Historické souvislosti lovu zvěře

s přihlédnutím k vývoji v posledních 80 letech

Mgr. Josef Drmota

Historie lidského rodu je historií obhospodařování přírodních zdrojů. Mezi dary, které lidem příroda poskytovala, měla vždy určité výsadní postavení volně žijící zvěř. Dávala člověku především velmi hodnotný zdroj živočišných bílkovin tvořících důležitou součást jeho výživy. Díky svým smyslům, pohotovosti a rychlosti však nikdy nebyla snadnou kořistí. Po mnoho tisíciletí tak byl člověk nucen vyvíjet a zdokonalovat důležitý nástroj k jejímu získání. Tímto nástrojem byl a je lov. Spolu se svými nositeli i jejich civilizačním vývojem prodělal celou řadu dramatických změn, podléhal tlakům dobovým, sociálním, legislativním i módním. Jeho momentální forma a funkce byla vždy plně závislá na stupni rozvoje lidské společnosti. Sám však také pomáhal dotvářet názor člověka na okolní svět, podmiňoval výrobu nástrojů, vývoj různých pastí, konstruktivní myšlení i vzájemnou komunikaci lidí.

Uvědomíme-li si, že teprve etapa přibližně posledních 10 000 let je obdobím rolnickým, kdy si člověk dostatečným způsobem osvojil umění cílevědomého pěstování rostlin a domestikace zvířat, zůstává před námi více než dlouhá doba, kdy lov zvěře a sběr volně rostoucích plodin rostlin sehrával doslova existenční úlohu.

Prapůvodní přírodní lovci dělali pramalé rozdíly mezi věkem zvěře, pohlavím nebo vývojovými stádii. Cílem pro ně bylo maso, eventuálně kůže a kosti. Není divu, že touha lovit, zmocňovat se zvěře a uspokojit tak svoje nejdůležitější požadavky, byla zajisté dána člověku do jeho genetické výbavy. S největší pravděpodobností můžeme právě v této době nalézt pozůstatky loveckého pudu a loveckých vášní přenesené přes tisíce generací do povahy soudobého myslivce – potomka pravěkých lovců zvěře. Typické části zvěře byly také od nepaměti zpracovávány do podoby ozdobných předmětů, krášlily tělo či příbytek lovce, dokazovaly jeho zmužilost, odvahu i významné společenské postavení. Až sem můžeme vysledovat zárodek vzniku kultu trofeje, jejímuž okouzlujícímu vlivu podléháme do dnešních dnů. Lovecké způsoby sledovaly především cíl efektivity – nasycení co největšího počtu lidí. Používal se kámen, pěstní klín, kyj, bumerang, oštěp a později luk. Mezi první pasti patřily nejrůznější maskované jámy hloubené na stezkách velké zvěře. Rychlá zvěř byla organizovaně natláčena do soutěsek a na příkré skalní srázy.

Prvním závažným otřesem v historické pozici lovu zvěře se stal nástup zemědělské výroby. Cílené pěstování kulturních plodin spolu s domestikací vhodných druhů zvířat znamenalo ztrátu výsadního postavení lovu jako zdroje obživy. Lov se nadále stává pouze doplňkovou příležitostí pro zpestřením potravy. Dochází však k jednomu, ze současného pohledu významnému, počinu - začíná se lovit také pro zábavu, eventuálně pro důkaz vlastní odvahy. Z loveckých družin feudálních pánů se formuje zárodek mysliveckého personálu. Nejběžnějším loveckým způsobem je štvanice na koni, cílem zvěř vysoká, černá i medvědi, loveckým nástrojem oštěp, kančí meč a kuše. Mezi prostým lidem se souběžně rozvíjí způsoby povoleného lovu drobných volně žijících živočichů, především čižba, za použití nejrůznějších pastí, ok, sítí i ochočených volavců.

Za účelem rozšíření loveckých možností a druhového zpestření úlovků jsou zakládány první obory a bažantnice. V naší přírodě se postupně objevuje bažant, divoký králík či daněk. Tím pomalu končí kořistné a neregulované období lovu zvěře. Vytváří se podmínky pro vznik a rozvoj jeho vyšší, nápadité a racionální formy - myslivosti. Od poloviny 16. století se také zvěř poprvé dostává do zorného pole zákonodárců. Zakazují se některé druhy lovu zvěře, objevují se první doby hájení, je stanovena povinnost budovat krmná zařízení, přikrmovat zvěř a předkládat jí sůl. Je formována skupina prvních profesionálních myslivců s povinnostmi chránit, lovit a dodávat zvěřinu na panské stoly. Ručnice je převratným vynálezem a významně zasahuje do lovu zvěře. Její počáteční nedokonalost vede k podivné kultuře plachtových honů, během nichž byla zvěř sháněna na plochu uzavřenou plátěnými zástěnami. Zde byla hromadně střílena účastníky lovu z předem připravených stanovišť a altánů.

Konec 17. století je neodmyslitelně spjat s velkou postavou české myslivosti, kterou bezesporu byl František Antonín hrabě Sporck. S ním se do našich zemí dostává řada novinek z tehdy velmi oblíbené Francie. Díky tomu se postupně šíří parforsní hon a s ním zárodky mysliveckých tradic. Lov se v této etapě posouvá do pozice prestižní společenské události. Cílem není množství složené zvěře, ale sportovní výkon, ceremonie a prožitek.

O století později získává na dalším významu zemědělství a je tudíž přehodnocen vztah k myslivosti. Nový pohled je také věnován významu lesa a dochází k postupnému rozšíření úkolů mysliveckého personálu o obory lesnické. Snižují se počty velké zvěře, prakticky jsou vyhubeny velké šelmy a rozvíjejí se stavy zvěře drobné. Černá zvěř mizí z volnosti úplně a je uzavřena do oborních chovů.

Od první poloviny 19. století byly již stavy drobné zvěře natolik významné, že je věnována také odpovídající pozornost novým způsobům jejího lovu. Dochází k rozvoji kolového polního honu, ve větší míře se používají sítě (nejen k lovu zvěře drobné, ale např. i spárkaté a škodné), perkusní zbraně jsou poprvé plněny hromadnou střelou (olověnými broky). Posiluje se postavení do té doby podceňované zvěře srnčí. Dějinným přelomem je rok 1848. Padá staletý systém poddanství, je zrušena robota a končí výsadní právo šlechty na lov zvěře. Právo myslivosti je nadále legislativně připoutáno k vlastnictví půdy, vznikají vlastní a společenstevní honitby poprvé pronajímané za úplatu, formuje se myslivost provozovaná ze záliby. Objevují se další druhy bažantů, jelenec, muflon, jelen sika či divoký krocan. Pušky nabíjené složitě zepředu vytláčejí zadovky s jednotným nábojem.

Dvacáté století se stává obdobím převratných změn. Na základě předchozího vývoje se již plně formuje rozsáhlá část naší populace jako myslivci ze záliby. Jejich soudržnost, uvědomění a disciplina se plně projevují ve vzájemném sdružování, které zcela přirozeně vrcholí založením jednotné myslivecké organizace – Československé myslivecké jednoty - v roce 1923. Tím je dán základ pro centrální obhajobu zájmů všech myslivců i usměrněný rozvoj jejich zájmů. Postupně se formují základní oblasti mysliveckého vzdělání, výzkumu i praxe mezi nimiž má svoje specifické místo také lovectví, které přirozeným způsobem saturuje prapůvodní praktické poznatky získané předchozími generacemi myslivců.

Je velmi těžké ve stručnosti postihnout všechny vlivy, kterým byl lov zvěře, jednotlivé metody i poznatky v následující etapě postiženy nejvíce. Lovectví je totiž oborem stojícím na průsečíku ostatních mysliveckých disciplín, které se v něm v praktickém průniku spojují. Je navíc oblastí, která se bezprostředně dotýká všech myslivců provozující vlastní výkon práva myslivosti v jednotlivých honitbách. Je tedy modelováno přímo vlastní praxí a všemi vlivy okolního prostředí. Mám-li se pokusit tyto okolnosti stručně shrnout, dovolil bych si upozornit na zhruba následující hlavní skupiny podnětů.

Pravděpodobně nejvýrazněji se do praktického lovectví promítly rozsáhlé změny v životním prostředí. Ty se odrazily především v druhové a početní skladbě zvěře. S nimi velice úzce souvisí řada legislativních úprav provedených v průběhu 20. století. Čtvrtou oblast představuje technický pokrok a vývoj nástrojů, pomůcek a zbraní používaných při lovu zvěře. Neméně důležité vlivy pak přicházejí, obzvláště v polovině a koncem století, z oblasti společensko-ekonomické. Ve svém důsledku tyto souběžně působící faktory ovlivnily samotné způsoby lovu zvěře i přístup člověka – moderního myslivce – k jejímu usmrcování.

První polovina dvacátého století byla na českém venkově obecně charakterizována převahou soukromě hospodařících rolníků Ti vytvořili z tehdejší kulturní krajiny zcela specifický typ charakteristický řadou navazujících individuálně obdělávaných parcel menší rozlohy. Jednotlivá pole byla osázená pestrou směsicí kulturních plodin, vzájemně oddělená systémem rozvorů, úhorů, mezí i remízů ve stržích, kamenitých a strmých partiích. Mechanizace v tehdejším zemědělství chyběla, o chemických přípravcích nemluvě.

Tento typ intenzivně obhospodařované kulturní stepi poskytoval výborné podmínky především pro drobnou zvěř. Dával jí dostatečné možnosti úkrytu, prostor pro vyvádění mláďat i pestrou nabídku mezi kulturními a plevelnými rostlinami i živočišnými škůdci. Z drobné zvěře dominovala především koroptev dosahující milionových stavů. Úspěšně se však také dařilo zajíci a králíkovi. Lesy poskytovaly klidem a skladbou jednotlivých rostlinných pater dobré podmínky pro život tetřevů, tetřívků, sluk i jeřábků. “Škodná” zvěř byla na celém území intenzivně pronásledována a hubena. Nemalou měrou přispěla k celkově příznivé situaci také nemyslivecká veřejnost. Sepětí s přírodou, méně uspěchaný životní styl, kladný vztah k volně žijící zvěři se projevoval v těsném sepětí rolníků a myslivců.

Mezi loveckými způsoby dominovaly ty, které byly zaměřeny především na drobnou zvěř – jednalo se o různé způsoby ploužení a kolové hony. Drobná zvěř se v tomto období lovila také individuálně – slíděním, šoulačkou i čekanou. Obzvláště oblíbené a vyhlášené byly zářijové koroptví hony, během kterých se lovci pohybovali v malých skupinkách a následovali jednotlivá přetahující koroptví hejnka. Lov lesních kurů byl prováděn především v obdobím toku. Tetřívci se lovili čekanou v boudách umístěných na tokaništích, za tetřevy se přiskakovalo a jeřábky bylo díky řevnivosti možné přivábit pískáním na vábničku vyráběnou z drůbeží kosti. Klasickým loveckým způsobem byl lov sluky při jarním tahu. V té době se však sluka běžně lovila rovněž na tahu podzimním a při společných lovech vyháněním loveckým psem.

Spárkatá zvěř byla obecně méně rozšířená a lovila se běžně také brokovou zbraní, včetně použití hrubých broků. K lovu králíků se užívalo cvičené fretky. Odstřelem se lovila řada dalších druhů pernaté, jako např. kvíčaly, křepelky, bekasíny apod.

Odchyt zvěře využíval známých i méně známých způsobů – měchů k odchytu králíků a jezevců, zaječích tenat, koroptvích tenátek, náhonců, podražců, sklopců, přívlačných sítí, sněhovek i rukávníků, do nichž se zvěř (obzvláště koroptve) dala klidně natláčit pomocí velkého štítu s vyobrazením pasoucího se dobytka, na který byla ze svého okolí zvyklá. Místy ještě doznívala také čižba jako způsob lovu drobného, především zpětného, ptactva pomocí speciálního nářadí (lepu, humenců, žíněných ok, vějiček apod.).

“Škodná” zvěř (lišky, jezevci, vydry, kuny, tchoři, vrány, havrani, dravci apod.) byla doslova likvidována nejrůznějšími způsoby za použití lapáků, otrávených návnad, sklopců, truhlíků, torsních pastí (kapkanů a želez), vykuřováním, vyplavováním a zatloukáním nor. Pernatá byla střílena na výrovce, byla vystřelována celá hnízda, ničeny snůšky, líčeny jestřábí koše a vykládána otrávená vejce. Její stavy tak byly drženy na velmi nízké úrovni.

Specifické lovecké způsoby s sebou přinesl nový prvek v naší fauně – ondatra pižmová. Po svém umělém vysazení na začátku století se poměrně rychle stala nedílnou součástí naší přírody a významným lovným druhem kožešinové zvěře. Její rozšíření bylo tak významné, že se prosadila profese myšařů – “civilních” specialistů na její lov. Zajímavé je, že ondatra nebyla v této době vůbec považována za zvěř. Myšaři lovili ondatru vypichováním z nor, které se provádělo dlouhým ocelovým bodcem, kterým lovec píchal do břehu tak dlouho, až nalezl brloh. Ondatry se chytaly do sítěk přiklopených na vsuky. Ty se lokalizovaly podle zakalené vody po vjezdu ondatry do nory. Jinými způsoby lovu bylo chytání do speciálních truhlíků s nástrahou jablka nebo mrkve, chytání do zakopaných hrnců, nájezdových vrší a želez. Myslivci ondatry také stříleli palnými zbraněmi.

Válečná léta 1939-1945 znamenala nárůst stavů některých predátorů, zejména se pozvedla liščí populace. V jejím lovu se proto posilují některé prvky jako je lov na újedi a budování systémů umělých nor umožňujících snadnější kontrolu liščí populace.

Intenzivní změny v systému zemědělského hospodaření, kolektivizace, první scelování zemědělských pozemků, nasazení mechanizace a chemických látek, odzvání v průběhu druhé poloviny století pomalu ale jistě drobné zvěři. Nejdříve na tento stav doplácí koroptev polní nenacházející v nově přetvořené krajině dostatečný životní prostor a podmínky. Souběžně s ní mizí také divoký králík, jehož stavy decimují vlny myxomatózy. Spolu s těmito druhy ustupují některé individuální způsoby lovu drobné zvěře. V důsledku změn v životních podmínkách, lesním hospodaření a rozmáhající se turistice, klesají znatelně také stavy lesních kurů. Lov tetřevovitých, jeřábků, ale postupně také např. sluk se stává stále vzácnějším zážitkem.

I přes nepříznivý vývoj ve stavech drobné zvěře se zpočátku daří poměrně dobře zajícům a posiluje se významně populace bažanta. Na vrchol se dostávají intenzivní chovy v mnoha bažantnicích. Nejběžnějšími loveckými způsoby je kolový hon a ploužení, v bažantnicích dovedené do dokonalosti systémem dlouhodobé přípravy porostů, budováním střeleckých linek, rostlých záštit a systémů za sebou přesně navazujících lečí. Rostou odstřely divokých kachen a husí, které jsou loveny na společných honech i čekáním na tahu u vodních ploch a polí, kam zaletují za paší.

Jako staronový způsob je oživeno sokolnictví, které vede nejen k obnově lovu loveckými dravci, ale především k zvýšení zájmu myslivecké i nemyslivecké veřejnosti o ochranu této skupiny pernaté zvěře.

Vrcholem chovu drobné zvěře je ve druhé polovině století počátek sedmdesátých let. Zejména úlovky zajíců vzbuzují euforii a naděje do budoucna. Po krátkém období se ale radost mění v prudké rozčarování. Dramaticky rychlý pokles stavů bažantů i zajíců zavinily s největší pravděpodobností další rozsáhlé změny v zemědělském obhospodařování krajiny, aplikace nových látek, plodin, osevních postupů, prostředků chemické ochrany rostlin, použití těžké mechanizace, ale i rostoucí stavy predátorů, ke kterým se nově přidává černá zvěř. Na tento úbytek se snaží mnoho myslivců s relativně malým spěchem reagovat především zaváděním polodivokých chovů bažantů, později i kachen, u kterých se začínají komplikovat situace v divokých populacích (botulismus - z pravděpodobně stejných příčin je postižena také dosud rozsáhlá populace ondater).

V důsledku vodohospodářských změn se však naproti tomu v některých regionech zvyšují počty divokých husí a s tím souvisí rozšíření jejich lovu, především čekaná na tahu. Na rozdíl od ostatní drobné zvěře s sebou však tento lov přináší řadu komplikací zapříčiněných především pověstnou husí ostražitostí, nedostupností na hladině i v letu a značnou “tvrdostí na ránu”.

Na scéně druhé poloviny století se tak naplno prosazuje nový dominantní zájem, kterým se stává spárkatá zvěř, zvelebení jejích stavů i trofejové hodnoty. V horských celcích rychle rostou počty vysoké zvěře, v nižších polohách srnčí, která bez problémů zabydluje i otevřenou zemědělskou krajinu. Dalším staronovým prvkem je zvěř černá, která uniká po 2. sv. válce z poničených obor. Díky svým reprodukčním schopnostem se lavinovitě šíří po celém území.

V souvislosti s těmito změnami se posiluje význam individuálních loveckých způsobů zaměřených na odstřel spárkaté zvěře – čekané a šoulačky. Mnohem větší pozornost je věnována výstavbě kvalitních mysliveckých zařízení, začíná lov pomocí systému vnadišť a intenzivní noční čekaná. U společně vedených způsobů lovu se uplatňuje především naháňka při obstoupené leči používaná jak při lovu černé zvěře, tak i lišek. V nepřístupných terénech se používá nadháňky. Černá a holá zvěř některých dalších druhů spárkaté je lovena tichou nátlačkou. Z indviduálních lovů vysoké zvěře má svoje nenapodobitelné kouzlo vábení jelenů v době říje na řevnici. (Za zmínku snad stojí skutečnost, že tento způsob lovu je poměrně mladý a v našich zemích se začíná ve větší míře uplatňovat teprve v průběhu 19. století.)

Vzhledem k uvedeným změnám roste význam výkonných loveckých zbraní. Začíná se uplatňovat trend výkonnějších ráží a dokonalejší optiky umožňující pozorování a lov zvěře také v noci a za zhoršených světelných podmínek.

Pokles stavů drobné zvěře znamená částečný pokles zájmu myslivců o tlumení predátorů. Lavinovitě stoupají stavy lišek (posílené novým prvkem, kterým je vakcinace) a kun, na území se šíří krkavec, výr, kormorán, někteří dříve vyhubení dravci, rozšiřuje se areál výskytu jezevce a znovu se objevuje rys. V tlumení rozrůstající se liščí populace sehrávají stále větší úlohu norníci a systémy umělých nor.

V oblasti legislativy je druhá polovina 20. století charakteristická významným mezníkem s dramatickými dopady mimo jiné také na vlastní lov zvěře. Tímto předělem je zákon č. 23/1962, řada jeho následných novel a prováděcích vyhlášek. Je určen přesný výčet zvěře (objevuje se mezi ní také např. ondatra) a celá řada lovených druhů se postupně dostává na seznam celoročně chráněných (např. sluka, havran, lasice, dravci, vlk apod.). Je rovněž postupně omezena či zakázána řada loveckých způsobů (jedy, železa, výrovka, vrše, použití hromadných střel k lovu spárkaté zvěře, definování pravidel společného lovu spárkaté zvěře, použití loveckých psů, omezení použití některých zbraní, dopravních prostředků apod.). Velký význam je kladen také na péči o zvěř a její ochranu.

Jednu z největších změn v orientaci naší myslivecké politiky představují úpravy související s rokem 1989. Do rozhodování o výkonu práva myslivosti jsou opětovně zapojeni majitelé honebních pozemků a principy tržního hospodářství se začínají uplatňovat i v oblasti mysliveckého hospodaření. Rozšiřuje se výrazně systém poplatkových lovů, především z řad zahraniční klientely. Principy trhu se projevují také v našich lesích, kde se začínají stále více prosazovat hlasy volající po snížení mnohde neúnosných stavů zejména vysoké a mufloní (ale mnohde i srnčí) zvěře, která páchá mnohamiliónové škody na lesních kulturách. V polích se zvedá vlna odporu vůči zvěři černé.

Na významu tak nadále posilují “intenzivní” způsoby lovu spárkaté zvěře - společné naháňky a nátlačky zaměřené zejména na zvěř holou, ale i čekané v blízkosti vnadišť, u černé zvěře pak noční čekaná poblíž atraktivních zemědělských kultur.

Nová doba přináší nové myšlení mezi nemysliveckou veřejnost. Z řad ochránců zvířat i ekologicky orientovaných organizací začínají zaznívat hlasy volající po humanizaci lovu zvěře, v extrémních případech i po jeho zastavení. Nová situace se odráží v celé řadě souvisejících legislativních norem, některé další lovecké metody (např. použití sítí) jsou omezovány a vnější tlaky mění řadu dalších mysliveckých činností. Je otázkou, kterými směry se bude lov zvěře ubírat v nadcházejícím období. Ať to ale bude kteroukoliv cestou, troufnu si již nyní tvrdit, že změny budou směřovat především k větší humanizaci lovu zvěře, omezení jejích stresových prožitků na nezbytné minimum a lze předpokládat také silný tlak směřující ke snížení ztrát na zvěřině (výkonnější zbraně, maximální využití dostupných prostředků k dohledávce apod.).

Poněkud stranou předchozího zamyšlení jsem si s dovolením ponechal poslední oblast ovlivňující výrazně lov zvěře v uplynulých desetiletí a tou je oblast technického pokroku. Máme za sebou dlouhou etapu vědeckotechnické revoluce, které nemohla opomenou ani praktický výkon práva myslivosti. Přinesla nám především výkonnější optiku, přesnější zbraně, nové ráže a účinnější střelivo, ale také pojízdné a vytápěné posedy, elektronické a chemické pomůcky pro obeznávání i dohledávání zvěře. Nové materiály oblékly lovce do pohodlnější obuvi, teplejších oděvů a značně se tak zpříjemnil vlastní pobyt v honitbách.

Nezměnily se však naštěstí nijak dramaticky hlavní lovecké způsoby ani smýšlení lovců. Myslivci dál chodí na čekanou na dřevěné posedy, šoulají po pracně vyhrabaných chodnících, čekají v mrazu při újedích, vábí srnce v říji na dřevěné vábničky, chovají a cvičí lovecké psy, norují, uzavírají kruhové leče, troubí na lovecké rohy, či se s dravcem na zápěstí toulají po podzimních polích. A brokovnice ve svém principu zůstala brokovnicí Technika dokázala pozměnit, ulehčit a zefektivnit mnohé. Nedokázala si však podmanit romantickou duši opravdového myslivce. A zato patří všem skalním myslivcům (ale i některým zákonodárcům) opravdový dík. Dík za to, že si naši přírodu a moudré tradice české myslivosti nepletou s africkými savanami plnými terénních automobilů, či s osvětlenými nočními střelnicemi.

Naše stručná historická cesta pomalu končí. Stojíme nyní jako myslivecká společnost na určitém historickém rozcestí. Po deseti letech formování nových ekonomických, ekologických i morálních představ o hospodaření s volně žijící zvěří je jasné, že bez rozumně fungujícího systému mysliveckých činností nelze v naší středoevropské oblasti zajistit efektivní údržbu krajiny a zachování jejího kulturního dědictví. Zvěř je její nedílnou součástí a jako o takovou je o ní nutno pečovat. Dílčím úkolem komplexní péče však musí být také její průběrný lov. Ten je nutno chápat především jako nevyhnutelné vyvrcholení ohromného množství celoroční práce myslivců. Myslivost se tím stává nejenom ekologickým nástrojem, ale také jedním z výrazových prostředků odrážejících vztah nezanedbatelné části české populace k přírodě a představuje výrazný zdravotní a rekreační prvek v jejich životě.

To vše, co zde bylo ve stručnosti řečeno, v sobě skrývá významnou kulturní, historickou a společenskou úlohu, kterou lov sehrál v dějinách lidské společnosti. A nám nezbývá než se ze všech sil se přičinit o to, aby se nejenom tento úsek mysliveckých činností, ale celá naše myslivost, nestaly oplakávanou minulostí, nýbrž stále živou, udržovanou a rozvíjenou součástí našeho života v moderní, uspěchané a přetechnizované době.

K tomu nám má dopomoci také nový Zákon o myslivosti z roku 2002 ve znění novely č. 59/2003. Výrazně se mimo jiné dotýká samotného lovu zvěře, přičemž jsou v něm patrné výše uvedené charakteristické rysy soudobého lovectví. Důkazem budiž např. (mimochodem naprosto zbytečně kritizovaný) minimální limit výkonu kulového střeliva používaného k lovu spárkaté zvěře (1500 J ve 100 m, u srnčí zvěře 1000 J ve stejné vzdálenosti) či bohatý výčet zakázaných loveckých způsobů (např. lov trofejové spárkaté zvěře na společných lovech, lov do 200 m od hranic, sklízených ploch i krmných zařízení, nově mimo jiné např. sympatický zákaz používání elektronických aparatur k vábení zvěře, zákaz lovu z dopravních prostředků). Novým prvkem postihujícím bezprostředně lov zvěře je zavedení plomby a lístku původu spárkaté zvěře. Na hodnocení efektivnosti a praktického dopadu tohoto kroku si však budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

Zákon vstoupil v platnost jen s relativně malou časovou odchylkou od data osmdesátého výročí počátku české organizované myslivosti. rodil se doslova v krvavém potu tváře stovek mysliveckých odborníků a tisíců nadšenců. Má jako vše svoje klady i svoje nedostatky. Záleží však jen na lidech jak jedny i druhé využijí. Zda ku prospěchu vlastnímu, či ku prospěchu volně žijící zvěře, která představuje společné bohatství celého národa. Snad Sv. Hubert dá, aby těch druhých bylo mezi našimi myslivci víc. A aby nám bylo za nějakých deset let dopřáno přidat k předchozím etapám vývoje naší myslivosti etapu další, symbolicky označenou jako “etapu třetího tisíciletí” – etapu rozumného mysliveckého hospodaření, etapu rozumných mezilidských vztahů !