Vánoce

Gabriela Kopcová

Na Štědrý den si hajný Benda přivstal. Ale jeho žena už byla vkuchyni, a měla dokonce připravenou snídani.

Nač ten spěch, Margareto?” prošel kolem a zastavil se u okna. Díval se, jak se sníh monotónně sype. Jako včera, předevčírem.

“Proč nic neříkáš? Je tady ticho jak vhrobě.”

Nelíbil se mu ten klid, Margareta neměla ve zvyku mlčet.

Nebyla už nejmladší, ale také ne žádná dejchavičná bába. A nic jí neušlo. Ani vnovinách, vnichž si zatrhovala zajímavé články. Než se dostal ke čtení on, křížovka byla vyluštěná. A když Margareta přísahala na boží duhu, bylo nejlepší o ničem nepochybovat, ničemu se nedivit.

Ale letos začínal Štědrý den divně. Věděli dávno, že zůstanou sami! Jsou tady na samotě celé roky, jeden den navíc, vydrží taky.

Cesta je zlá, Margareto,” řekl a myslel na jejich dvě dcery. Každá byla vdaná na jiném konci republiky, a jezdit takovou dálku vtomhle počasí… .

Kdyby alespoň Margareta něco řekla! Nic. Sedí, mlčí, vzdychá.

“Vždyť jsi sama psala, ať nejezdí, že je tady moc sněhu,” nevydržel to.

Neodpověděla. Sklidila se stolu a šla umýt jeho hrnek a lžičku, když dojedl.

“Nač se honíš? Sedni si.Řekli jsme, že letos nebudeme žádný vystrojování a pečení, tak co?”

“Však jsem taky žádný cukroví nepekla,” řekla konečně, ale hajného Bendu odpověď neuspokojila.

“A co se stane? Taky jsme mívali kurník a slepice a teď je nemáme. Ani krávu a prase. A topíme uhlím, tak to je. Hajný, a topí uhlím.”

Bendu to její vzdychání nějak nakazilo. Ale co zvánoc měli? Dokud byly doma holky, to bylo něco jiného. I když… míval ztoho strach. Ten úklid! Ne, ne, Benda neuklízel, kdepak. Margareta se zavřela doma a nevyšla, dokud nebylo všechno jako scukru. Radši chodil do lesa. A toho ponocování spečením sladkostí! Za takovou cenu si to pochutnání odpustí.

Letos si Margareta odpočine. Už vloni nedělala kapra. A nic se nestalo.

“Ten stromek jsme přece jen měli vzít, Jaroslave,” řekla jaksi divně.

“Tys je přece řezala sženskýma,” zaujal obranné postavení.

“A nepřinesla jsem jeden domů? Kdo ho dal pošťačce? Ty!”

“Já? Kdyby pošťačka natrefila tebe, tak jsi jí ho dala ty.”

A je to tady: svátky, nesvátky, dny míru a klidu pro manželství neplatí. Když Margareta spustí, jako by se vítr přihnal.

“Kapra taky ani vloni nebyl,” vzdorovala Margareta.

Stačí vysekat větší díru do ledu vsádce a máš rybu hned.”

“Hned?” zasmála se. “Budeš tam čtyři hodiny a nakonec stejně nic,” plácla Margareta na vál vepřovým a začala krájet řízky.

“Jdu do lesa snadílkou,” odsekl krátce, protože kdyby on spustil, byla by to vichřice.

Nadílka zvěři do krmelců byl jediný zvyk, od kterého nemohli upustit. O Štědrém dni myslivci vždycky rozváželi nejen seno, ale i jablíčka, kaštany, žaludy… . A hlavně sůl. Líz musí zvěř mít.

Měla jsem jít sním, napadlo Margaretu, když se za ním dívala zokna, jak těžce táhne sáně a brodí se ve sněhu.

Měl jsem vzít pilečku a donést ten stromek, došlo hajnému, když už zacházel mezi stromy.

Ohlédl se. Hájovnu ze dvou stran obklopoval les, ze dvou stran pole. Vesnice a silnice daleko, kolem stavení potok, olšiny. Nevybrali na polesí špatně tohle zákoutí pro hájenku. Kdepak U Margarety!

Hajný byl na tohle pojmenování pyšný. Změnit název místa, to není jen tak. Taková změna se musí vysloužit a někdy to trvá i generace.

Vidíte U Margarety! Říkal si vduchu. A přece hlavní tu byl on.

To všechno asi pro její veselou a družnou povahu, uvažoval Benda a svypětím sil vlekl sáně do vrchu. Proto sním může žít na samotě. Nebo má takovou povahu proto, že je pořád sama?

U něho samota bylo dědictví. Vklad po předcích hajných nebo pytlácích. Před lidmi ji drtil hromování a silným hlasem, smál se, až se plácal do kolen.

Ale lidé tvrdili, že smysl pro humor má jeho žena. Nechápal to. Udělat takové věci jiný, bylo by zle. Margareta požárnímu sboru kdysi objednala dětský časopis Ohníček, aby prý přišli na jiné myšlenky, a nic. Chlapi se tomu vhospodě smáli. Musí se jít ale sdobou. Kdepak žebřiňák na střechu! Margaretě stačilo na střechách posunout televizní antény a celé rodiny byly vzhůru nohama. To určitě hajná, věděla příští den celá ves. Ta je samá legrácka.

Nevinný úsměv Margarety je nakažlivý. Směje se i pod kůží.

“To je tím, že desetkrát potkám skálu, než potkám jednoho člověka,” vysvětlovala mu se smíchem. Několikrát to zkusil, ale nepochodil. Asi nemá cit ten správný komunikační cit pro dnešní dobu, jak říkají vtelevizi.

Teď taky. Obcházel krmelce, ulehčoval nákladu na saních. Desetkrát potkal skálu a potom i toho jednoho člověka. Ale trvalo to, moc dlouho to trvalo, než se domluvili.

Margareta byla zatím jako na trní. Vánoce mají být. I když jsou sami dva. A tak se pustila alespoň do sněhového cukroví.

Proč se nepřezuješ?” řekla, když ho uslyšela ve dveřích.

Přece jen půjdu pro toho kapra.”

Otočila se. Přešlapoval na rohožce a tvářil se provinile.

“A… co tak najednou?

“Víš, říkal jsem si… . Abychom nebyli sami, tak jsem někoho pozval.

“Blázne starý,” musela si na to sednout. “Někoho potkáš a pozveš ho na večeři. Zrovna na Štědrý den!”

“Myslel jsem, že budeš ráda, i když ho neznáš.”

Hajný Benda dělal, že ho to pozvání mrzí. Krčil rameny a sumíroval si řeč.

“Ráda, nerada, kapr vrybníku, stromek nemáme a tohle je veškeré cukroví vchalupě,” přistrčila před něj, co zrovna napekla.

“Vždyť je to taky hajný, i když mladý inženýr. U nás na polesí je nový a je tu teprve krátce…,” ubezpečoval ji, že o cukroví nejde. “Domů krodičům to má daleko, tak jsem si myslel… .”

Margareta vstala.

“No, já jdu vylovit kapra,” řekl spěšně a zmizel za dveřmi.

Margareta ožila. Dopekla cukroví, dala chladnout uvařené brambory na salát, přinesla zavařeniny… . Ale vánoce bez stromku?

Oblékla se a spilkou pod paží vyrazila ktálku, kde sženskými dělaly prořezávku. Musela úvozem, pak přes silnici, blíž kvesnici. Měla vánoční náladu, cestou si hvízdala a ze stromků otřepávala sníh.

Na místě obhlédla situaci, vybrala pomenší smrček, nachystala pilku, sklonila se… . Zaslechla za sebou šramot, prasknutí větvičky.

“Hej, paní!?”

Mířil kní mladík, ještě by mohl nosit cumel,” říkala si. Ale pozor, Margareto, pozor, je vmysliveckém.

“Co tu děláte? Jen nezapírejte, pozoruju vás už hezkou chvilku. Krádež stromku, víte, co to znamená.”

Pro Margaretu to bylo jasné. Hlavně to, že před ní stojí mladý pan inženýr, co knim má přijít. A jak chrání les! Ten důležitý výraz, postoj, pečlivě vybíraná slova. A jakou má radost, že někoho chytil, že nešel do lesa zbytečně!

No počkej, tetřívku, pomyslela si. Přečtem ti duhu zoblohy.

“Doufám, že nezapíráte úmysl krádeže?” slyšela.

“Úmysl krádeže?” začala dělat, že nerozumí, ale pak mu raději nahrála: “Těžko zapírat, když jste si počkal, až budu mít pilku vruce.”

“Domnívala jste se, že na Štědrý den odpoledne nebude vlese ani noha. Šla jste najisto. Dokonce jste si pískala.

Byl se svými důkazy spokojen. Margareta, ta taky. Občanský průkaz, žádné doklady u sebe neměla. Ani peníze na pokutu si nevzala.

“To snad u sebe mají jen řidiči a ne ti, kdo jdou krást… .”

“Nedá se nic dělat, paní, musím vám tedy odebrat alespoň pilečku.”

Když odebrat, tak odebrat, aby nepokračovala ve svém úmyslu. Jistě, přijde si pro ni kmístnímu hajnému, kBendovi, že?

Dělala, že jde kvesnici, ale pak to vzala napříč lesem. Sníh, nesníh, jen aby byla doma dřív, než knim přijde inženýrek.

Hajný Benda se nestačil divit. Ne že by těch vánočních starostí bylo nějak moc, ale kapra nevylovil, a teď ke všemu jeho žena nemá stromek ani pilku. Než se zmohl na to, aby si vše rozvážil, vystrčila ho Margareta ze dveří, aby přivítal pana inženýra.

“Jo… jo… . No to vím, že ptát se na jméno té ženské by bylo zbytečné. Stejně by to pravé neřekla… Máte pilku, jako důkaz…,” slyšela pootevřenými dveřmi, jak její muž přerušuje příval zesílených slov.

“Všechno vyřešíme, nebojte se. Nejdříve vám ale představím svou ženu,” strkal hajný Benda inženýra dovnitř, aby už měl od té Margaretiny legrácky pokoj.

Ale Margareta stála vkuchyni u kamen a dávala si na čas. Právě, umět si to správně načasovat.

Obrátila se knim, až došel mladý úplně blízko. Napřáhla ruku, aby se sním pozdravila… .

Inženýr zůstal stát, jako by přimrzl. Až se hajný lekl, že tentokrát míra přetekla.

Ale Margareta se pousmála… . A mladík se také neudržel.

“To je ona… To je ona,” naříkal ve smíchu. “A to se musí stát zrovna mně!”

A pak to u Bendů vypadalo jako doma a o vánocích. Mladý inženýr šel lovit kapra aby si napravil repuraci, a dokonce se súspěchem brzy vrátil, hajný Benda krájel i mrkev do salátu.

Ryba se pekla, cukroví vonělo, vánoční nálada stoupala a znovu se ozýval smích.

Margareta se na oba muže po očku podívala a vytratila se. Vpředsíni vzala pilku a zapadla do houstnoucího šera. Když se vracela, bořila se do sněhu. Byla tma, začínalo přituhovat. Nesla pod paží stromek a pískala si.