Česká myslivost a Evropská unie

Ing. Jaroslav Růžička

MZe ČR

Rok 2004 se stane v dějinách České republiky významným rokem, který bude historiky charakterizován jako rok vstupu našeho státu do Evropské unie. Akt vstupu je sice záležitost jednorázová, avšak příprava společnosti na tento významný okamžik již trvá několik let. Přizpůsobování naší společnosti pravidlům soužití států sdružených v Evropské unii v oblasti praktické i legislativní se nevyhnulo ani takové činnosti jako je myslivost. Pro myslivost, management lovných divokých zvířat nebo prostě pro lov zvěře tak, jak je obhospodařování volně žijících živočichů v jednotlivých státech porůznu nazýváno, sice Evropská unie žádnou jednotnou úpravu nestanovila, vědoma si citlivosti tématu ve vztahu k tradicím jednotlivých společností, avšak považuje tuto činnost za nedílnou součást oblasti ochrany životního prostředí a pro tuto oblast má stanoveny velice náročné předpisy. Česká republika, kromě nezbytných opatření ve vztahu k právu Evropských společenství, přistoupila jako kulturní stát i k řadě mezinárodních smluv upravujících chování člověka k životnímu prostředí nebo přímo k živočišným a rostlinným druhům. Mnohé tyto kroky směrem k mezinárodní spolupráci v oblasti životního prostředí tlačí myslivost k zásadnímu přehodnocení dosavadního přístupu hospodaření se zvěří. Je neoddiskutovatelné, že přijímané závazky plynoucí z mezinárodní spolupráce jsou velikým přínosem pro ochranu, zachování nebo pro zlepšení stavu životního prostředí, přesto se můžeme setkat s výrazně jiným chápáním některých atributů, na kterých je pak budován tento systém ochrany, než na jaký jsme byli doposud zvyklí. Jako výrazně odlišný můžeme v tomto smyslu označit přístup Evropské komise k samotným základům obhospodařování zvěře, podle kterého “je lov chápán pouze jako rekreační aktivita, jejímž motivem je sportovní vyžití". Takovýto přístup je pak upřednostňován před rovnovážným obhospodařováním populací zvěře, který směřuje k prevenci před vznikem závažných škod, např. na hospodářských činnostech člověka prováděných v přírodě a kdy je lov v takovýchto případech umožňován pouze až na základě výjimek. Aby česká myslivost mohla účinně obhajovat svůj názor a byla aktivním partnerem při budování systémů ochrany životního prostředí ve sjednocující se Evropě, je nezbytné znát základy, ze kterých tento systém vychází. Za tímto účelem je myslivecké veřejnosti předkládána stručná informace o organizační struktuře a rolích jednotlivých institucí a orgánů Evropské unie a Evropských společenství a také přehled nejdůležitějších právních předpisů Evropského společenství ovlivňujících využívání zvěře se zdůrazněním jejich vlivu na českou myslivost.

Abychom mohli objektivně zhodnotit vliv přistoupení České republiky k Evropské unii na myslivost, bude dobré si uvědomit na jaké úrovni česká myslivost ve vztahu k životnímu prostředí do tohoto společenství vstupuje a současně si připomenout i její historické kořeny, ze kterých vycházela.

Využívání zvěře na středoevropském území je tradiční činností, při které si společnost uvědomovala význam zvěře jako bohatství krajiny, které umožňovalo člověku přežít v přírodě a které se podílelo i na vytváření společenských vazeb. První dochované zmínky o zájmu ovlivňovat využívání zvěře se datují k panování knížete Boleslava I. kolem roku 950. Také nařízení krále Václava IV. roku 1388 hovoří o právu využívat volně žijící zvěř. Znám je letopočet 1573, ve kterém český sněm vydal nařízení, které pojednávalo o ochraně zvěře a které současně vymezovalo oprávnění k jejímu lovu. Usměrňování lovu zvěře bylo provedeno za vlády císaře Karla VI. (1711 až 1740), kdy byl vydán první lovecký řád (Jägerordung). Neustálý zájem o zvyšování péče o zvěř vedl Marii Terezii v roce 1743 k vydání nového loveckého řádu. Také specializace činností úzce vázaných na přírodní prostředí, jako je zemědělství a lesnictví, vyvolaly v 18. století potřebu prohloubit teoretické znalosti také v obhospodařování zvěře. Myslivost se stala součástí zájmu i nejstaršího zemědělského a lesnického spolku, kterým byla “Společnost pro orbu a svobodná umění v Království českém", založená v květnu 1769 dvorním dekretem císařovny Marie Terezie. Později byl tento spolek přejmenován na základě vydání nové zakládací listiny a stanov na “Císařskou a královskou vlasteneckou společnost pro Království české".

Celé další období pak provází snaha o zdokonalování péče o zvěř, kdy její využívání a současně omezování jejího záporného vlivu na prostředí bylo upraveno královskými či zemskými zřízeními nebo císařskými patenty. Bylo to období prvních pokusů postavit lov zvěře na pevný základ daný právním řádem. Byly to vlastně prvé pokusy řízeného ovlivňování využívání zvěře a její ochrany, administrativně leckde nedokonalé a neúplné, ale přece jen počátky pozdějšího soustavného vývoje péče o zvěř a ochranu jejího prostředí. Zajistit rovnováhu mezi využíváním zvěře na jedné straně a ochranou zájmů těch, kdo na zemědělské půdě hospodařili, na straně druhé, měl za cíl patent císaře Josefa II. z roku 1786. Tento patent se snažil omezit škody působené černou zvěří tím, že směla být chována pouze v oborách. Pro ochranu zvěře měl patent velký význam v tom, že ukládal majitelům výhradního práva lovu zvěře všechny druhy zvěře hájit ve všech svých honitbách, zřizovat pro ně soliska a seníky a zvěř krmit. V období II. poloviny 19. století bylo honební právo na počátku svého vývoje.

Právní úprava myslivosti nebyla vytvářena pouze prostřednictvím speciálních právních předpisů o myslivosti. Samotné teoretické základy práva myslivosti, práva přivlastňovat si zvěř, postavení zvěře mezi ostatními věcmi či případně povinnost trpěti vykonávání práva myslivosti na cizím pozemku, byly upraveny v obecném právním předpisu, kterým byl Obecný občanský zákoník z roku 1811.

Velké společenské a majetkové změny, ke kterým došlo v 19. století, zejména zrušení poddanství a osvobození půdy od feudálních břemen, byly příčinou i nového uspořádání poměrů s ohledem na vykonávání práva myslivosti. V návaznosti na tyto změny byl vydán císařem Františkem Josefem II. v roce 1849 i nový zákon o myslivosti pro celou tehdejší Rakouskou říši, kam územně spadaly i země Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského. Pro českou myslivost se stal velice významný ale rok 1866, kdy byl přijat první samostatný zákon o myslivosti pro Království České. Právě tento český honební zákon byl v Rakousku prvním pokusem o formování tohoto práva zákonem. Pro ostatní země Rakouské říše byl český zákon vzorem pro vydávání obdobných zákonů, které rušily říšské patenty. Zákon přinesl i nové možnosti vytváření honiteb prostřednictvím sdružování drobných vlastníků půdy do honebních společenstev. První zemí, jež tuto myšlenku uskutečnila byly tedy Čechy, kde právě tímto zákonem byla honební společenstva uvedena v život. Pro Markrabství Moravské byly vydány první zemské zákony zásadně upravující tvorbu honiteb roku 1895, resp. 1914 a pro vévodství Slezské roku 1903, resp. 1909. Na Moravě přistupoval zákon o myslivosti při vytváření honiteb k těm, kdo obhospodařovali půdu, velice progresivně, neboť dával důraz na její faktické užívání před jejím přímým vlastnictvím. V případě nečinnosti vlastníků pak tyto vlastníky při uznávání honiteb zastupoval stát. Ve vztahu k zvýšení ochrany zvěře se stal významný zákon č. 98 z roku 1929, který byl nazýván Malý honební zákon. Zákon věnoval velkou pozornost otázce hájení a doby odstřelu zvěře a taxativně vyjmenoval druhy lovné zvěře, které nesměly být v přesně stanovených kalendářních termínech roku stíhány ani usmrcovány.

V období německé okupace Československa pronikly do právní úpravy české myslivosti prvky německého právního řádu prostřednictvím vládních nařízení č. 127 a 128 z roku 1941. Tato nařízení přinesla důslednější úpravu obsahu práva myslivosti, úzké strukturování státních správních orgánů řídících myslivost prostřednictvím nižších a vyšších mysliveckých úřadů, zvýšení odbornosti jako základu pro získání loveckého lístku prostřednictví skládání zkoušky z myslivosti, rozpracování dob lovu a hájení zvěře a větší důraz na zajišťování ochrany myslivosti stanovením obsahu a práv osob oprávněných k její ochraně.

Přechod k cílevědomému chovu zvěře od pouhého lovectví přinesl české myslivosti po osvobození od nacistické okupace zákon č. 225 z roku 1947 tím, že učinil obsahem práva myslivosti nejenom oprávnění zvěř chytat, střílet nebo ji jinak usmrcovat, ale i oprávnění zvěř chovat a hájit. Prostřednictvím tohoto zákona byl vytvořen i nový pohled na myslivost, a to jako na činnost, která je hospodářskou a kulturní hodnotou a která je považována za odvětví zemědělské a lesní prvovýroby. Také ochrana myslivosti se stala nedílnou součástí právní úpravy, a to jak vymezením rozsahu ochrany a uvedením taxativního výčtu živočichů, kteří jsou považováni za zvěř, tak i stanovením dob hájení a lovu zvěře a stanovením zásad plánování chovu a lovu zvěře. Důraz na ochranu myslivosti a zvěře a na její řádné obhospodařování v honitbách byl dán prostřednictvím ustanovování úředně potvrzeného přísežného mysliveckého personálu ochranného nebo mysliveckých hospodářů.

Ochrana myslivosti nabyla ještě většího významu zákonem č. 23 z roku 1962, a to nejen zakotvením povinnosti zvěř plánovitě chovat a lovit do samé definice práva myslivosti, ale především konkrétními zákazy některých způsobů lovu zvěře, které neodpovídaly zásadám řádného výkonu práva myslivosti, ochrany zvěře a ochrany přírody. Zákonem byly stanoveny podmínky mysliveckého hospodaření, lovu a jeho plánování. Byl zaveden nově institut myslivecké stráže, kterou měl za povinnost ustanovit každý uživatel honitby. Postupnými změnami zákona začala být zvěř považována za přírodní bohatství, na jehož využívání má stát, podle Ústavy České republiky, dbát. Myslivost pak začala být považována za nedílnou součást souboru hospodářských činností člověka prováděných v přírodě.

Také současný zákon č. 449 z roku 2001 o myslivosti považuje myslivost za soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolkovou činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Zvěř je pak považována za obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů. V zákoně je dán důraz na přežití a zastoupení veškerých druhů zvěře v přírodě prostřednictvím zrušení jejího dělení na druhy užitkové a škodlivé. Zákon dále rozpracoval ochranu myslivosti a zlepšování životních podmínek zvěře prostřednictvím stanovení základních povinností v ochraně myslivosti, omezení a zákazů daných v zájmu její ochrany, stanovením povinností vlastníků domácích a hospodářských zvířat, vlastníků pozemků a uživatelů honiteb a stanovením zásad chovu a stanovením zákazů a omezení k zachování druhů zvěře. Prvně byl definován obsah pojmu chov zvěře a stanoven přístup k hodnocení kvality chované zvěře a systém kontroly ulovené zvěře. Ve vztahu k mezinárodně uznávaným standardům ochrany živočichů zákon upřesnil zákazy některých způsobů lovu zvěře.

Vývoj myslivosti na území současné České republiky má dlouhou historii. Postupně, od pouhého lovu zvěře, přes počátky postavit tuto činnost na právní základ, až k vytvoření pevného právního řádu, byly vytvářeny zásady chování člověka ke zvěři. Zásady, které umožnily v tomto středoevropském území s velkou populační hustotou a v civilizací pozměněné krajině přežití volně žijící zvěře v takovém počtu a druhové pestrosti, která je mezi evropskými státy ceněna. To, že zvěř nebyla v historických českých zemích nikdy vybita, je důsledkem uvážlivé myslivecké legislativy. Způsob provádění myslivosti v České republice je blízký mnoha státům Evropské unie, neboť s řadou z nich měly naše historické země po dlouhou dobu společný právní řád. Přistoupením k Evropské unii obohatí Česká republika toto společenství o propracovanou právní úpravu myslivosti, kde je zvěř považována za přírodní bohatství a kde využívání zvěře je postaveno na principu trvale udržitelného hospodaření. Česká republika považuje myslivost za právně opodstatněnou činnost, jejíž náplní je dlouholeté využívání přírody, jako kteréhokoli jiného oboru lidské činnosti. Svým přístupem k ochraně zvěře, uchovaným bohatstvím a různorodostí druhů zvěře ve volné přírodě a způsobem provádění myslivosti se Česká republika zařadí v EU mezi státy s vyspělou úrovní této činnosti.

Posouzení národní legislativy

V období přípravy České republiky na vstup do EU věnovalo Ministerstvo zemědělství zvláštní pozornost posouzení národní právní úpravy myslivosti ve vztahu k právu Evropských společenství a k národním právním úpravám jednotlivých členských států EU. Toto posouzení bylo vyžadováno i jako podklad pro přípravu nového zákona o myslivosti. V letech 1998 až 2001 se Ministerstvo zemědělství několikrát obrátilo na Evropskou komisi se žádostí o provedení rozboru stávající právní úpravy myslivosti a s žádostí o sdělení názoru na základní principy, na kterých by měla být postavena nová právní úprava této činnosti v České republice.

Ve vztahu k posouzení zákona o myslivosti a prováděcích předpisů v oblastech ochrany zvěře a myslivosti, regulace lovu, definování zvěře, péče o zvěř, povolení lovu a využívání zvěře, škod způsobovaných výkonem práva myslivosti a zvěří a zřizování honiteb bylo ze strany expertní skupiny EU konstatováno, že tyto otázky bývají tradičně upraveny v rámci národního práva. Je na členských státech EU, aby si sami upravily aspekty myslivosti, které nejsou specificky řešeny legislativou Evropských společenství. Členské státy však musí zajistit, aby jejich národní předpisy nebyly v rozporu s předpisy Evropských společenství. Vzhledem ke složitosti vztahu mezi národním právem a právem Evropských společenství v oblasti myslivosti, byl pak ze strany expertní skupiny EU předložen přehled stávající legislativy Evropských společenství, který by mohl mít specifickou relevanci při analyzování českého práva. Tyto legislativní nástroje byly zaměřeny především na záležitosti ochrany živočichů, biotopů, životního prostředí, lesnictví a v některých případech na i otázky veterinární.

Také ke konkrétním otázkám, které byly položeny expertní skupině EU ve vztahu k vytváření nové právní úpravy myslivosti a které se týkaly možností vlastníků odmítnout výskyt nebo případně zabránit výskytu volně žijících živočichů na svých pozemcích, omezování vlastníků drobných pozemků při vytváření honiteb, charakteru vlastnického práva k volně žijícím živočichům, možnosti přivlastňovat si zvěř a definování práva myslivosti, bylo konstatováno, že i tyto otázky se dotýkají problémů, které jsou tradičně regulovány výlučně v rámci národního práva. Současně s tímto konstatováním byla provedena k uvedeným otázkám srovnávací studie s některými státy EU.

Přípravné studie nového zákona o myslivosti se týkaly dále například i otázek řešících problematiku státní správy myslivosti, postavení volně žijící zvěře a zvěře žijící v oborách ve vztahu k vlastnickému právu vlastníků pozemků, přístupu státu k plánování chovu a lovu zvěře, kontrolám a původu ulovené zvěře, stanovení doby pronájmu honiteb, vzájemnému uznávání loveckých lístků a bonitaci honiteb. Pro položené otázky byla zpracována expertní skupinou srovnávací studie s právní úpravou států s vyspělou mysliveckou legislativou, jako je Německo, Rakousko, Velká Británie, Francie, Itálie, Španělsko a Finsko. Ze studie nevyplynuly zásadní rozdíly v přístupu k základním principům, na kterých je postavena právní úprava české myslivosti, až na problematiku schvalování plánů chovu a lovu zvěře, kde nová česká právní úprava opustila princip zachování vlivu státu při schvalování mysliveckých plánů hospodaření se zvěří.

Na základě provedených studií expertní skupiny EU lze konstatovat, že právní úprava myslivosti v České republice je porovnatelná s právní úpravou členských států EU, které mají tradici v mysliveckém obhospodařování zvěře a že nebyly zaznamenány rozpory s právními předpisy Evropských společenství. Tato skutečnost byla i potvrzena při projednávání nového zákona o myslivosti v zákonodárném sboru ČR.

Legislativa Evropských společenství

Dříve než začneme hovořit o evropské legislativě a jejím vlivu na zákonodárství jednotlivých členských států Evropské unie, bude nezbytné se ve stručnosti zmínit o samé podstatě společenství těchto států. Jen tak se budeme moci orientovat v závaznosti evropských právních předpisů, kompetencích jednotlivých unijních orgánů, možnostech prosazování národních zájmů v EU a v neposlední řadě také v množství různých výrazů a zkratek.

Co je to Evropská unie?

Evropská unie (EU) je společenství demokratických států, spojených zásadami svobody, právního státu a úcty k lidským právům, jež se rozhodly vzájemně spolupracovat a postupně se integrovat v nadnárodní strukturu, která je výhodná pro všechny zúčastněné země. Důležitým aspektem evropské integrace byl i rozměr ekonomický. EU doposud nemá vlastní právní subjektivitu (tj., že nemůže vydávat právně závazné předpisy). V současnosti tvoří EU tzv. “tři pilíře”. Prvním pilířem EU jsou tři těsně integrovaná původní seskupení států, které se vzdaly části své suverenity ve prospěch nadnárodního orgánu. Jedná se o Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM). V rámci těchto jednotlivých společenství fungují společné politiky, byly vytvořeny orgány nadstátního charakteru a pro pravidla vzájemného jednání byly vytvořeny předpisy - tzv. “komunitární právo”, které je nadřazené právu národnímu. Všechna tři společenství mají právní subjektivitu. Druhý pilíř EU tvoří společná zahraniční a bezpečnostní politika. Třetím pilířem EU je spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí.

Vznik Evropské unie

Základním stavebním prvkem, jednotlivých společenství ESUO, EHS a EUROATOM (dále jen Společenství), jež postupně vyústilo až v Evropskou unii, byla Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) ze dne 18.4. 1951. Cílem této organizace byl společný postup v rozvoji tehdejších strategických odvětví - těžbě uhlí a výrobě oceli. Druhým důležitým mezníkem jsou tzv. Římské smlouvy ze dne 25. 3. 1957 (vstoupily v platnost dne 1. 1. 1958) o vytvořeni Evropského hospodářského společenství (EHS) s cílem vytvoření rozsáhlého společného trhu a Evropského společenství pro Atomovou energii (EUROATOM). K významné revizi uvedených smluv (především smlouvy o EHS) došlo přijetím Jednotného evropského aktu v únoru 1986. Za předěl v integračním procesu (pozvednutí na novou úroveň evropské integrace) je pak považována smlouva o Evropské unii, která byla podepsána 7. 2. 1992 v Maastrichtu (nabyla platnosti 1. 11. 1993). Maastrichtská smlouva přidala k Evropské unii další dva pilíře, a to společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a spolupráci v justici a vnitřních věcech. Zatím posledním smluvním dokumentem je Amsterodamská smlouva z 2. 10. 1997, která částečně rozšířila Maastrichtskou smlouvu např. o prohloubení společné zahraniční a bezpečnostní politiky (vstoupila v platnost 1. 5. 1999).

Evropská unie versus Evropská společenství

V souvislosti s Evropskou unií se často používá výraz Evropská společenství (ES). Jaký je rozdíl mezi těmito výrazy? Název Evropská společenství se od roku 1967 začal používat souhrnně pro ESUO, EHS a EUROATOM. Tyto výrazy by mohl ještě znepřehlednit výraz Evropské společenství, který je pozměněným výrazem pro EHS (Evropské hospodářské sdružení) k jehož přejmenování došlo v Maastrichtské smlouvě. K této změně bylo přistoupeno z důvodů toho, že EHS svůj hospodářský cíl postupně doplňovalo dalšími společnými politikami. Aby tyto změny charakteru EHS byly zohledněny, bylo přistoupeno i ke změně názvu tohoto společenství. Nejdůležitějším pro význam rozdílů mezi výrazy EU a ES je fakt, že pouze Evropská společenství mohou vydávat své vlastní právní předpisy, neboť jak již bylo uvedeno, Evropská unie nemá vlastní právní subjektivitu. Správně bychom měli tedy hovořit o právu Evropských společenství nebo používat výraz “legislativa ES” a nikoli právo Evropské unie nebo “legislativa EU”. V praxi jsou již vžitá obě spojení. Tento rozdíl se většinou opomíjí a pod různými výrazy je rozuměno totéž.

Orgány Evropské unie

Na pomyslném vrcholu EU je tzv. Evropská rada, která se schází k jednání minimálně dvakrát ročně. Jedná se o setkání hlav států nebo vlád členských zemí EU. Evropská rada dává podněty pro rozvoj EU a vymezuje její politické směřování. Nejvyšší představitelé projednávají nejzávažnější problémy. Závěry, ke kterým Evropská rada dospěje se pak musí řídit veškeré orgány EU.

Každodenní plnění úkolů v EU řídí Evropský parlament. Schvaluje a kontroluje rozpočet EU i úředního aparátu unie a podílí se na vytváření legislativy. Evropský parlament má při přijímání legislativy tři možné role, a to konzultační, kooperační nebo spolurozhodovací. Počet poslanců za jednotlivé členy EU je úměrný počtu obyvatel v členských zemích. Oficiálním sídlem Evropského parlamentu je Štrasburk.

Rozhodující institucí EU se zákonodárnými i výkonnými pravomocemi je RadaEvropské unie (někdy nazývaná Rada ministrů nebo krátce Rada). Je složena z resortních ministrů vlád členských států vždy podle projednávané problematiky. Při rozhodování v Radě nemají všichni členové stejnou váhu hlasů. Váha hlasů závisí na velikosti země. Rada zasedá většinou v Bruselu.

Výlučné právo zákonodárné iniciativy má Evropská komise (někdy nazývaná zkráceně Komise). Komise dohlíží nad dodržováním smluv, uváděním legislativy do praxe a na plnění povinností členských států EU. Jestliže členský stát své povinnosti neplní a nereaguje na zprávy Komise, může Komise předložit případ Soudnímu dvoru. Komise je složena z komisařů, kteří svou funkci vykonávají nezávisle na národních vládách s jedinou snahou - prosazovat obecný zájem ES. Sídlem Komise je Brusel.

Soudní dvůr Evropských společenství (někdy též nazývaný Evropský soudní dvůr) řeší spory, které mohou vzniknout při výkladu a aplikaci smluv či další legislativy ES. Soudní dvůr dále řeší spory o zákonnost právních předpisů ES, soudní případy vedené Evropskou komisí proti členskému státu, případy iniciované ze strany soudů členských států s cílem správně vyložit právo ES a případy vyvolané legislativními orgány EU proti sobě s cílem objasnit podstatu určitého právnického dokumentu. Jeho sídlem je Lucemburk.

Evropský účetní dvůr přezkoumává účetnictví všech příjmů a výdajů a chrání finanční zájmy EU.

Prameny práva Evropských společenství

Prameny práva Evropských společenství jsou úkony zákonodárných a výkonných orgánů společenství, které obecně zavazují všechny subjekty v členských zemích EU. Je možno je rozdělit do dvou skupin - primární a sekundární. Primárním pramenem práva jsou všechny stavební prvky jednotlivých společenství, jako jsou zakládací smlouvy, akty, smlouvy o spolupráci, dále ale i mezinárodní právo a akty Soudního dvora Evropských společenství, které se stávají právním základem aktivit ES. Sekundárním pramenem práva je legislativa Evropských společenství, která je odvozená z primárních pramenů práva.

Primární prameny práva Evropských společenství:

* Pařížská smlouva (1951)

* Římské smlouvy (1957)

* Jednotný evropský akt (1986)

* Maastrichtská smlouva (1992)

* Amsterdamská smlouva (1997)

* Rozsudky, principy a názory Soudního dvora Evropských společenství

* Mezinárodní právo

Sekundární prameny práva Evropských společenství:

* Nařízení

* Směrnice

* Rozhodnutí

* Doporučení, názory, stanoviska (jsou právně nezávazná)

Protože sekundární prameny práva se bezprostředně dotýkají základního národního právního řádu a zasahují tím pádem i do právních předpisů upravujících problematiku myslivosti je potřeba uvést jejich stručnou charakteristiku.

Nařízení (Regulation)

Tento předpis, jakmile byl Společenstvím schválen, se vztahuje na všechny členské státy EU, které je již nemusí převádět do svého vnitrostátního práva. Má platnost zákona a dotýká se všech státních orgánů, právnických i fyzických osob. Nařízení tedy nahrazuje národní zákon. Členské státy musí zřídit potřebné instituce a zavést postupy, případně zrušit své vnitřní předpisy, pokud jsou s nařízením v rozporu. Je přímo závazné od data svého vstupu v platnost.

Směrnice (Directive)

Směrnice je předpisem, který není závazný jako celek, ale je závazný, pokud se jedná o výsledek, kterého má být dosaženo. Jednotlivým členským státům EU je ponechána určitá volnost pro volbu forem a metod dosažení cíle směrnice, neboť při jejich realizaci berou v úvahu právní a administrativní zvyklosti a tradice každého státu. Členské státy tedy musí podle svého uvážení přijmout zákony, vyhlášky, pravidla či postupy, prostřednictvím nichž může směrnice začít působit. Směrnice obvykle obsahují termín, do kterého je jednotlivé členské státy mají prakticky aplikovat.

Rozhodnutí (Decision)

Rozhodnutí je individuální právní akt týkající se konkrétního problému, který nemá obecnou platnost. Je závazné jen pro adresáta, kterým může být jak členský stát, tak jednotlivá právnická nebo fyzická osoba. Nepřevádí se do národního právního řádu. Vstupuje v platnost dnem oznámení adresátovi.

Doporučení (Recommedetion)

Stanovisko (Opinion)

Ostatní akty (Other acts)

Doporučení, stanoviska a ostatní akty jsou právně nezávazné, mají informativní charakter a sdělují pouze, jak se příslušný orgán staví k určité problematice.

Legislativní proces v Evropské unii

Legislativní proces v EU začíná v Evropské komisi. S návrhem právního předpisu tedy může přijít pouze Evropská komise. Někdy požádají Evropskou komisi Rada Evropské unie, Evropský parlament nebo i jednotlivý stát EU, aby komise zahájila legislativní aktivity v určité oblasti. Při zpracování návrhu musí komise respektovat tři zásady, a to evropský zájem, konzultace návrhu s vládami jednotlivých členských států, s představiteli průmyslu a odborů a princip subsidiarity.

První zásada respektování evropského zájmu znamená, že návrh musí vyjadřovat zájem EU jako celku.

Druhou zásadou jsou konzultace návrhu s vládami jednotlivých členských států. Přitom musí dojít k dohodě mezi jednotlivými státy, které mají různé záměry, představy a jsou v různé míře pod tlakem průmyslu a odborů.

Třetí zásadou je princip subsidiarity, to znamená, že podniká kroky jen tehdy, je-li to efektivnější ve srovnání s opatřeními na úrovni členských států.

Po formálním předání návrhu Radě Evropské unie a Evropskému parlamentu závisí další legislativní proces na vzájemném postupu těchto tří institucí. Pravomoci jsou mezi ně rozděleny podle oblasti legislativní úpravy. V některých případech Evropský parlament pouze dává stanovisko Radě Evropské unie před jejím konečným rozhodnutím. V jiných případech má Evropský parlament právo zamítnout navrhovaný právní předpis, jestliže se mu před tím s Radou Evropské unie nepodařilo nalézt shodu.

Postavení myslivosti v politice Evropské unie

Myslivost má mezi ostatními činnostmi, pro které Evropská unie přijala svoji politiku složité postavení. Myslivost není považována v Evropské komisi za samostatný obor. Je podřazena pod činnost generálního ředitelství XI se zaměřením pro životní prostředí, jadernou bezpečnost a civilní ochranu. Z titulu tohoto zařazení není pro myslivost vypracována samostatná politika a zájmy myslivosti musí být tedy složitě prosazovány cestou přes politiku životního prostředí.

Právní předpisy Evropských společenství s vlivem na myslivost

Z 11 legislativních opatření Evropských společenství (nařízení, směrnice, rozhodnutí) zaměřených na nejrůznější problematiku ochrany přírody, jsou pro myslivost nejdůležitější následující čtyři.

Nařízení Rady EEC č. 3254/91 ze 4. listopadu 1991 zakazující používání pastí ve Společenství a zakazující do Společenství zavádět kožešiny a zboží vyrobené z určitých druhů volně žijících živočichů pocházejících ze zemí, kde jsou k jejich odchytu používány pasti nebo jiné metody odchytu, které nesplňují mezinárodní humánní standardy odchytu

Regulation prohibiting the use of leghold traps in the Community and the introduction into the Community of pelts and manufactured goods of certain wild animal speciec originating in countries which catch them by means of leghold traps or trapping methods which do not meet international humane trapping standards (hovorově zkráceně též nazývané Nařízení o pastech) vstoupilo v platnost dne 9. listopadu 1991 uveřejněním v Official Journal of the European Communities No L 308/1-4Druh právního předpisu EU, který má platnost zákona, vztahuje se na všechny členské státy EU, které ho již nemusí převádět do svého vnitrostátního práva. Dotýká se všech státních orgánů, právnických i fyzických osob. Je přímo závazné od data svého vstupu v platnost.

Hlavním cílem nařízení je zrušení používání pastí, od kterého se očekává, že bude mít pozitivní vliv na status ochrany ohrožených druhů volně žijící fauny jak vně, tak uvnitř EU.

Pro účely nařízení se za “past” považuje zařízení zkonstruované pro zachycení nebo uvěznění zvířat prostřednictvím čelistí, které se těsně sevřou kolem jedné nebo více končetin či vybíhajících částí těla (např. ocasu, hlavy) tak, že vylučují vytažení těchto končetin či jiných částí těla z pasti.

Hlavní zásady nařízení

Používání pastí je zakázáno od 1. 1. 1995.

Země, které do EU exportují nebo reexportují zboží vyjmenované v přílohách nařízení musí osvědčit, že toto zboží pochází ze zemí:

* které mají přiměřenou administrativu nebo platná legislativní ustanovení zakazující používání pastí,

* v nichž metody odchytávání používané pro druhy uvedené v příloze nařízení splňují mezinárodně dohodnuté normy humánních pastí.

Součástí nařízení jsou dvě přílohy. V příloze I je uveden seznam druhů živočichů, jejichž kožešiny či případně výrobky z těchto kožešin je zakázáno dovážet, pokud země jejich původu nesplňuje podmínky stanovené nařízením. Je zde uvedeno celkem 13 druhů živočichů mezi nimiž jsou ze zvěře uvedeny vlk a ondatra pižmová a z druhů příbuzných naší zvěři bobr kanadský, vydra kanadská, rys kanadský, kuna americká a jezevec americký a z tuzemských živočichů také lasice hranostaj a mýval, který je považován za v přírodě nežádoucí druh živočicha. V příloze II je uveden výčet zboží tvořeného z kožešin nařízením sledovaných druhů živočichů., na které se vztahuje režim tohoto nařízení.

Význam nařízení pro českou myslivost

Pro Českou republiku začne nařízení platit okamžitě ode dne jejího vstupu do EU. Myslivecká legislativa je na zákazy používání pastí již připravena neboť mezi zakázanými způsoby lovu je v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, v § 45 odst. 1 písm. a) uveden mimo jiné i zákaz lovu zvěře do želez a nášlapných pastí. Národní myslivecká legislativa však nečekala až na vliv evropských předpisů a takovýto způsob lovu sama zakázala již vyhláškou č. 10/1975 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 4/1967 Sb., o hájení a o době, způsobu a podmínkách lovu některých druhů zvěře a vyhláška č. 59/ 1967 Sb., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o myslivosti. Zákaz lovu zvířat do želez upravuje také zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v § 14 odst. 1 písm. a). Tento zákaz se nevztahuje jenom na lov zvěře, ale na lov jakéhokoliv zvířete.

Nařízení Rady EC č. 338/97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi

Council Regulation on the protection of species of wild fauna and flora by regulating trade therein (hovorově zkráceně též nazývané “Nařízení CITES", jedná se však o zavádějící výraz, neboť vlastní zkratka CITES je vztahována především k Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin) vstoupilo v platnost dne 3. března 1997 uveřejněním v Official Journal of the European Communities No L 061/1-69

Druh právního předpisu EU, který má platnost zákona, vztahuje se na všechny členské státy EU, které ho již nemusí převádět do svého vnitrostátního práva. Dotýká se všech státních orgánů, právnických i fyzických osob. Je přímo závazné od data svého vstupu v platnost. Česká republika upravila náležitosti nezbytné pro bezkonfliktní aplikaci nařízení na svém území ve vztahu ke stanovení povinností a kompetencí příslušných českých správních úřadů povolovacích i kontrolních, stanovení sankcí za porušení ustanovení nařízení, možnosti nahrazování vývozních dokladů CITES osvědčeními, systém povinné registrace některých exemplářů apod. prostřednictvím zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatření k ochraně těchto druhů (zákon o obchodování s ohroženými druhy).

Nařízení Rady EC č. 338/97 bylo novelizováno Nařízením Komise EC č. 1497/2003 ze dne 18. srpna 2003, které změnilo (aktualizovalo) přílohy A - D Nařízení Rady.

Nařízení Rady EC č. 338/97 je prováděno Nařízením Komise EC č. 1808/2001 ze dne 30. srpna 2001 o prováděcích pravidlech. V I. pololetí roku 2004 by měl být tento prováděcí předpis nahrazen prováděcím předpisem novým.

Hlavním cílem nařízení je chránit druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a zaručit jejich zachování regulováním obchodu s nimi.

Pro účely nařízení se za pojem “obchod” považuje dovoz do EU, včetně přivezení z moře, a vývoz či zpětný vývoz z EU, a také využívání, přemisťování a převod vlastnictví exemplářů v rámci EU, včetně případů uvnitř jednoho členského státu. "Prodejem" se pak rozumí jakákoli forma prodeje. Za prodej se považuje i pronajmutí, směna nebo výměna a obdobné výrazy mají být vykládány podobně.

Hlavní zásady nařízení

Nařízení vychází velice úzce z textu Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále jen “Úmluva”) včetně seznamů konkrétních druhů. Tyto konkrétní živočišné a rostlinné druhy jsou v Nařízení rozčleněny podle stupně jejich ohrožení do příloh A, B, C a D.

V příloze A jsou uvedeny druhy, které:

* jsou nebo mohou být předmětem poptávky za účelem využívání ve Společenství nebo mezinárodního obchodu a kterému buď hrozí vyhynutí, nebo jsou tak vzácné, že jakýkoli objem obchodu by ohrozil přežití druhu,

* patří do rodu, z něhož většina druhů je zařazena do přílohy A, nebo který je druhem, jehož většina poddruhů je zařazena do přílohy A, přičemž jeho zařazení do této přílohy je nezbytné pro účinnou ochranu těchto taxonů.

Mezi výčtem živočišných druhů jsou v příloze A uvedeny ze zvěře: vlk obecný, medvěd hnědý, vydra říční, kočka divoká, rys ostrovid, čírka modrá, jestřáb lesní, krahujec obecný, káně lesní, káně rousná, moták pochop, raroh velký, sokol stěhovavý, poštolka obecná a výr velký. Z živočichů, kteří bývali podle předchozích právních předpisů o myslivosti zařazeni do zvěře nebo byli využíváni v sokolnictví, jsou v této příloze uvedeni polák malý, orlovec říční, orel skalní, orel královský, moták lužní, luňák hnědý, luňák červený, včelojed lesní, dřemlík tundrový, ostříž lesní, drop velký, hrdlička divoká, sova pálená, kalous pustovka, kalous ušatý a puštík obecný.

V příloze B jsou uvedeny druhy, které jsou předmětem mezinárodního obchodu v objemech, jež by mohly být neslučitelné:

* s jeho přežitím nebo s přežitím jeho populace v určitých zemích, nebo

* s udržením celkové populace na úrovni, která odpovídá úloze daného druhu v ekosystémech, v nichž se vyskytuje, nebo druhy

* jejichž zařazení do této přílohy z důvodu podobnosti jeho vzhledu s jinými druhy zařazenými do přílohy A nebo do přílohy B je nezbytné pro zajištění účinné kontroly obchodu s exempláři takových druhů, nebo druhy

* u kterých bylo zjištěno, že zavedení živých exemplářů do přírodního prostředí Společenství by představovalo ekologické ohrožení původních druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin ve Společenství.

Mezi výčtem živočišných rodů jsou v příloze B uvedeny ze zvěře: medvědovití, vydry, kočkovití, dravci a dropovití, avšak konkrétní druhy z těchto rodů, které žijí na našem území, jsou zařazeny do přílohy A.

V příloze C jsou uvedeny druhy, které jsou zařazeny do přílohy III Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a zároveň nejsou zařazeny do přílohy A nebo B tohoto Nařízení a členské státy nevznesly výhradu.

Mezi výčtem živočišných druhů jsou v příloze C uvedeny ze zvěře: lžičák pestrý (toto zařazení se však vztahuje pouze pro Ghanu) a čírka obecná (toto zařazení se však vztahuje pouze pro Ghanu). Mezi druhy zařazené do přílohy C se kterými jsme se mohly setkávat při provozování myslivosti jsou zde ještě uvedeny ostralka štíhlá (toto zařazení se však vztahuje pouze pro Ghanu) a hvízdák euroasijský (toto zařazení se však vztahuje pouze pro Ghanu).

V příloze D jsou uvedeny druhy, které nejsou zařazeny do příloh A až C a které jsou do společenství dováženy v počtech, jež jsou dostatečným opodstatněním pro sledování. Mezi výčtem živočišných druhů nejsou v příloze D uvedeny žádné z druhů zvěře až na lišku obecnou, avšak pouze její některé poddruhy (griffithi, montana, pusilla - Indie), které se na našem území nevyskytují. Ve výčtu přílohy D nejsou uvedeny ani žádné z dalších druhů, které byly předchozími právními předpisy o myslivosti považovány za zvěř až na lasici hranostaje, ale takového poddruhu, který se na našem území nevyskytuje (ferghanae - Indie).

Nařízení pak k jednotlivým přílohám uvádí podmínky za jakých lze uvedené exempláře dovážet do Společenství. U exemplářů z přílohy A a B je nutno na hraničním celním úřadě v místě dovozu předložit povolení vydané výkonným orgánem cílového členského státu a u exemplářů z přílohy C a D je nutno předložit oznámení o dovozu, případně splnit při dovozu exempláře z přílohy C další doplňující podmínky. U druhů zařazených do přílohy A, tj. druhů přímo ohrožených vyhynutím, je zakázán jejich nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje. U druhů z přílohy B je povinnost prokazovat zákonný původ. Na tyto druhy se vztahuje stejný zákaz komerčního využívání s výjimkou případů, kdy lze příslušnému orgánu členského státu EU přesvědčivě prokázat, že exempláře byly získány, a pokud pocházejí z území mimo EU, že byly dovezeny v souladu s požadavky platných právních předpisů o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, tj. předpisů Evropského společenství a národních předpisů.

Členské státy mají za povinnost určit celní úřady pro vyřizování potřebných formalit a provádění příslušných kontrol při dovozu do Společenství a vývozu z něho, aby pro exempláře druhů podle tohoto nařízení byl stanoven celně schválený režim a uvedou, které celní úřady jsou zvlášť určeny pro odbavování živých exemplářů.

Členské státy mají za povinnost ustanovit výkonný orgán, který má hlavní odpovědnost za provádění nařízení.

Členské státy mají za povinnost ustanovit jeden nebo více vědeckých orgánů s potřebnou kvalifikací.

Na základě zákona č. 100/2004 Sb., bude povolení k vývozu a dovozu exemplářů ve vztahu k třetím zemím udělovat Ministerstvo životního prostředí. Národním vědeckým orgánem CITES v České republice se stala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Povinnou registraci exempláře podléhajícího registrační povinnosti provádějí krajské úřady nebo správy národních parků a správy chráněných krajinných oblastí. Kontrolu nad dodržováním zákona provádějí Česká inspekce životního prostředí, krajské úřady a správy národních parků a správy chráněných krajinných oblastí.

Česká republika se stává součástí společného trhu umožňujícího volný pohyb zboží a osob uvnitř hranic EU. Z tohoto důvodu přestává být rozdíl mezi vnitrostátním obchodem a obchodem s ostatními členskými státy EU. pokud tedy legislativa Evropského společenství hovoří o vývozu, zpětném vývozu a dovozu, má na mysli pouze tento tzv. obchod s třetími zeměmi a nikoliv obchod uvnitř EU. Většinou bude třeba doklady pro vývoz a dovoz předložit na vnějších hranicích EU. V praxi bude nastávat mnohdy situace, kdy české doklady budou předkládány celním orgánům jiného členského státu a naopak.

Význam nařízení pro českou myslivost

Pro Českou republiku začne nařízení platit okamžitě ode dne jejího vstupu do EU. Nařízení se týká ochrany volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin prostřednictvím regulace obchodu s nimi a myslivecké hospodaření v honitbách přímo neupravuje. V Nařízení jsou však obsaženy podmínky přemisťování živých exemplářů CITES uvnitř EU. Živé exempláře druhů z přílohy A mohou být přemisťovány pouze na základě povolení příslušného úřadu, kterým je Ministerstvo životního prostředí. Nařízení bude ovlivňovat případný vývoz ulovené, včetně odchycené zvěře, nebo jejich trofejí či případně dalších částí zvěře. Pro lovce má Nařízení základní význam při dovozu trofejí ze zvěře ulovené mimo území ČR, resp. EU.

Směrnice Rady č. 79/409/EEC z 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků

Directive on the Conservation of Wild Birds (hovorově zkráceně nazývaná též Směrnice o ptácích, Ptačí direktiva, Birds Directive) vstoupila v platnost dne 6. dubna 1981

Druh právního předpisu EU, který není závazný jako celek, ale je závazný pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo. Realizace směrnice v českém národním právu např. prostřednictvím právních předpisů o ochraně přírody a o myslivosti.

Směrnice vytváří komplexní systém ochrany všech druhů ptáků, přirozeně se vyskytujících ve volné přírodě a jejich stanovišť (biotopů), hnízd i vajec na území členských států EU. Jejím hlavním cílem je udržovat takovou početnost populací všech na území EU původních ptačích druhů, které odpovídají ekologickým, vědeckým i kulturním požadavkům. Směrnice ukládá členským státům EU chránit stanoviště ptačích druhů v dostatečné rozmanitosti i rozloze, regulovat obchod s ptáky a výrobky z nich, omezit lov a jiné využívání některých druhů ptáků a zakazuje určité metody odchytu nebo zabíjení ptáků. Tohoto cíle má být dosaženo vyhlašováním chráněných území, péčí o odpovídající biotopy v chráněné i nechráněné krajině a obnovou poškozených a tvorbou nových stanovišť. Členské státy EU mají zajistit územní ochranu vybraných ptačích druhů prostřednictvím zvláště chráněných oblastí ochrany ptactva (Special Protection Areas, zkratka “SPA”, často také nazývané “ptačí oblasti”). Oblasti ochrany ptactva tvoří dále součást soustavy zvláště chráněných území, známou pod názvem NATURA 2000. Vytvoření oblastí ochrany ptactva je sice hlavním požadavkem vyplývajícím ze směrnice, nikoliv však jediným pro zajištění ochrany ptáků. Kromě zřizování chráněných území pro vybrané druhy ptáků je stát povinen zajistit speciální ochranu všem druhům ptáků vyskytujícím se na území státu. Taková ochrana znamená, že není dovoleno usmrcovat a poškozovat žádné dospělé jedince ani jejich vývojová stádia, např. vejce.

Hlavní zásady směrnice

Směrnice se týká ochrany všech druhů ptáků, přirozeně se vyskytujících ve volné přírodě na evropském území členských států EU. Platí pro ptáky, jejich vejce, hnízda a stanoviště.

Členské státy EU přijmou potřebná opatření na zachování populací ptáků na úrovni, která odpovídá zejména ekologickým, vědeckým a kulturním požadavkům, přičemž budou brát v úvahu hospodářské požadavky a požadavky rekreace, nebo přijmou opatření na přizpůsobení populací těchto druhů výše zmíněné úrovni.

Stejně tak, jako přijetí opatření k zachování populací ptáků, přijmou členské státy EU i nezbytná opatření k zachování nebo obnovení dostatečné rozmanitosti a rozlohy stanovišť pro všechny druhy ptáků. Opatřeními se rozumí:

* vytváření chráněných území,

* řízená péče o prostředí uvnitř i mimo chráněná území,

* obnova zničených biotopů,

* vytváření biotopů.

Směrnice ze všech druhů ptáků, přirozeně se vyskytujících ve volné přírodě na evropském území členských států EU, ještě vyčleňuje některé druhy do zvláštních skupin, na které se vztahují speciální režimy. Tyto skupiny pak uvádí ve svých přílohách.

Příloha I: Seznam chráněných druhů a poddruhů ptáků, které budou předmětem zvláštních opatření týkajících se ochrany jejich stanovišť s cílem zajistit jejich přežití a rozmnožování v jejich areálu rozšíření.

Seznam obsahuje 181 druhů a poddruhů těchto ptáků. Mezi druhy ptáků jsou uvedeny také některé druhy ptáků, které jsou považovány za zvěř. Jedná se o husu běločelou, motáka pochopa, jeřábka lesního, tetřívka obecného, tetřeva hlušce a výra velkého.

Směrnice dělí ptačí druhy uvedené v příloze I. do čtyřech základních kategorií:

1. druhy ohrožené vyhubením,

2. druhy ohrožené specifickými změnami na jejich stanovišti,

3. druhy pokládané za vzácné s ohledem na málo početné populace nebo prostorově omezené místní rozšíření,

4. ostatní druhy, vyžadující zvláštní pozornost z důvodů specifického charakteru jejich stanoviště.

Členské státy EU přijmou obdobná opatření, jako jsou uvedena pro druhy a poddruhy ptáků v příloze I., i pro pravidelně se vyskytující stěhovavé druhy, které nejsou uvedeny v této příloze. Za stanoviště takovýchto stěhovavých druhů jsou považována i oblasti jejich rozmnožování, pelichání a přezimování a místa zastávek na jejich tahových trasách. V této souvislosti věnují členské státy EU zvláštní pozornost ochraně mokřadů a zejména mokřadů mezinárodního významu.

S ohledem na ochranu těchto oblastí přijmou členské státy vhodná opatření pro prevenci znečištění nebo poškozování stanovišť nebo jakýchkoliv rušivých zásahů ovlivňujících ptáky.

Příloha II: Seznam chráněných druhů a poddruhů ptáků, které mohou být za určitých podmínek loveny

Seznam obsahuje 79 druhů a poddruhů ptáků, které mohou být za určitých podmínek podle národní legislativy daného státu loveny. Seznam je rozdělen do dvou skupin, a to skupiny II/1 a skupiny II/2. Druhy, uvedené v příloze II/1 mohou být loveny v celé EU, aniž by dotyčný stát žádal o povolení jejich lovu Evropskou komisi. Ze zvěře jsou tu uvedeny husa polní, husa velká, kopřivka obecná, čírka obecná, kachna divoká, čírka modrá, lžičák pestrý, koroptev polní, bažant obecný, lyska černá, sluka lesní a holub hřivnáč. U druhů ptáků uvedených ve skupině II/2, pokud má daný členský stát zájem je lovit, musí tento svůj zájem projevit u Evropské komise. Ze zvěře jsou na seznamu uvedeny husa běločelá, jeřábek lesní, tetřívek obecný, tetřev hlušec, orebice horská, krocan divoký, racek chechtavý, holub doupňák, hrdlička zahradní, špaček obecný, sojka obecná, straka obecná, havran polní a vrána obecná. Evropská komise po souhlasném stanovisku zakřížkuje uvedené druhy v národních seznamech lovených druhů ptáků. Předpokladem projevení zájmu členského státu o lov druhů ptáků uvedených v příloze II/2 je však interní dohoda zúčastněných subjektů v daném státu a jednotná prezentace tohoto názoru u Evropské komise. Za Českou republiku je předkladatelem požadavku Ministerstvo životního prostředí. Podmínkami lovu je zajištění, aby uvedené druhy nebyly loveny zejména během období výchovy mláďat, ani v různých stádiích rozmnožování. V případě stěhovavých druhů se zejména postarají, aby druhy, které podléhají legislativě o lovu, nebyly loveny během období rozmnožování nebo jejich návratu na hnízdiště.

Příloha III: Seznam druhů a poddruhů ptáků, které mohou být za určitých podmínek uvedeny na trh

Členské státy EU v rámci ochrany všech druhů ptáků mají povinnost zakázat jejich prodej, dopravu za účelem prodeje, držení a chov v lidské péči. Seznam je rozdělen do dvou skupin, a to skupiny III/1 a skupiny III/2. Ve skupině III/1 je uveden seznam ptáků, u kterých nebudou vyjmenované činnosti zakázány za předpokladu, že jedinci uvedených ptáků byli legálně zabiti nebo odchyceni nebo získáni jiným zákonným způsobem. Ze zvěře jsou zde uvedeny kachna divoká, koroptev polní, bažant obecný a holub hřivnáč. Ve skupině III/2 je uveden seznam ptáků, u kterých mohou členské státy umožnit na svém území výše uvedené činnosti s ustanoveními pro určitá omezení. Ze zvěře jsou zde uvedeny čírka obecná, lžičák pestrý, polák velký, tetřívek obecný, tetřev hlušec, lyska černá a sluka lesní.

Příloha č. IV: Seznam zařízení, mechanismů a dopravních prostředků, které nelze použít k lovu

Seznam je rozdělen do dvou skupin, a to skupiny IVa a skupiny IVb. Skupina IVa obsahuje výčet prostředků, zařízení a metod používaných pro rozsáhlé a nevýběrové odchyty nebo zabíjení ptáků, nebo metod, které by mohly vést k místnímu vymizení druhu, které jsou zakázány k lovu. Směrnice zakazuje jakýkoliv lov ptáků z dopravních prostředků, které jsou uvedeny ve skupině IVb.

Směrnice dává možnost členským státům se odchýlit od stanovených zákazů tam, kde není jiné uspokojivé řešení, z následujících důvodů:

* v zájmu veřejného zdraví a bezpečnosti,

* v zájmu bezpečnosti leteckého provozu,

* pro prevenci závažných škod na úrodě, dobytku, lesích, rybářství a vodním hospodářství,

* na ochranu flóry a fauny,

* pro účely výzkumu a výuky, opětovného osídlení určitého území populací druhu, nebo opětovného vysazení v původním areálu druhu a pro chov v zajetí pro tyto účely,

* aby v malém množství za přísně kontrolovaných podmínek a na základě výběru umožnily odchyt, držení nebo jiné zákonem povolené využívání určitých ptáků.

Výjimky jsou členskými státy každoročně vyhodnocovány v podobě zprávy a zasílány Evropské komisi.

Členské státy mohou zavést přísnější opatření na ochranu, než stanovuje směrnice.

Oblasti ochrany ptactva

Jednou ze základních aktivních možností směrnice jak zajistit ochranu ptáků je, jak již bylo řečeno, vytváření zvláště chráněných oblastí ochrany ptactva (Special Protection Areas, zkratka “SPA”, často také nazývané “ptačí oblasti”). Příkladem takových území mohou být rybníky nebo rybniční soustavy, vodní nádrže, lesní komplexy nebo části zemědělské krajiny. Při výběru oblastí ochrany ptactva se vychází zejména z kriterií Mezinárodní organizace na ochranu ptáků (Bird Life International), kterou využívá tato organizace pro určování tzv. významných ptačích území (Important Bird Areas, zkratka IBA). Oblasti ochrany ptactva vyhlašuje vláda daného státu, která současně přebírá zodpovědnost za udržení příznivého stavu ptačích populací druhů. Vláda státu navržené oblasti neprojednává, ani je nenechává schvalovat, v Evropské komisi, ale je povinností České republiky a dalších kandidátských zemí je vyhlásit do data vstupu do EU.

Pro vytváření oblastí ochrany ptactva nejsou dána směrnicí přesná pravidla, podle kterých má být vybírána. Mají to být taková území, která svým počtem a rozlohou nejlépe zajistí ochranu vybíraných druhů ptáků.

Odbornou přípravu návrhu ptačích oblastí pro Českou republiku zajišťovala Česká společnost ornitologická ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Při výběru oblastí ochrany ptactva bylo vycházeno z následujících třech kriterií:

1. Pět nejlepších lokalit pro daný druh ptáka z přílohy I Směrnice o ptácích při splnění následujících podmínek:

* lokalita musí hostit pravidelně nejméně 1% celostátní populace, přičemž spodní hranice je:

* minimálně 3 páry u velkých druhů nepěvců (ze zvěře např. tetřev, výr),

* minimálně 6 párů u středních a malých druhů nepěvců (např. kulíšek nejmenší, ledňáček, ze zvěře např. tetřívek, jeřábek),

* minimálně 12 párů pěvců.

Spodní hranice je stanovena především pro druhy, jejichž populace jsou velmi malé.

Ptačí druhy nemusí na lokalitě pouze hnízdit, ale mohou ji využívat i v jiných ročních obdobích. V tomto případě se počet párů násobí číslem 3.

Pro celosvětově ohrožené druhy může být navrženo více než 5 oblastí.

1. Pravidelné shromaždiště nejméně 1% tahové populace stěhovavého druhu (uvedeného i neuvedeného v příloze I Směrnice o ptácích). Toto kritérium se používá u vybraných druhů vodních ptáků (ze zvěře např. moták pochop, husa polní, husa běločelá, husa velká, kopřivka obecná, lžičák pestrý).

Velikost tahových populací jednotlivých druhů, ze kterých se vychází při stanovení 1%, odhadla mezinárodní organizace Wetlands International.

2. Pravidelné shromaždiště nejméně 20 000 stěhovavých vodních ptáků jednoho či více druhů

Jedná se o jakékoliv druhy vodních ptáků. Lokalita by byla zařazena do návrhu, i kdyby šlo o shromaždiště kachen divokých, lysek černých nebo racků chechtavých.

Návrh oblastí ochrany ptactva byl zpracován k roku 2002. Počet navržených oblastí je 41 s celkovou rozlohou 702 194 ha, což činí 8,9 % z celkového území České republiky. Nejmenší navržená oblast má 110 ha a jedná se o rybník Řežabinec na Písecku. Největší navrženou oblastí je Šumava s 96 844 ha. Průměrná rozloha oblastí ochrany ptactva dosahuje 17 127 ha.

Význam směrnice pro českou myslivost

Vliv směrnice se již projevil v předvstupním období, kdy Česká republika uváděla svůj právní řád do souladu s právem Evropských společenství. V zákoně o myslivosti byly podle směrnice upřesněny zakázané způsoby lovu zvěře. Zejména bylo přihlédnuto k zákazu používání poloautomatických a automatických zbraní se zásobníkem schopným pojmout více než dva náboje.

Hlavní význam však měla směrnice na vytváření výčtu živočichů nového zákona o myslivosti, kteří jsou považováni za zvěř. Z ptáků mohly být do výčtu zvěře zařazeny pouze druhy, které jsou uvedeny ve zmíněné příloze č. II směrnice. Seznam ptáků, u kterých chtěla Česká republika umožnit lov, byl předložen Evropské komisi k odsouhlasení. Do navrženého seznamu nebyly zahrnuty racek chechtavý, havran polní, káně lesní a výr velký, které sice navrhovalo Ministerstvo zemědělství, ale se kterými nesouhlasilo Ministerstvo životního prostředí. Naopak, ze strany tehdejšího vedení Ministerstva zemědělství nebyla do seznamu navržena sojka obecná. Evropská komise nevydala souhlasné stanovisko s lovem kormorána velkého, volavky popelavé, jestřába lesního a krkavce velkého s tím, že regulaci početních stavů uvedených druhů ptáků z důvodů zmírnění škod jimi působených je možno zajišťovat přes odchylky, které umožňuje směrnice. Zarážející byl však výklad Evropské komise k odůvodnění České republiky, podle kterého bylo o lov žádáno z důvodů preventivního omezování škod na rybích obsádkách a škod na ostatních volně žijících živočiších. Podle Evropské komise je lov chápán nikoliv jako rovnovážné obhospodařování zvěře, ale jako "rekreační aktivita, jejímž motivem je sportovní vyžití". Mezi lovnými druhy uvedenými v příloze II. směrnice se proto objevují ty druhy ptáků, které jsou z těchto důvodů v členských státech EU tradičně loveny. Jednáním v Evropské komisi za Českou republiku bylo pověřeno Ministerstvo životního prostředí.

Význam směrnice se dále projeví v následujícím období při vytváření oblastí ochrany ptactva, kdy je na těchto územích předpokládáno omezování myslivosti z důvodů zajištění jejich ochrany.

V rámci přístupové dohody do EU požádala Česká republika na návrh Ministerstva životního prostředí o rozšíření přílohy č. I směrnice, kde jsou uvedeny chráněné druhy ptáků, o poštolku rudonohou. Příslušná změna v příloze směrnice vstoupí v platnost dnem vstupu České republiky do EU.

Směrnice Rady č. 92/43/EEC z 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin

Directive on the Conservation of Natural Habitats and of Wild Fauna and Flora (hovorově zkráceně nazývaná též Směrnice o stanovištích, Habitats Directie) vstoupila v platnost dne 5. července 1992

Druh právního předpisu EU, který není závazný jako celek, ale je závazný pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo. Realizace směrnice v českém národním právu např. prostřednictvím právních předpisů o ochraně přírody a o myslivosti.

Hlavním cílem směrnice je přispět k zabezpečení biologické rozmanitosti (biodiverzity) na území členských států EU. Tato ochrana má být zajištěna prostřednictvím ochrany přírodních stanovišť a volně žijící fauny a flóry na evropském území členských států EU. Směrnice stanoví potřebná opatření zaměřená na zachování či obnovu určitých přírodních stanovišť a druhů. Jedním z nejdůležitějších opatření je vyhlašování významných stanovišť nebo stanovišť cílových druhů rostlin a živočichů za zvláštní oblasti ochrany (Special. Areas of Conservation, zkratka “SAC”). Tato chráněná území mají spolu se zvláště chráněnými oblastmi ochrany ptactva (SPA - jak již bylo u vedeno ve Směrnici o ptácích) tvořit systém chráněných území NATURA 2000 umožňující zachování nebo obnovení přírodních stanovišť a druhů. Udržení rozmanitosti přírodních společenstev, rostlinných a živočišných druhů a celých ekosystémů je významné samo o sobě jako odkaz dalším generacím, ale i jako role přírody, kterou sehrává pro udržení života na Zemi a umožnění naší existence.

Směrnice je rozdělena do třech významových okruhů.

V prvním okruhu jsou definovány pojmy a jsou popisovány cíle směrnice. První okruh poskytuje také základní orientaci o potřebě opatření zaměřených na zachování či obnovu určitých přírodních stanovišť a druhů.

Druhý okruh je nazván “Ochrana přírodních stanovišť a stanovišť druhů” a obsahuje nejvíce ambiciózní a nejrozsáhlejší úkol směrnice - vytvoření a aktivní ochranu soustavy lokalit, známých pod názvem NATURA 2000. Je zde determinován vztah mezi ochranou přírody a využíváním krajiny. Tento vztah je utvářen třemi hlavními skupinami ustanovení, které jsou podkladem pro:

* popis postupů pro zajištění potřebných ochranářských opatření, které jsou zaměřeny na pozitivní a aktivní zásahy,

* zabránění poškozování stanovišť a významnému vyrušování druhů s důrazem na prevenci,

* procedurální a věcné pojistky vztahující se k plánům a projektům, jenž by mohly mít významný negativní dopad na lokality soustavy NATURA 2000.

Třetí okruh je nazván “Druhová ochrana” a zabývá se přísně chráněnými druhy živočichů a rostlin, uvedenými v přílohách směrnice.

Hlavní zásady směrnice

Směrnice se týká ochrany přírodních stanovišť a ochrany volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin na území členských států EU. Za přírodní stanoviště jsou považovány jak suchozemské, tak vodní oblasti, které jsou vymezeny zeměpisnými abiotickými a biotickými charakteristikami. Zvláštní význam EU je věnován “prioritním typům přírodních stanovišť”, za která jsou považována stanoviště ohrožená vymizením a jejichž ochrana má v EU zvláštní význam vzhledem k podílu jejich přirozeného výskytu na evropském území členských států. Ve vztahu k ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin se směrnice zabývá druhy, které jsou:

* ohrožené, s výjimkou druhů, jejichž přírodní areál je na tomto území okrajový a druhů, které nejsou ohroženy nebo zranitelné v západním palearkticfkém regionu,

* zranitelné, tj. druhy, o nichž se předpokládá, že pravděpodobně budou v blízké budoucnosti přesunuty do kategorie ohrožených, jestliže na ně budou působit ohrožující faktory,

* vzácné, tj. druhy s málo početnou populací, které nejsou v současné době ohrožené nebo zranitelné, ale jsou v nebezpečí. Tyto druhy se vyskytují v prostorově omezených oblastech nebo jsou řídce rozptýleny v rozsáhlejších areálech.

* endemické a vyžadující zvláštní pozornost z důvodů specifického charakteru jejich stanoviště nebo možného využívání nebo dopadu na jejich stanoviště.

Důležitý význam mají tzv. “prioritní druhy”, za jejichž zachování má EU zvláštní odpovědnost s ohledem na podíl jejich přirozeného areálu rozšíření na evropském území členských států.

Přijímání opatření k zajištění ochrany přirozených stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin má brát v úvahu hospodářské, sociální a kulturní požadavky a regionální a místní charakteristiky.

Klíčovou úlohou směrnice je vytvoření soustavy chráněných území evropského významu, která je nazvána NATURA 2000. Jejím prostřednictvím jsou chráněny nejvzácnější a nejvíce ohrožené druhy planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť vyskytujících se na území EU. Členské státy EU jsou povinny vybrat nejhodnotnější území s výskytem vybraných rostlinných a živočišných druhů a přírodních stanovišť a zajistit jejich zákonnou ochranu. Velikost a počet těchto území musí být přitom takový, aby bylo zabezpečeno zachování těchto druhů a stanovišť na území celého státu v příznivém stavu, tedy stavu stejném nebo lepším než v okamžiku vyhlášení. Cílem soustavy NATURA 2000 je proto zachovat biologickou rozmanitost v rámci celé EU prostřednictvím ochrany vybraných druhů rostlin a živočichů a přírodních stanovišť, které jsou nejvíce ohroženy lidskou činností nebo patří k tomu nejvzácnějšímu, co se na evropském kontinentě zachovalo.

Pro zvláštní oblasti ochrany (SPA) stanoví členské státy nezbytná ochranná opatření, zahrnující v případě potřeby vhodné plány péče, specificky vypracované pro dané lokality nebo integrované do jiných plánů rozvoje a vhodná statutární, správní nebo smluvní opatření.

Postup při vytváření významných stanovišť nebo stanovišť cílových druhů rostlin a živočichů (Special. Areas of Conservation, SAC).

1. Členský stát EU navrhne seznam lokalit nebo území, splňujících kriteria pro jejich zařazení do soustavy NATURA 2000. Současně se seznamem zašle vláda dané země Evropské komisi i odhad nákladů, které jsou pro realizaci směrnice nezbytné a které by měly být hrazeny z rozpočtu EU.

2. Evropská komise vybere z předloženého seznamu v souladu s názorem daného státu, pokud je to možné, lokality nebo území, určené pro zařazení do soustavy NATURA 2000. Směrnice umožňuje Evropské komisi vyhlásit jako SAC i lokalitu nebo území, které stát, na jehož území se nacházejí, nenavrhl, jestliže je EU považuje z hlediska zachování prioritního stanoviště, typu prostředí nebo druhu za významná.

3. Po vybrání lokalit nebo území jako SAC ze strany Evropské komise zabezpečí stát legislativní ochranu schválených lokalit nebo území. Současně jim zabezpečí odpovídající řízenou péči (management) a provede další nezbytná opatření.

Směrnice pro vybrané druhy přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin stanoví speciální režim ochrany a seznam těchto stanovišť a druhů podle jednotlivých režimů pak uvádí ve svých přílohách.

Příloha I: Typy přírodních stanovišť v zájmu Společenství, jejichž ochrana vyžaduje vyhlášení zvláštních oblastí ochrany.

V příloze je uvedeno celkem 253 typů stanovišť, z nichž u nás se vyskytuje přes 50 typů, z toho asi 20 prioritních. Z návazného textu směrnice a obsahu jednotlivých příloh je zřejmé, že vyhlašování prioritních přírodních stanovišť není nutně podmíněno výskytem prioritních druhů živočichů a rostlin.

Příloha II: Druhy živočichů a rostlin v zájmu Společenství, jejichž ochrana vyžaduje vyhlášení zvláštní územní ochrany.

V příloze je uvedeno celkem 220 druhů živočichů a přes 450 druhů rostlin. Ve výčtu živočichů jsou ze zvěře uvedeny: medvěd hnědý, vydra říční, rys ostrovid a koza bezoárová (pouze přirozené populace). Za prioritní druh byl označen medvěd hnědý.

Příloha III. Kritéria pro výběr lokalit, vhodných jako lokality, významné pro Společenství, a pro vyhlášení jako zvláštní oblasti ochrany.

Uvedená kritéria jsou rozčleněna do dvou skupin podle etapy jejich posuzování. V 1. etapě se vyhodnocuje relativní význam lokalit pro každý typ přírodního stanoviště a každý druh z pohledu národní úrovně. V 2. etapě se pak hodnotí lokality v národních seznamech z hlediska jejich významu pro Společenství.

Příloha IV. Druhy živočichů a rostlin v zájmu společenství, vyžadující přísnou ochranu.

Z druhů zvěře jsou v této příloze uvedeny: vlk, medvěd hnědý, vydra říční, kočka divoká, rys ostrovid a koza bezoárová (přirozené populace).

Příloha V: Druhy živočichů a rostlin v zájmu Společenství, jejichž odchyt a odebírání ve volné přírodě a využívání může být předmětem určitých opatření na jejich obhospodařování Z druhů zvěře jsou v této skupině uvedeny: kuna lesní, tchoř tmavý a kamzík horský.

Příloha VI: Zakázané metody a prostředky odchytu a zabíjení a zakázané dopravní prostředky

a) Nevýběrové prostředky

Savci

* oslepení nebo zmrzačení živočichové, používaní jako živá návnada,

* magnetofony,

* elektrická nebo elektronická zařízení, schopná zabíjet nebo omráčit,

* zdroje umělého osvětlení,

* zrcadla nebo jiné oslňující prostředky,

* zařízení na osvětlení terčů,

* hledí pro střelbu v noci s elektronickým zvětšením obrazu nebo pro převrácení obrazu,

* výbušniny,

* sítě, které jsou založeny na principu neselektivního odchytu nebo za určitých podmínek chytají neselektivně,

* pasti, které jsou založeny na principu neselektivního odchytu nebo za určitých podmínek chytají neselektivně,

* kuše a samostříly,

* jedy a návnady s jedem nebo s umrtvujícím prostředkem,

* plynování nebo vykuřování,

* poloautomatické nebo automatické zbraně se zásobníkem schopným pojmout více než dva náboje.

b) Dopravní prostředky

* letadla,

* motorová vozidla v pohybu.

Pro ochranu druhů vyžadujících přísnou ochranu zavedou členské státy v jejich přirozeném areálu rozšíření nezbytná opatření zakazující:

a) všechny formy úmyslného odchytu nebo zabíjení jedinců volně žijících živočichů těchto druhů v přírodě,

b) úmyslné vyrušování těchto druhů, zejména v období rozmnožování, výchovy mláďat, zimního spánku a migrace,

c) úmyslné ničení nebo sběr vajec ve volné přírodě,

d) poškozování nebo ničení míst rozmnožování nebo míst odpočinku.

Pro uvedené druhy zakáží členské státy EU jejich držení a chov v lidské péči, dopravu a prodej nebo výměnu a nabízení za účelem prodeje nebo výměny jedinců, odebraných z volné přírody, s výjimkou těch, kteří byli odebráni legálně ještě před zavedením směrnice.

Směrnice dává možnost členským státům se odchýlit od stanovených zákazů tam, kde není jiné uspokojivé řešení, z následujících důvodů:

a) v zájmu ochrany volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a ochrany přírodních stanovišť,

b) při předcházení závažným škodám, zejména na úrodě, dobytku, lesích, chovu ryb, vodním hospodářství a ostatních typech majetku,

c) v zájmu zdraví veřejnosti a veřejné bezpečnosti, nebo z ostatních naléhavých důvodů s převažujícím veřejným zájmem včetně těch, které jsou sociální nebo ekonomické povahy a které mají příznivé důsledky pro životní prostředí,

d) pro účely výzkumu a vzdělávání, opětovného osídlení určitého území populací druhu nebo opětovného vysazení v původním areálu druhu a pro chovatelské postupy, nezbytné pro tyto účely, včetně umělého rozmnožování rostlin,

e) při povolování, za přísně kontrolovaných podmínek, na základě výběru a v malém rozsahu, odebírání nebo držení určitých jedinců, v omezených počtech, stanovených příslušnými národními orgány.

O udělených výjimkách podá členský stát Evropské komisi každé dva roky zprávu.

Členské státy EU zpracovávají každých šest let zprávu o realizaci opatření, přijatých podle této směrnice.

Význam směrnice pro českou myslivost

Obdobně, jako u směrnice o ochraně volně žijících ptáků, se projevil význam směrnice o stanovištích již v předvstupním období, kdy Česká republika uváděla svůj právní řád do souladu s právem Evropských společenství. V zákoně o myslivosti byly podle směrnice upřesněny zakázané způsoby lovu zvěře. Nově bylo přihlédnuto k zákazu používání poloautomatických a automatických zbraní se zásobníkem schopným pojmout více než dva náboje.

Základní význam měla směrnice na vytváření výčtu živočichů nového zákona o myslivosti, kteří jsou považováni za zvěř. Ze savců, kteří vyžadují podle přílohy č. IV směrnice přísnou ochranu, byli zařazeni do výčtu zvěře, které nelze lovit vlk euroasijský, medvěd hnědý, vydra říční, kočka divoká a rys ostrovid. Do výčtu druhů, u kterých je možno přijímat určitá opatření na jejich obhospodařování se dostali podle přílohy č. V směrnice kuna lesní, tchoř tmavý a kamzík horský. Mezi druhy živočichů z přílohy č. II směrnice, pro jejichž ochranu bude vyhlašována zvláštní územní ochrany byli zařazeni ze zvěře medvěd hnědý, vydra říční a rys ostrovid.

Význam směrnice se dále projeví v následujícím období při vytváření evropské ekologické sítě zvláště chráněných oblastí NATURA 2000, kdy je na těchto územích předpokládáno omezování myslivosti z důvodů zajištění jejich ochrany.

V rámci přístupové dohody do EU požádala Česká republika na návrh Ministerstva životního prostředí o rozšíření přílohy č II a IV směrnice, kde jsou uvedeny druhy živočichů vyžadující vyhlášení zvláštní územní ochrany a přísnou ochranu druhu, o tchoře stepního. Příslušná změna v příloze směrnice vstoupí v platnost dnem vstupu České republiky do EU. Česká republika žádala také na návrh Ministerstva životního prostředí o rozšíření přílohy č. IV směrnice o územně oddělenou populaci losa evropského vyskytující se na našem území v oblasti Jižních Čech. Tento návrh však nebyl ze strany Evropské komise odsouhlasen.