Ze života nočních plšivek

Text a snímky Jan RYS

Nahlédnout zblízka do nočního světa plchů není lehké, máme v něm dost dohadů. Staré přírodopisy je proto nazývaly - tajemné plšivky. Dnes se daří prověřovat jejich život pomocí přístrojů pro noční vidění nebo miniaturními vysílačkami a překvapivě se na některé druhy prozrazuje, že nebývají pouze pohodlná lokální zvířátka, ale zdatní cestovatelé nejen v době rozmnožování, ale i za potravou. Já se snažil seznámit s plchy dlouhou řadu let a více mi při tom pomáhala náhoda, štěstí, než stopařské umění. Není jednoduché najít v lesním prostředí nočního samotářského tvora s jeho skrýší. Nebýt občasných hlasových koncertů plchů přiznávám, snad by se mi to u mnohého druhu ani nepodařilo. Po létech plahočení si mohu přece jen ze všech prožitků sestavit jakousi mozaiku o jejich životě. V naší přírodě se můžeme náhodně setkat se čtyřmi druhy - plchem velkým, plchem zahradním, plchem lesním a plšíkem lískovým.

Nejznámější z čeledi bývá plch velký. Svou 180gramovou hmotností je hromotlukem mezi svými příbuznými. Vzhledem připomíná šedohnědou veverku s huňatějším ocasem, ale bez šaramantních štětiček na ušních boltcích. Velké černé korálkově lesklé oči prozrazují, že je nočňák, halený skrytým životem. Za domov mu slouží kdejaká stromová dutina ve všech typech listnatých lesů, mnohdy i sadů; hlavně s prosluněnými jižními svahy. Tam se živí hledáním semen a plodů; jadrnou krmi si během léta občas doplní i mladým drobným živočichem. Když ho hlad užuje nejvíce, pustí se do kroužkování vrcholových výhonů stromů a působí škodu. V chatových oblastech se zase umí specializovat na vylupování spíží pootevřenými okénky nebo jinou škvírou. S nezřízenou žravostí vyplení kdejakou zásobu jídla. Jeho nespoutaného “apetytu” si všimli už staří Římané a snažili se ho chovat v jakýchsi obůrkách, kde ho vydatně krmili. Pak chválili jeho masíčko jako lahodnou zvěřinu. V mnohé chatě se plch velký často usídlí trvale pod přístřeším či v přístěnku a stane se nepříjemným podnájemníkem. Hlučným nočním životem s nevrlým chováním nebo i poškozováním vnitřního zařízení ohryzem bývá pak na obtíž, znepokojuje ale jen půl roku; zbytek prospí dlouhým vytrvalým zimním spánkem od září do května. Teplejší kraje pahorkatin ostrůvkovitě obývá plch zahradní. Není vůbec vázán čistě na listnatý les; líbí se mu i ve smíšeném, ale musí být hodně prosvětlen pasekami. Usídlí se všude - v dutých stromech, kamenné suti nebo pobořeném tarásku sadu či vinice, mnohdy také altánu zanedbávané zahrady. Vychází na noční toulky až v úplné tmě a velice aktivně hledá nejen ve větvích, ale hlavně po zemi všechna semena a plody jakýchkoliv stromů. Přes léto pak dává raději přednost živočišné stravě - hmyzu, plžům a nepřehlédne žádná ptačí vejce nebo holátka, nešetří ani mladičké hraboše. Vzhledem je asi o třetinu menší než plch velký a vyznačuje se nejhezčím kožíškem ze všech plšivek. Delší ocas ke konci hustěji osrstěný s bělavou špičkou bývá jeho charakteristický znak. Ve svém revíru mívá několik hnízd z trávy a listí, v některých jen spí, jiné používá na zásobárny potravy. Přes zimu ke spánku se ukládá do opuštěných podzemních nor hlodavců nebo si může i vyhlédnout zákoutí pod podlahou málo navštěvované chaty. Ještě menší postavu než předchozí druh má plch lesní, také s černou úzkou maskou přes oko. Dříve se nazýval plch moskevský; jméno však nebylo výstižné, protože je svérázný lesní patriot, o hmotnosti jen 50 g. U nás ho najdeme, ovšem sporadicky, po všech horách. Všežravost mívá v povaze, od lesních semen a plodů až po veškerou živočišnou složku. Nejšlechetněji se zachová při chroustích kalamitách, pohubí velké množství. Obratně skáče a běhá po větvích s dovedností veverky; na jaře hledá milou tichým táhlým hlasem. Jinak jako všichni plši samotaří a bývá náramný zimní spáč v zemním úkrytu.

Poslední z plšivek se podobá roztomilé hodné myšce a je ze všech nejmenší. Plšík lískový měří sotva 8 cm, jeho hmotnost je okolo 30 g. Vyznačuje se rezavě žlutým zbarvením, s dlouhým řídce osrstěným ocáskem. V hájích, sadech a zahradách bývá často hojný, jen smutným smrčinám se vyhýbá. Samečkové plšíků bývají nevšední cesťáci, když na ně dolehne touha po samičce; za milou se dokáží vypravit až do dvoukilometrové vzdálenosti. Přes léto si plšík splétá pěkné kulovité hnízdečko z trávy nevysoko nad zemí ve vegetaci. Živí se jako všichni spříznění semeny a plody, ale jen v křovinách. Neváhá si často přilepšit také živou hmyzí kořistí. Letní hnízdo před zimou opustí a upraví si jiné v dutině stromu nebo opuštěné ptačí budce.