Přátelé na lovech

Ukázka z nově vyšlé knihy Ing. Oty Bouzka

Kdysi jsem dokonce u nohy vodil barváře dva. Hannoverského i bavorského. Oba, když se naučili potřebné a takříkajíc profesně dospěli, byli dobří. Ale dosledy s nimi u ran ne rychle smrtících bývaly rozvláčné. Promyšlené sice, jenže pomalejší, no prostě nic moc na moje gusto. Jenže, bylo to v nich, profesorech řemesla, a tak nezbývalo, než vše ctít. Stopu sledovali na dlouhém barvářském řemenu. Stále jsme něco podlézali, přelézali, o něco zachytávali. Les jakoby se schválně bránil v prostupnosti a nejhustší náruč přednostně otevíral poraněné zvěři. Ta o nás obvykle věděla dávno dopředu a než člověk odhadl, kdy pustit psa na volno, ještě znovu ustoupila. Těžce poraněná se snažila uniknout za každou cenu a na nějakém kilometru jí pramálo záleželo. Šla, dokud mohla, pevně podřízena pudu sebezáchovy. Psi ji nakonec stejně vypracovali. To však, zdálo se, uměl Bubák také. Vše řešil sám, neuvázán, podle mého soudu, vážící si důvěry svého pána, podstatně rychleji, i když někdy docela zbrkle. Důvěřovali jsme si od prvopočátku. Já na něj mluvil, on odpovídal pohledem a neslo to ovoce. Nic jsem mu nevyčítal, nepovedlo-li se něco, jak mělo. Nechci popisovat všechny dosledy v pozdějších sezónách. Byly podobné a nikoho by takové zprávy nebavily. Důležité je, že je v sobě mám já, že je nosím založené jako v archivu, pečlivě podle posloupnosti i detailů. Byly vesměs úspěšné a z výsledků jsme mívali společnou radost.

Jenže v Bubákovi se přece jenom objevila i jedna nepěkná stránka povahy. Paličatěl. To by snad ještě nebylo nic až tak strašného, jenže on k tomu začal žárlit. Tak třeba: v jeho přítomnosti jsem nesměl pohladit cizího psa, byl by ho v ten moment potrhal, ke kusu ulovenému kýmkoliv, pustil jenom mě, vyžadoval moji neustálou pozornost a já moc dobře věděl, že jsem si na tohle všechno "zadělal" sám, už u štěněte. A co bylo nejhorší, netušil jsem, jak z toho ven. Byl filuta, náš Bubák, ale také můj nejmilejší pes v životě, můj nejvěrnější kamarád.

***

Zavolali nás k dosledu postřelené laně. Na poprašku sněhu jsme barvu našli bez sebemenších problémů. Pro nás hračka, předbíhal j sem. Ke všemu za krásného zimního dne. Zasněžená pláň kontrastovala s popelavě šedou nádherou lesa táhnoucí se k obzoru. Slunce se s vehemencí jemu vlastní dralo mezi stromy a třpyt z povrchu čerstvého sněhu zbytečně a občas i bolavě bodal do očí. Kaluže na hliněnce, po níž jsme šlapali k nástřelu, potáhla tenká vrstva ledu. Začalo zrcadlení cest a svážnic, krásné údobí. Míval jsem tu dobu rád a nikdy žádnou nádheru schválně nerozšlápl. Věděl jsem, že vyšlechtěné zůstanou dokud nespadne nový příděl sněhu. Před houštinu jsem postavil střelce a dovnitř poslal Bubáka. Ve chvilce hlásil a držel. Dostřelná rána byla jen nutnost a za pár minut měl pes na svém kontě další "zářez do pažby". Po učinění všeho potřebného odcházíme s lovcem stejnou svážnicí. Tady si uvědomuji, že nemám psa! Vlastně ani u laně dlouho nepobyl. Slyšíme, jak hlásí ze středu veliké houštiny pod námi. Znám dobře jeho vyjadřování a i když nechápavě kroutím hlavou, chvátám k němu. Držel další zalehlou laň. Ve sněhu kolem jsou stři'kance barvy. Jen vím, že Bubák je mimo úhel rány, střílím. Ránu měla ve slabině a kdo po ní vypálil, jsem se nikdy nedozvěděl. Host chtěl Bubáka pohladit, jenže se zlou se potázal. Pes na něj nevychovaně zavrčel. Doma, v klidu, mně došlo, že můj pes nemá rád stejnou sortu lidi jako já a nebyl jsem si jist, jestli to ode mne neokoukal. On ten nafoukaný človíček měl velikou politickou moc, ale jako myslivec, a především jako člověk nestál za moc. Tenkrát se to nahlas říct nesmělo, a tak jsem s jiskrou zadostiučinění v očích blahořečil Bubákovi, že mu to elegantně vpálil za mne. A aby věděl, že to myslím upřímně, dal jsem mu do misky, jen, co se žena otočila k plotně, mojí masitou část večeře.

***

O dosledech s Bubákem by se toho dalo vyprávět hodně. Jenom za poslední jeho sezónu jsme dohledali šest postřelených kusů jelení zvěře. Dva dokonce mimo náš lesní závod. Byly si podobné tak, jak tomu při lovu a v myslivosti bývá. Jednou se však stalo, že byl pes navolno jako vždycky a já šel obhlédnout slanisko při okraji močálů, kde se ráda zdržovala vysoká. Před sebou slyším hlásit a hned jsem poznal, že hlas je zvláštní. Prase, napadlo mne, neboť známky jejich výskytu byly v revíru k vidění. Bubák v houštině zuřil. V euforii zapomněl, že jsem mu nedávno říkal, aby si na černé rytíře dával zvlášť dobrý pozor. Hlášení na okamžik ztichlo a celá ta mela, praskot, funění, prskání a zase Bubákův "zpěv" se hrnula rovnou na mne. Vyskočil jsem na pařez už s kulovnicí v ruce. Prase přesazovalo světlinu, ale ryj a kus komory mi zakryl Bubák. Divočák mně mizí, pes je v mžiku u mých nohou, jako by hodlal vynadat pomalému pánovi za to, že nestřílel, ale hned jako duch mizí v houští. Prase skáče přes ležící kmen, v lese už dost daleko na ránu, ale já v jakémsi amoku takovou tu hozenou přesto odpaluji. Zahřmí a vidím, jak prase za stromem dělá přemet. Hurá, hrkne mi v dušičce a vím, že lov se povedl. Máme divočáka. Byl to statný lončák, Bubák si ho dlouho a s respektem očichával a bylo znát, že vysoká jelení mu voní lépe. Ránu jsem našel za slechem. Inu, když má mít člověk štěstí, tak ať má rovnou kliku. Třeba takovou, jako hrom!

Černá se u nás v horách objevovala častěji i početněji. Panovala celkem jistota, že z polí dotáhnou, vždyť byly semenné roky buků. Divoká prasata považovala bukvice za pochoutku a cestovala za ní z daleka. Jak se zvěř dozvěděla, že právě ten či onen podzim mají v lesích olejnatými semeny prostřený stůl, nevím. Ulovil jsem však všeho všudy jen několik málo kusů téhle noční zvěře. Před ní, chytrou a statečnou, však smekám svůj potem umaštěný klobouk.

***

Kočky Bubák vypracovával zcela sám. Zaštěkával je většinou na stromě a čekal, jak s nimi naložím. Proháněl je, ale o svojí vůli žádnou nezadávil. Jednou v zimě mně vzorně a také sám od sebe vypracoval lesní kunu. Zřejmě narazil na teplou stopu, sledoval ji a zanedlouho vyhnal na strom. Spěchám za hlášením, vím, že kuna je ve větvích nad ním. V kočkách či kunách nedělal rozdílu. Vysokým hlasem, nešťastný z nemohoucnosti se vytrvale přesvědčoval v tom, že šplhat na strom se prostě nenaučí. Na rameni mám jen malorážku, se kterou chodívám, nemám-li před sebou jasný cíl a vím, že pod stromisko se musím dostat co nejblíže. Kryji se v terénu, jak jen se dá a jsem přesvědčen, že kdyby kuna nahoře ve větvích neměla starosti s Bubákem, mému bláhovému snažení by se vysmála. Břicho by se jí nafukovalo od řehotu nad neforemnými, tvrdými tanečními krok sun kroky. Mrknu ke psovi. Čeká. To je dobře. Přestávám myslet na svoje šaškování. Potřebuje pomoct, abychom měli důvod slavit vítězství. Obzorkou vidím, jak se otáčí a sotva mne zmerčí, ukazuje hlavou nahoru do koruny. Vidím ji v silné vidlici. Pobaveně se dívá na chlupaté, toho času docela bezbranné zvíře, páchnoucí psinou a odpornou člověčinou. To se rozumí, že na takovou dálku pohled v jejích očích nerozeznám, ale jak znám kuny, má z mého Bubáka docela slušnou jundu. Být blíž, zahlédl bych v těch černých korálcích odlesk nadřazenosti, postřehl bych právě to, čím je ona šelma chytřejší člověka. Mnou posílený Bubák zesílil úsilí a jako tenisák skáče po kmeni. Kulička mu kunu srazila přímo do mordy. Zatřepal s ní pro jistotu, položil k předním běhům a hlídal celý naježený. Už neuteče, povídám mu a v jeho očích vidím planoucí pohled pravého lovce, vydechujícího z únavy a ještě ne docela šťastného z dobrého konce. Však nespěcháme. Přijde čas a úspěch si vychutnáme společně. Já jsem na lov kun jako d'as, ale pro Bubáka ta šelmička není tím, čím laň nebo jelen. Smrdí mu. Najednou pro něho celá věc končí, kořist máme, je naše, tak co? Ani prsit se nechce! Nu což, dostává večeři a vodu, já stopku, dvě, tři, pálené z jihu Moravy. Ani nevím, jak dlouho ve sklepě čekala, ale chutná skvěle. A už vůbec nechápu, proč žena pořád cosi brblá?

Na měkké lesní cestě jsme se setkali s liškou. Terénní vlna kryla psa a já chytračku postřehl o chloupek dřív než ona mne. Stačil jsem z ramene smeknout malorážku, při zalícení odjistit a vypálit na její hrud'. Stála naostro. Zmáčkl jsem spoušť v momentě, kdy bych byl přísahal, že se točí k ústupu. Zvuk výstřelu kulovničky v tichu lesa nikdy neudělá zbytečný hluk. Plklo to a zrzka, než zmizela za roštím vedle cesty, bolestivě zvedla oháňku. Pes bleskově, hajdalácky čichl k nástřelu a pelášil za ní! Hlášení tichne v dálce a já se na sebe mrzím. Za chvíli se pes vrací a chová nezvykle roztěkaně. To už i já vidím v záhybu cesty kolegu s kulovnicí na rameně. Říká mi, že zrovna teď' slyšel hlásit psa dole v pasece, pak že ho v dalekohledu dokonce zahlédl, ale zmizel mu jako blesk. Sotva ho ve vysoké trávě postřehl. Nějaký kříženec německého ovčáka. Kde je mu konec? Však my si na tebe počíháme, pytláku, uvidíš. Už chápu Bubákovo roztrpčení. I on vetřelce zaregistroval a doběhl se stížností, neboť jsme si už dřív usmysleli, že tenhle revír bude jenom náš. Poslal jsem ho znovu pracovat a šel pasekou za ním. Ozývá se odněkud z ohromných houštin nedaleko liščích nor. Poslouchám. Vypadá to, že lišku drží na místě. Přidávám do kroku, vidím je a mohu střelit. Bubák lišku k norám nepouští. Ona cení zuby a zkušenost mně napovídá, že slábne postřelením. Dostřelná kulička na krk ji skládá do mechu. Po ohledání první rány nechápu, že mohla odběhnout takový kus cesty. I tou již totiž byla smrtelně zraněna. Přímo za lopatku a hrudním košem ven. Inu cesty myslivce a o to víc pronásledované zvěře, jsou mnohdy nevyzpytatelné. Chválím Bubáka. Poděkování hrdě přijímá.

Ukázka z nově vyšlé knihy Ing. Oty Bouzka Přátelé na lovech. Myslivcům již známý a osvědčený autor nyní vydává v zavedené řadě publikací Moraviapressu Břeclav další knihu povídek. Tak jak je u tohoto autora obvyklé, opět svým osobitým poetickým líčením zavádí čtenáře v 21 povídkách do mnoha krásných míst naší vlasti, svým dílem skládá hold nejen přírodě, zvěři a loveckým psům, ale také všem myslivcůpm a lesákům.

Celkem 202 stran, doprovodné černobílé fotografie, formát 140x210 mm, pevná šitá vazba s laminovanou barevnou obálkou, vydalo Moraviapress Břeclav v roce 2003. Kat.č. 01/313, cena 169 Kč, publikaci je možné koupit nebo objednat na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3