Agris.cz - agrární portál

Lov s fotopuškou

1. 9. 2003 | Svět myslivosti

Ing. et Ing. František Bezděk

"Volové, to jste do něho šili ze samopalu?" zaječel myslivecký referent lesního závodu, když jsme mu jelena vtáhli až do chodby ke chlaďáku. I přes přítmí, které v těchto prostorech panovalo, bylo totiž dost dobře patrné, že tělo jelena je poseto několika ranami, zarudlými od barvy. Našemu vysvětlení však uvěřil až druhý den, když se při bodování trofeje objevily na stole první fotografie. Ale až teď se každý může dozvědět, jak doopravdy vznikl příběh, který tenkrát rychle oběhl všechna zákoutí loveckých chat a hájoven. Ten postarší host byl pro někoho zvláštní už při příjezdu. Luxusní auto, luxusní zbraň, přepychová výbava a ostatní doplňky by pro normálního pozorovatele nebylo ničím neobvyklým. Jeho požadavek však ano. V zápisu o rezervaci lovu bylo napsáno: "jelen nad 200 bodů". Právě proto mne jeho první věta dokonale uzemnila: "Nemusím střílet, musím hlavně vidět!" To řekl již v kanceláři na lesním závodě a znovu třikrát zopakoval ještě dřív, než jsem ze studánky u chaty stačil donést vodu na kávu. Až první odpoledne na posedu jsem to dokonale pochopil. Jeho batoh sice svými obrysy naznačoval, že je v něm pořádná láhev se "šnapsem", ale ve skutečnosti to byl obrovský teleobjektiv a k němu další výbava za několik set tisíc šilinků. Už mi bylo jasné, proč se s tím táhl sám a mně velkoryse svěřil jen pouzdro s kulovnicí. Když na chatě při večerním posezení vytáhl svoje album, bylo definitivně rozhodnuto. Bude se hlavně fotit a nějakého toho jelena ulovíme jen tak mimochodem. Ďábelský plán! Teď před svatým Václavem ho mám vodit mezi troubícími jeleny tak, aby viděl a mohl hlavně fotit. Takového hosta jsme tu ještě neměli, pomyslel jsem si ještě. Zvláštní doprovod! Jeleni slabí, silní, chovní i odstřeloví, to vše ho nechávalo v klidu. Jeho zbraň zůstávala v pouzdře, ale záběrů kvapem přibývalo. Také bachyně se selaty ho viditelně potěšila, když se na pár minut zastavila přímo pod námi. Na velký, střední a malý fotoaparát sbíral všechno. Vyvrácený pařez bizarních tvarů porostlý mechem, malý kamenný splávek se pstruhy v peřejích bystřiny, divokou kopretinu na kraji lesní cesty. Tři dny jsme chodili i přes poledne, k jídlu mu stačil kousek špeku s chlebem a nějaké sušenky. Když jsem ho upozornil, že dole v hotelu by měl teplou vodu a jistě větší pohodlí, jen mávl rukou. Lovil beze zbraně, pouzdro s kulovnicí nám spíše překáželo. V okolním terénu se však překvapivě brzy orientoval, jeho znalosti mne v mnohém překvapily. Byl všímavý a často rychlejší jak já. Než jsem stačil zašeptat, z kterého koutu paseky se v ranním šeru ozvalo klepnutí parohu, už dávno tam měl nastrčený ten svůj široký kanón. O zvěři toho věděl víc než kterýkoliv jiný host. A navíc, jeho poutavé příběhy o tom, jak a kde se svými foťáky už byl, neměly konce. Vlastně jsme ani nechodili spát.

*** To ráno se před chatou a v celém údolí Poštovské válela mlha. Ještě za hluboké tmy se soukáme do trabanta, batoh si dává na kolena a springfield v pouzdře jde dozadu. Objíždíme hřeben Chřibů na druhou stranu, někam za silným jelenem, kterého jsme slyšeli večer. Prostorná kazatelna je přesně to, co kvůli naší bohaté fotovýbavě potřebujeme. Pomalu začíná svítat. Z houštin kolem nás, kam až stačíme dohlédnout, se občas ozve výhružné zamrmlání, u slaniska před námi stojí laň. Když se z protějšího svahu ozvala výzva hledajícího jelena, jen zvědavě zvedla hlavu. Vzápětí však blízko nás hlubokým hlasem broukl jelen, ke kterému patřila, a tak po pár minutách zmizela v mlazině. Než první paprsky slunce poprvé prořízly slabou vrstvu mraků, na svazích kolem troubilo už pět jelenů. Říje skutečně vrcholí. Host významně zamrká a usmívá se. Pátravě se rozhlížím na všechny strany. Světla stále přibývá. Pod námi to najednou hlasitě zapraská a na paseku se posunuje šedý stín. Starý jelen! Dvanácterák! Rovný hřbet s mohutnou hřívou, jen zaostřit a stisknout! No vidíš, už myslíš jak on, proběhne mi hlavou. Rychle ještě jednou počítám výsady a tu si stačím všimnout, že jelen se divně rozkročuje, zvedá hlavu a troubí. Jeho postoj je však naprosto nepřirozený. S viditelnou námahou pokrčil zadní běh a odlehčuje mu. Dívám se na hosta a pak se tiše ptám, zda vidí to, co já. Na pravém stehně má jelen široký krvavý šrám, který zdánlivě končí někde ve slabinách. Jelen je po souboji! Máme dostatek času pořádně si ho prohlédnout. Když se jelen otáčí, aby se vrátil ke svému harému, zastavila ho má opatrná výzva. Odpověděl majestátně! Po mém dalším pokusu se však ozvalo výhružné zatroubení z houštiny na protějším svahu nad potokem a po pár minutách, ve kterých znovu několikrát zazněly hlasy okolních jelenů, je na scéně přímo před námi jiný jelen. Nadějný čtrnácterák, jehož věk odhaduji nanejvýš tak na osm let! Je jasné, že za několik okamžiků bude mít stráň nad Poštovskou nového vládce. Výhružné zvedání hlavy, paralelní úkroky stranou, první náznak výpadu. Do ticha cvaká uzávěrka foťáku s teleobjektivem. Stačím ještě zašeptat, že toho zraněného bychom měli místo focení raději střelit. Když host odpoví kývnutím hlavy, opatrně vybaluji kulovnici. Snažím se nabít. To se už ti dva do sebe zaklesli. Jejich funění zřetelně slyšíme až nahoru na kazatelnu, z větrníků letí obláčky páry. Jeleni jsou zaměstnáni sami sebou, a tak jim nevadí, že to tentokrát nezvládám potichu. Byť jsem to prováděl už nesčetněkrát, viditelně se mi třesou ruce. Jak věrohodně popsat souboj jelenů, když jsem ho viděl tolikrát a pokaždé byl jiný? Trval minutu, dvě či celou věčnost? Starý jelen se viditelně šetřil, nebojoval, ale od počátku ustupoval. Když k mé velké radosti ovládl paseku nad Poštovskou ten mladší, který pak odcházel a s vítězným rykem svolával to, co mu nyní právem patřilo, a starý dvanácterák zahanbeně postával blízko nás, podal jsem hostu kulovnici. Vítěz na výstřel vůbec nereagoval, zatímco poražený se zlomil v ohni. Ale vzápětí, ještě než rána dozněla v ozvěně na protějším kopci, seběhl mladý čtrnácterák sto metrů pasekou zpátky do míst, kde naposledy spatřil svého protivníka. V náletu zahlédl nepatrný pohyb, způsobený odkazujícím jelenem a zastavil se blízko nad ním. Stále ještě vyprovokován doznívajícím bojem a teď i čerstvým pachem barvy svého už bezmocně ležícího soka několikrát bodl svými dlouhými výsadami. Pak ustoupil dva či tři kroky zpět, znovu se vrhl na bezvládné tělo a ještě několikrát bodl. Pak ho celého podebral, na rozložitém paroží nadzvedl dvacet či třicet centimetrů do výšky, odhodil a naposled zaútočil. Tou dobou už dávno stála kulovnice v rohu kazatelny a tiše cvakala uzávěrka fotoaparátu. Posledním snímkem je polodetail na doširoka otevřená světla mstitele a vzrušením rozšířené slzníky.

*** Když jsme pak druhý den při kávě s mysliveckým referentem ohodnotili dvanáct, možná čtrnáct let starého jelena na 187 bodů, měl zápis o lovu vznam jen pro pokladnu lesního závodu. Host nás sice pozorně sledoval, ale výsledná suma ho vůbec nezajímala. Přemýšlel nad silou vášně a podobách jelení lásky. Byť ji sám zachytil už několikrát, i tentokrát byla zase jiná a přitom nekonečně krásná. Škoda jen, že je to příběh starý více než dvacet let. Kdyby tak už tenkrát existovaly videokamery, možná by to dnes mnohé zaujalo víc než tento příběh či pár již zažloutlých a ohmataných fotografií. n

Povídka, kterou jste právě dočetli, pochází z knihy známých autorů Františka Bezděka a Zdeňka Kunerta nazvané "Ze strání pod Buchlovem aneb Malá kniha mysliveckých zamyšlení". Dvacet devět povídek vychází ze zážitků autorů - místních rodáků, kteří jsou s lesy pod Buchlovem spojeni profesí. Text o 120 stranách doplňuje 12 barevných a 14 černobílých fotografií. Cena je vskutku příznivá: 99,- Kč. Knihu je možné objednat na dobírku v naší redakci.


Zdroj: Svět myslivosti, 1. 9. 2003





© Copyright AGRIS 2003 - Publikování a šíření obsahu agrárního WWW portálu AGRIS je možné (pokud není uvedeno jinak) pouze za podmínky uvedení zdroje v podobě www.agris.cz a data publikace v AGRISu.

Přímá adresa článku:
[http://www.agris.cz/detail.php?id=174169&iSub=518 Vytištěno dne: 17.07.2025 23:18