O chovu zajíců pro zazvěřování

Text a snímky: Ludvík UHLÍŘ

Okresní myslivecký spolek v Rychnově nad Kněžnou uspořádal pod záštitou Českomoravské myslivecké jednoty v Praze v podorlickém Potštejně seminář pod názvem “Chov zajíce polního v zajetí (pro zazvěřování honiteb)”. Semináře se zúčastnilo na osmdesát zájemců o tuto závažnou a aktuální problematiku.

Na programu bylo vystoupení Prof. Ing. Josefa Hromase na téma “Význam zajíce polního pro českou myslivost”, Oldřicha Kučery pod názvem “Důvody chovu zajíce v zajetí a očekávané výsledky” a dále se podělil o své praktické poznatky z chovu zajíců na své farmě ve Lhotách u Potštejna Jaroslav Horáček, které doplnil obsáhlý a poučný videozáznam. Přínosná a účastníky oceňovaná byla odpolední exkurze na uvedenou zaječí farmu, díky čemuž měli zájemci možnost se seznámit s použitými klecemi i s jejich osazenstvem, s poznatky z líhnutí i odchovu, a získat podněty ke konkrétním otázkám z praktického provozu.

Při rozhodování o zazvěřování vypouštěním zakoupených či odchovaných zajíců je třeba pamatovat na pestrost rostlin v lokalitě s vědomím co zajíc potřebuje - že by to měla být vyvážená potrava po dobu celého roku, k čemuž přispějí remízky i zvěřní políčka. Úprava krajiny by měla být uvážená, cílevědomá, ne zbrklé experimenty bez znalosti potřeb zaječí zvěře.

Praktikuje se zazvěřování vypouštěním zajíců získaných ze dvou zdrojů: nákupem, či odchovem. Veřejnost myslivce bude chválit, že vydávají na nákup zajíců k zazvěření peníze, ale není to to pravé. Není znám původ a ani věk koupených zajíců, záleží na náhodě, jak je kdo dá do beden. Není známo odkud jsou - z krajiny výrazně suché se pak dostanou do revíru vlhkého, na což jsou zajíci citliví. Není patřičně znám zdravotní stav - například zajíci mohou být napadeni parazity, kteří se u nás nevyskytují.

Tato negativa odpadají při vlastním odchovu zajíců a jejich použití k zazvěřování.

Zajíc je věrný svému stanovišti, vrací se i několik desítek kilometrů. Za svou “rodnou hroudu” má místo, kde byl zajíček vypuštěn do k tomu určené oplocenky v přírodě, ve která má potravu i vodu. Proto má následné přemísťování někam jinam úskalí a nechme na zajících, aby se po vypuštění z oplocenky zabydleli tam, kde se cítí doma.

Čím dříve je zajíc vypuštěný, tím líp. Zajíčci, kteří se narodí do června, mohou ven. V oplocence ve vybrané lokalitě je ponecháváme čtrnáct dní až tři týdny. Vypouštět dva nebo pět ušáků nemá smysl, mělo by jich být alespoň deset. Ideální je, když po vypuštění potkají původního zajíce, spíš se přizpůsobí prostředí.

Odstavené zajíčky je třeba krmit s ohledem na to, zda půjde o chovné kusy, nebo budou vypuštěni. Těm druhým je vhodné ubírat granulí a dávat jim více zeleného - podle toho, kam je hodláme v přírodě vypustit. V kotcích po vylíhnutí, při odchovu, v předvypouštěcí oplocence i po vypuštění je stále třeba mít na paměti, že mláďata i z odchovu jsou divokými zajíci.

Každého vypouštěného zajíčka je třeba považovat za naši splátku ekosystému naší přírody.

Na zaječí farmě jsou předkládány granule, voda, ohryz a seno, které je z první seče s větším spektrem rostlin, otavy nejsou vhodné.

Zajíčci se rodí dvaačtyřicátý den, plus minus jeden den, v nočních či časných ranních hodinách. Obvyklé bývá mezi čtyřmi až dvěma mláďaty ve vrhu, čtyři až šest je produkce vysoké úrovně. U jednoho páru se vylíhne 16 zajíčků za rok. Dodržuje se odebíráním a rozmístěním nadbytečných mláďat dodržovaná a osvědčená zásada, že u zaječky mají zůstat čtyři mladé.

Jako o zajímavosti se účastníci dozvěděli o tom, že zaječka, které se podařilo “vzít do zaječích”, se do areálu s klecemi na okraji vsi vracela a dokonce tam přišla vrhnout mláďata. Totéž se opakovalo i v případě zaječky, která byla do volné přírody vypuštěná. Přitom se samozřejmě chovaly zcela jako divocí “polňáci”, přičemž daly svou vitalitou také na vědomí, že bez problémů přešly z granulí na zelené.

Podle zájmu a reakcí řady účastníků se dá očekávat, že potštejnský seminář přispěje k rozšíření odchovu zajíců polních v zajetí k zazvěřování.

Seminář o chovu zajíce

Dne 10. června pořádal Okresní myslivecký spolek Českomoravské myslivecké jednoty v Rychnově nad Kněžnou seminář o chovu zajíce v zajetí, za účelem následného znovuzazvěřování částí honiteb, v nichž je tento druh na ústupu, nebo zde již zcela vymizel.

Na úvod semináře přivítal účastníky předseda OMS ČMMH Rychnov nad Kněžnou, MVDr. Josef Janza, kterých se zde sešlo několik desítek. Poté přečetl příspěvek Prof. Ing. Jos. Hromase, CSc, který se pro pracovní zaneprázdněnost s politováním omluvil. Příspěvek pojednával o významu zaječí zvěře a vývoji jejího stavu v současných podmínkách tak, aby v následujících letech byla možné dosáhnout zlepšení současného stavu.

Následně přednesl svůj více než hodinu trvající příspěvek Oldřich Kučera, emeritní ředitel býv. LZ Litovel a zakladatel i vedoucí pracovník poloprovozního výzkumného střediska pro chov zajíce v zajetí na LZ Litovel, polesí Troubky. Ve svém příspěvku objasňoval nutnost trvale udržitelného stavu drobné zvěře, zejména, zajíce v krajinném prostředí. Dále seznamoval účastníky semináře se svými dlouholetými zkušenostmi s chovem zajíců v zajetí, jeho klady i zápory.

Následně přednesl svůj příspěvek první soukromý vlastník střediska chovu zajíce v zajetí J. Horáček, který se svou manželkou již více než tři roky ve svém středisku 9 rodičovských párů dospělých jedinců. V roce 2002 mu tyto páry úspěšně vyvedly 102 mláďat.

Závěrem jeho vystoupení byl promítnut videozáznam pořízený průmyslovou kamerou přímo v chovném zařízení, v němž v tom čase žil společně rodičovský pár se třemi mláďaty. Velmi zajímavé bylo sledovat chování rodičů vůči mláďatům a za zvláště ojedinělou možnost lze považovat sledování kojící zaječky. Tyto záběry zase vypověděly něco nového a málo známého ze života zaječí zvěře.

Možnost sledování tohoto jevu je v krajinném prostředí téměř zcela vyloučená, a přítomní to s povděkem přijali. Následná prohlídka chovatelského střediska, které se v závěru účastnilo osmdesát účastníků, dala zúčastněným možnost ověřit si “in natura”, co takový chov představuje, jaké jsou jeho pořizovací náklady, provozní náklady, atd.

Cílem popisovaného semináře bylo, jak shora uvedeno, předání nashromážděných poznatků a zkušeností chovatelům příštím, s tím, že poté co se stavy zaječí zvěře dostaly do značného útlumu, měla by být snahou všech myslivců náprava vzniklého stavu. A to všemi dostupnými prostředky mezi něž mimo ekologizace prostředí v němž zajíci budou žít, také patří i zazvěřování odchovanými jedinci z umělých chovů.

V závěrečné diskusi vzešel podnět na pojmenování nově se rodícímu seskupení chovatelů na “Sdružení chovatelů zajíce polního v zajetí”.

Bylo projednáváno organizační, odborné i právnělegislativního zázemí vznikající organizace. Účastníci se shodli na nutnosti jednotného vedení při rozšiřování chovatelské základny.

Název by měl umožnit jasnější pozici v legislativní oblasti s možností řešení různých situací, do kterých by se mohli noví chovatelé dostat. Sdružení snad bude mít pevnější pozici a možnost ovlivňovat dění jednak přímo v chovatelském sdružení, a jednak vůči oficiálním institucím.

Dalším z výstupů z tohoto semináře bylo rozhodnutí, že účastníci budou podle svých možností pravidelně seznamoval zájmovou veřejnost s celou aktivitou započatou tímto seminářem. Bylo domluveno, že příslušné aktivity se budou vést prostřednictvím organizační buňky, v jejímž čele stojí zvolený předseda MVDr. Jos. Janza, který má pro tuto činnost ty nejlepší schopnosti a možnosti. Dalšími členy byli zvoleni pak J. Horáček a odborným spolupracovníkem pan O. Kučera, který by činnost buňky odborně usměrňoval.

Závěrem pan Žížala z Jivína, jeden z nejaktivnějších propagátorů chovu zajíce v zajetí navrhl jako místo dalšího konání obdobného semináře Jívinu.

Oldřich Kučera / Jos. Kučerová