Přeborník ze dvou živlů

Jan RYS

Samozřejmě protože je pták, prvním živlem pro něho je vzduch. Létá velice bystře nízko nad korytem potoka nebo bystřiny a s nejsložitějšími akrobatickými prvky zákrutů mistrně prokličkovává mezi větvemi svěšenými nad vodou. Druhý živel - vodu, považuje za svého spojence při hledání potravy. Překonává její nejrychlejší proud s umem potápěče profesionála. Mimo to ještě jednou osobitostí fascinuje - zpívá v každou roční dobu a vždy jen v duu se zurčením vody. Ale teď už trochu konkrétněji o stylu jeho života.

V jarní době ptačího rozmnožování samečci pěvců vášnivě obhajují svá hnízdní teritoria proti soukmenovcům. Hranice okrsku si vyznačují zpěvem v několika stranách na poklidném vyvýšeném místě, aby se o nich vědělo co nejdále v okolí. Existují však nevšední tenoristé s geneticky zafixovanou potřebou mít ke zpěvu ještě doprovodný part prostředí v němž žijí. jedním z takových individualistů je u nás ne nijak hojný skorec vodní, životem zcela spojený s mokrým živlem. Leckde mu proto ještě říkají vodní kos. Zpěvácké představení, dá-li se tak nazvat, protože je tvořeno jen z fortissima flétnových tónů prostřídaných často svérázným cvrčením, musí mít vždycky podloženo bublající bystřinou nebo zurčením slapu potoka. Poznáme-li trochu blíže skorčí život, potěší nás, že sameček po uplynutí hnízdního období, kdy jiní pěvci ztichnou, prozpěvuje stále na svém potoce a kupodivu i v zimě. Je totiž naším stálým ptákem a neodlétá zimovat do příznivějšího prostředí. Z toho mu ale vyplývá neustálá povinnost střežit si teritorium nejen ke hnízdění, ale také potřebuje dostatečné potravinové zázemí, což je výhradně závislé na živočiších, kteří žijí pod vodou u dna potoka. Úsek potoka dlouhý asi jeden kilometr stačí uživit pouze pár skorců. Svůj revír opouští jen výjimečně při zamrznutí vody, a po odchodu ledu se ihned do něj zase věrně vrací. Stále ho prolétávají rychlým obratným letem, s obdivuhodnou přesností kličkují mezi překážkami nad vodou a co chvíli přistávají houpavě na kamenech a vpochodují do potoka zkusit štěstí lovu. Skorci jsou živi jen z živočišné potravy za kterou musí stále brouzdat vodou vždy s postupem proti proudu, nebo se úplně potápět. Sbírají na stěnách kamenů a ve štěrbinách dna blešivce, larvy chrostíků, pošvatek, vodních brouků, vážek nebo měkkýšů. Často se odvážně pouští i do větších hloubek, pomáhajíc si při tom vydatným veslováním křídel, jako by létali. Při dně se pak dokáží přidržovat drápky na drsném povrchu kamenů. Mezi prsty nemají plovací blány, ale vynahrazují si to dobrou znalostí zákona aerodynamiky křídel v proudu vody; přirozevřením a naklopením do určitého úhlu docílí toho, že je tlak proudění přidržuje stále u dna. Z každého hnutí pod vodou je patrná souhra pohybů svědčících o vrozeném nadání k potápění. Napohled při tom pták nevyhlíží zrovna hezky, tlakem připlácnuté peří změní postavu, vyniká velká hlava s tílkem “Twigy”, z nějž trčí hůlkovité nožky a zalomené pahýlky křídelních kostí. Vše je zahaleno závojem vzduchových bublinek, které stříbřitě svítí nejvíce mezi peřím. Sotva se ale vynoří z vody, v mžiku šerednost mizí a na kameni uprostřed potoka se zase pohupuje půvabný baculatý pták, ani trochu zmáčený. Stále mastné peří působí neskutečně nadýchaně, což nejvíce udivuje člověka když ho vidí lovit v dešti. Voda pro skorce je neodmyslitelné prostředí, s nímž spojuje svůj rodinný život i při rozmnožování. Hnízdo staví v blízkosti vody z bezpečnostního důvodu před škůdci. Jeho umístění volí tak, aby bylo co nejvíce chráněno mokrým živlem; ve výklenku strmého břehu nad vodou nebo mezi podemletými kořeny či mezi větvemi vývratu ležícího v bystřině. Nezřídka ho postaví v nosné konstrukci můstku přes vodu. Vůbec nejideálnější umístění nachází ve splavu za zástěnou proudu padající vody, kterou umí s jistotou mistrně prolétávat. Rodinná kolébka je pevná kulovitá stavba se stříškou zbudovaná z mechu, trávy, kořínků a vodních rostlin vytahaných z vody. Konstrukčně není standardní jako u ostatních pěvců, stavějících ze suchého materiálu. Za spojovací prvek má vodu. Každou hrstku rostlinných částí, než ji umístí do stavby, v zobáku důkladně promáchá ve vodě a teprve pak připlácne na potřebné místo. Vznikne z toho maskovaný obývák s bočním otvorem ke vstupu. Vysychající stavivo, hlavně mech, se podivuhodně do sebe vplete. Kotlinka uvnitř je pak vystlána suchým bukovým nebo dubovým listím. Stavba skorců trvá až tři týdny a hned po dokončení do ní samička snáší obvykle čtyři bílá vajíčka, z kterých se za 16 dnů vylíhnou mláďata. O jejich vysezení se stará sama, sameček ji při tom jen přikrmuje.

Pár skorců dovede být po léta věren svému revíru na potoce, často i hnízdu, které rok co rok používá jen s doupravováním. Hlavním magnetem k místu je ale čistá voda se stálým zdrojem dostatku potravy.