špičkách a sám si tluču do stromu. Marně jsem jí vysvětloval, že jsem napodoboval druhého jelena, který parohem klepne o strom, soka na sebe upozorní a ten se přijde podívat. „Opravdu to funguje, mám to vyzkoušené.“ Neposlouchala. Nadávala. Lov brala vážně a mé počínání ji nahněvalo. Sedl jsem na pařízek a nevěřícně kroutil hlavou. Teď už nemůže nic pokazit, myslel jsem si. Jelen zatáhl do Polska a tam za ním nemůžeme. Ať se zbaví adrenalinu, na chatě bude klidná, přemítal jsem, co mě ještě čeká a může následovat. Potutelně se usmála, a aby mne dorazila, dodala: „Kdybyste z nich nedělali blbce!“ Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo zlobit. Trochu jsem se uskrovnil, na pařízku vedle sebe udělal místo a čekal.

Nepřisedla.

Tolik se zlobila ...

Dne 18. 10. 2004 oslaví významné životní jubileum 70 let pan

František KOLDA

dlouholetý člen a myslivecký hospodář MS Adam Pastviny.

Vše nejlepší, pevné zdraví a mnoho mysliveckých zážitků

do dalších let přejí členové Mysliveckého sdružení.