Stanou se vlci trvalou součástí naší přírody?

Ing. Josef Jirát, CSc., Ministerstvo životního prostředí

V posledních letech se občas objevují ve veřejných sdělovacích prostředcích nebo ivzájmových časopisech různé informace o vlcích. Zabývají se většinou dílčími problémy nebo mají charakter určité senzace, například vsouvislosti se stržením ovcí či “likvidací” spárkaté zvěře apod. Rozhodně tak nepřidávají této šelmě příliš na popularitě.

Jak je to opravdu stímto druhým největším evropským predátorem u nás? Víme o něm vše potřebné? Nežijeme jen vzajetí předsudků, pověr či “pivních” informací? Jsme připraveni vlka přijmout a akceptovat ho jako rovnocennou součást ekosystémů?

Podívejme se na problematiku komplexněji a vhlavních souvislostech. Zřejmě některé úvodní odstavce tohoto příspěvku budou pro mnohé čtenáře již známou skutečností, ale heslo otom, že opakování je matka moudrosti, platí vpřípadě vlků mnohonásobně.

Vlci žijí na území velké části Evropy, Asie a Severní Ameriky. Původně byli rozšířeni pocelé Evropě. Do začátku 19. století byl jejich výskyt ještě běžný i ve střední Evropě, alevprůběhu tohoto století v mnoha evropských státech zmizeli. U nás byly početné stavy ještě v17. století, začátkem 18. století došlo kjejich výrazné redukci, takže vnásledujícím období byly zaznamenány již pouze jednotlivé úlovky. Vlci byli pozorováni vBeskydech ještě po druhé světové válce, vroce 1947, vletech 1964 65 a nově se objevují pravidelněji od poloviny devadesátých let. Na Šumavě bylo koncem sedmdesátých let uloveno několik vlků, kteří unikli zezooparkuBavorského národního parku. Vsoučasné době žije vEvropě zhruba do 20 tisíc vlků, a to především vméně osídlených oblastech, zejména ve Východní Evropě, na Balkáně, vRumunsku, na Slovensku a vPolsku. Celoevropský vzestup vlčí populace byl zaznamenám celkem logicky po první i druhé světové válce. Do určité míry překvapivý jesoučasný početní nárůst vlků a poměrně rychlé tempo přirozeného znovuosidlování území ve více částech Evropy v rámci migrace zvýchodu na západ či vmenší míře zApeninského poloostrova na sever. Předpokládá se, že tento nárůst souvisí zejména s postupným přesunem venkovských obyvatel doměst, s poklesem hospodářských aktivit na venkově a vhorách a se zlepšením vztahu lidí kvlkům.

Vzhledem ktomu, že vlci žijí ve velmi odlišných podmínkách, jsou rozdíly vjejich tělesné hmotnosti, velikosti či např. v barvě velmi výrazné. Nejvyšších hodnot přitom dosahují vnejnáročnějších podmínkách Severní Ameriky. Tvarem těla připomínají psa vlčáka. Typická je zvláště široká hlava, kratší slechy, šikmo položená světla a silný krk, výrazně zvětšenýhřívou. Hmotnost dospělého vlka se pohybuje mezi 20 až 80 kg, vlčice je menší a lehčí (asi 15 55 kg což je jediný výraznější vzhledový rozdíl mezi pohlavími), délka těla 105 160 cm, výška vkohoutku okolo 80 cm. Uvlků žijících ve střední Evropě převážně vlesním prostředí převládají při základní barvě šedé shnědorezavým nádechem spíše tmavší odstíny, vseverských oblastech je to barva světlejší, šedavě bílá. Celkové zabarvení však bývá značně variabilní vzávislosti nejen na geografickém původu, ale i na věku a roční době. Vlci línají na jaře od února do května, na podzim od října dolistopadu, mladí již od srpna.

Potrava vlků je velmi pestrá. Vzhledem ktomu, že je významných predátorem velkých býložravců, tak vnašich podmínkách je jeho hlavní kořistí zvěř jelení, černá a srnčí. Vlci však neodmítnou ani lišku, zajíce, rybu, žábu, dokonce ani hmyz, ale i toulavého psa či zdechlinu, návnadu na medvědy, nebo též ovoce, kukuřici a brambory. Na Slovensku například vlci zkonzumovali v 80. letech i zastřeleného medvěda, který nebyl včas odvezen zmísta ulovení. Útočí však i na ovce, kozy, mladý skot, drůbež a domácí králíky. Volně žijící a domácí kopytníci tvoří např. na Slovensku 90 % kořisti vlků. Složení a množství konzumované potravy je závislé namnoha okolnostech. Významné jsou zejména geografické, stanovištní i klimatické podmínky. Stejně jako další šelmy se dovedou velmi dobře přizpůsobovat změněným podmínkám. Známý jenafilmovaný případ zRumunsku, kde si vlci zajišťovali potravu na příměstských skládkách apronikali až na smetiště předměstí. Lidé při denním dojíždění do města potkávali za ranního úsvitu vokrajových ulicích vlčici vracející se “zlovu” zpět do přírody. Vlk zkonzumuje najednou množství masa odpovídající zhruba 10 % jeho hmotnosti. Vširokém průměru to představuje tři až pět kg masa za den. Vzhledem ke složení potravy i schopnosti hladovět bez větších problémů i několik dnů, odhaduje se jeho roční spotřeba masa na 500 až 800 kg. Zřejmě musí někdy ulovit i více potravy, neboť na konzumaci jeho kořisti se do jisté míry podílí lišky, černá zvěř, krkavci, popřípadě další živočichové. Za normálních podmínek a při nerušení člověkem se ke kořisti vrací několikrát až kjejímu úplnému zkonzumování.

Způsob lovu vlků

Při lovu nejčastěji vnoci, který má zpravidla charakter štvanice, se vlci chovají velmi racionálně. Vychází zprincipu výběru kořisti stím, že tuto získávají sminimálním vynaložením vlastní energie a sminimalizací nebezpečí poranění. Lov ve smečce má při určité “dělbě práce” obvykle zhruba tři fáze testování kořisti, její nadhánění a uštvání. Zjednodušený “tradiční” zimní scénář lovu vypadá přibližně asi takto. Smečka narazí na čerstvou stopu zvěře, začne jipronásledovat vytrvalým během a tak ji přinutí kpohybu, při kterém zjišťuje, zda se jedná osilnou a zdravou zvěř či i o jedince nějak postižené. Při pozitivním zjištění pronásleduje kořist tak dlouho, až od tlupy odpadá slabší, nějak handicapovaný kus. Ten mívá snahu se vrátit zpět do známého území. Vlci takový kus nadbíhají, svojí vytrvalostí ho vyčerpají a následně strhnou azadáví prokousnutím hrdla. Kco nejlehčímu dosažení cíle přitom až neuvěřitelně využívají všech možností jako např. tvaru terénu, jeho různé prostupnosti apod. Při zjištění, že zvěř je silná, zdravá a její získání by vyžadovalo mimořádné úsilí, vlci na základě rozhodnutí rodičovského páru většinou štvanici ukončí. Podle Hella se ve středoevropských podmínkách tento “klasický scénář”, na rozdíl od stepi nebo tundry, tak často nerealizuje a vlci se snaží spíše dostat nepozorovaně co nejblíže ke kořisti a na co nejkratší vzdálenosti ji strhnout. Zvýsledků pozorování vyplývá, že ze sta útoků vlků na kořist se úspěšnost pohybuje pouze do 5 % azhruba 65 % kořisti jsou nějakým způsobem handicapované kusy. V zimních měsících je jedním zrozhodujících faktorů úspěšnosti lovu kromě terénu především výška sněhové pokrývky. Přivysokém sněhu mohou vlci ulovit nejen nemocnou a slabou zvěř, ale také silnou a zdravou, včetně trofejových samců. Udolání podstatně většího a hmotnějšího kusu přesto není jednoduchou záležitostí. Rozhodující jespolupráce členů smečky, znalosti a zkušenosti především vůdců. Hlavní útok je veden zboku se snahou kořist povalit a následně napadnout nejcitlivější místa jako je např. krk a břicho. Přikonzumaci ulovené zvěře vlci začínají otevřením hrudního koše a břišní dutiny stím, žepostupně spotřebují vše mimo velkých kostí a části deky. Po nasycení si vlci vyberou kodpočinku místo, z kterého mají přehled po celém okolí.

Jinou taktiku, která není založena na principu výběru, používají vlci při lovu hospodářských zvířat, která jsou lehčí kořistí a přitom velkým zdrojem energie. S oblibou věnují mnoho času sledování a pozorování situace vmístě budoucího lovu, např. režimu na salaši. Vlci útočí hlavně vnoci, za mlhy nebo deště a vprvní fázi se snaží vyvolat mezi zvířaty paniku arozehnat je do nejbližších míst k okraji lesa či křovin, kde je mohou vklidu a v bezpečí konzumovat. Následně často jednotlivé kusy vjakési euforii hryžou do boků, stehen a trhají, dáví, většinou jedním kousnutím do hrdla nebo týlu; přitom ale mnoho zvířat jen poraní. Při vlky vyvolané panice dochází často kvzájemnému udušení značného množství zvířat. Vpřípadě, že se při útoku střetnou se psy, tak se snaží instinktivně vyhnout zranění a mnohdy podle situace ustoupí. Zatím není zcela jasné, proč se vlci často vracejí na stejné místo a útočí na stejné stádo.

Vztahy ve smečce vlků

Vekosystému je optimální základní ekologickou jednotkou vlků stabilizovaná smečka. Klasickým typem jsou “rodinné” smečky. Při vysoce organizovaném způsobu života je možno vjejím rámci dosáhnout nejlepších loveckých úspěchů a nejlépe uchránit své teritorium před ostatními vlky. Přesně a přísně vymezené vztahy mezi jejími členy jsou vytvářeny vrámci ritualizovaného agresivního chování. Přitom převážně stačí kzastrašení a k udržení disciplíny hrozivé vycenění zubů, cvakání tesáků, náznakový výpad či chycení pod hrdlem. Jedinci svyšší dominancí jsou celkově iniciativnější, mají přednost při konzumaci potravy a rozmnožování. Dominantní postavení má vodící rodičovský pár (tzv. alfa pár), kterému jsou podřízeni podle pohlaví a věku ostatní členové smečky. Alfa pár žije vtrvalém monogamním svazku a zůstává sivěrný celý život. Má výhradní právo na páření, tedy i potomstvo, určuje život smečky, taktiku astrategii lovu. Samotní (“svobodní”) vlci žijí buď samotářsky nebo se připojují kpáru, kde sepodílí na lovu a pomáhají sodchovem mláďat. Velikost smečky je různá a může se měnit během roku vzávislosti na reprodukčním procesu, potravní nabídce, geomorfologických aklimatických podmínkách. Ve střední Evropě má smečka vprůměru 4 až 8, někdy i více kusů, vkrutých severských zimních podmínkách stěžkou dostupností potravy jsou smečky podstatně větší a mohou mít i 40 členů. K větším změnách dochází především vobdobí před a během říje, která probíhá od ledna do února. V době páření se smečka rozpadá. Starý pár opouští smečku první, ale někdy se po říji ještě opět krátce spojí se staršími mláďaty do doby, než se vlčice připraví kvrhnutí mláďat. Starší vlk, který ztratil svoji družku a mladí vlci svádějí vtéto době souboje o samice. Nový pár následně obsazuje nové teritorium. Hranice teritoria označují vlci močí a trusem (podobný psímu, ale i se zbytky srsti, spárků, rostlin). Přitom trus dávají přednostně na výraznější místa lesní cestu, lovecký chodník, horský hřeben, vyvýšené místo apod. Svůj domovský okrsek vlci oznamují také vytím. Sousedící teritoria se překrývají vpásech širokých zhruba dva kilometry. Malý počet vlků nežije vkonkrétním teritoriu, ale pohybují sejako samotáři nebo i vnereprodukčních skupinkách na okrajích obsazených teritorií, napodstatně větším území; při setkání se vzájemně tolerují. Jedná se o vlky, kteří dobrovolně nebo zdonucení opustili “rodinnou” smečku.

Výchova mláďat

Vlčice vyhrabává prostorný brloh vpodzemí pod kořeny stromů, vhouštinách, apod., dostatečně krytý a v blízkosti vody; často přitom využívá jeskyně, různé skalní dutiny, vývratu stromu apod. Stejný brloh vlčice využívá řadu let, vzáloze mívá ale i další brlohy. Po devíti týdnech oplodnění vrhá vbrlohu čtyři až osm mláďat, která jsou deset až dvanáct dnů slepá. Matka je kojí pět až šest týdnů a po tuto dobu je téměř neopouští; otec se stará o potravu pro celou rodinu. Zhruba po měsíci mláďata začínají přijímat i masitou potravu, kterou zpočátku částečně natrávenou vžaludku přináší otec. Jeden rodič zůstává i později určitou dobu u mláďat. Rodiče loví vúzemí vokruhu asi deset až patnáct kilometrů svýjimkou blízkého okolí brlohu; přivýchově musí lovit také během dne. Jak začne být brloh příliš malý, zakládají rodiče tzv. letní brloh a to nejčastěji vnějaké houštině vblízkosti vody. Postupně začínají rodiče vodit mladé kulovené kořisti. Koncem léta se ke smečce připojí opět ostatní členové. Vprvním roce života jevysoká úmrtnost mláďat, která může dosáhnout 60, ale i až 80 %. Pohlavně vlci dospívají zpravidla ve věku dvou až tří let. Potom buď opouštějí smečku a hledají si nového partnera nebo zůstávají a budou se pokoušet vhierarchii smečky dostat výše. Rozhodující je přitom zejména množství potravy (zazvěření), hustota vlčí populace a možnost získat nové volné teritorium. Radikálnějšímu přemnožení vlků v přírodě brání skutečnost, že zvýše uvedených důvodů nemůže každá vlčice založit rodinu, ale i úmrtnost vlků, zvláště vinou vztekliny a prašiviny.

Osídlení území vlky

Vlci jsou schopni osídlit nejrozmanitější biotopy, a to i s extrémními podmínkami. Nejsou sice primárně lesními živočichy, ale zejména vEvropě upřednostňují velké lesní komplexy, kde nacházejí klid pro svůj život a rozmnožování. Rozhodujícími faktory jsou rušivé vlivy civilizace, zejména člověka (např. i hustota dopravní sítě), dostatečný zdroj potravy (hustota kořisti) avelikost přijatelného území. Víceméně teoreticky by měla mít geneticky stabilizovaná a trvale efektivní populace vlků nejméně 500 jedinců na minimálním území asi 4 až 8 milionu ha! Na Slovensku počítají, že jeden vlk využívá přibližně 8 až 10 tisíc ha honební plochy. Paušální stanovení optimální či alespoň průměrné velikosti teritoria vlčí smečky je velmi obtížné, neboť ve hře je příliš mnoho proměnných faktorů, vEvropě se pohybuje od 10 do 50 tisíc hektarů, (podle některých odborníků od 50 do 150 tisíc ha), v Severní Americe od 8 až do 250 tisíc ha. Přitom bývá značný rozdíl mezi velikostí teritoria vlétě a vzimě. Při sledování denní aktivity bylo zjištěno, že vlci urazí za den vprůměru 20 až 30 kilometrů sodchylkami během roku (vzimě více). Při přesunu se pohybují převážně stejnoměrným pomalým klusem za sebou vpořadí stará vlčice, letošní a loňská mláďata, starý vlk, vjedné stopě, kdy zadním během šlapou do stopy předního běhu a další jedinci šlapou přesně do stopy prvního vlka, při délce kroku 70 až 100 cm.

Při obecném posuzování a hodnocení existence a poslání vlků vpřírodě nutno siuvědomit zejména následující skutečnosti.

Negativní vztah kvlkům přetrvává století. Vlci byli vždy vminulosti významným potravním konkurentem člověka. Byli prezentováni jako symbol krvelačnosti, dravosti a zla, a to nejen vpohádkách. Srůznou intenzitou byli pronásledováni a hubeni všemi dostupnými prostředky lovem do pastí, trávením, střelbou, pomocí aut a dokonce i helikoptér.

Tradují se i zprávy o napadání člověka vlky. Souvislosti nutno hledat sminulými válkami a epidemiemi, kdy vlci zřejmě požírali mrtvoly. Vté době byla také podstatně více rozšířena mezi vlky vzteklina a vlci měli ještě málo negativních zkušeností ze střetnutí sčlověkem. Veskutečnosti však není znám vposledním století vEvropě případ, kdy by zdraví vlci zabili člověka. Je pozoruhodné, že vlci ač žijí nyní často vblízkosti člověka (např. vokolí stanových táborů) a mají dostatek příležitosti na něho zaútočit, tak se toho neodváží (na rozdíl od medvěda). Je to snad tím, že “vlci jsou velmi inteligentní zvířata, která se rychle učí ze získaných zkušeností a podle toho jednají”, jak je charakterizuje náš největší praktik a špičkový odborník na naše velké šelmy Ludvík Kunc? Tomu nasvědčuje i často uváděný opačný případ zněkolika indických států, kde se vlci znáboženských důvodů neloví a ti se pak při zvýšených stavech odvažují za kořistí do vesnic, kde při nepřítomnosti dospělých napadají a zabíjejí i malé děti. Ve státě Bihar sedokonce vyplácí rodičům za každé takto ztracené dítě náhrada odpovídající roční mzdě zemědělského dělníka. Poslední řádně zadokumentovaný případ napadení člověka zdravým vlkem u nás je z počátku 50. let na Slovensku, a to při bití a odhánění vlka od kořisti, což byla spíše přirozená obranná reakce této šelmy než aktivní útok. Nelze přirozeně vyloučit ani v Evropě nebezpečí napadení člověka nemocným (vzteklým) vlkem nebo křížencem vlka se psem.

Vzhledem ktomu, že vlci žili ve stejných oblastech jako domestikovaná zvířata, stala setato domácí zvířata (zvláště tam, kde převládalo pastevectví) pro jednoduchost lovu jejich vyhledávanou potravou. Ulovenou zvěř však vlci pro rušení člověkem nemohli vždy bezezbytku zkonzumovat, a tak zabíjení zvířat, zvláště ovcí a koz narůstalo.

Vlci lovili a loví i volně žijící zvěř, zejména spárkatou a dělí se tak o část přírodního potenciálu využitelného člověkem. Ani dnes není dostatečně doceněna jejich selekční a regulační funkce vpřírodě.

Při tomto posuzování funkce vlků vekosystémech se bohužel stále nesprávně vychází zjehopotenciální škodlivosti pro zemědělskou, konkrétně živočišnou výrobu a myslivost, tedy zhodnocení založeném na neekologickém posuzování užitečnosti nebo neužitečnosti zvířat pročlověka, a to podle toho, zda je konzumuje či nikoliv. Vlci jako predátoři mají i vnaší “moderní přírodě” jednoznačně své opodstatnění; regulováním populační hustoty volně žijících živočichů zabraňují rozšiřování chorob, konzumací padlin plní funkci asanační, zabraňují degeneraci populací přednostním lovem živočichů nemocných, slabých a biologicky méně hodnotných, přednostním lovem mláďat a samičích jedinců pozitivně usměrňují velikost, sexuální a věkovou skladbu populací vybraných živočichů, atd.

dokončení vpříštím čísle