Úroda z Frankensteinovy zahrádky?

S blížícím se vstupem do EU se na našem stole objeví mnohem více potravin z geneticky modifikovaných rostlin. Máme se obávat nakažení cizími geny? Pred cím nás to vlastne ekologictí aktivisté varují?

Botanici dlouhá léta pátrali po plane rostoucím predkovi dnešní kukurice. Moc je ta travina zajímala, ale jejich výpravy do nejodlehlejších koutu Mexika vycházely naprázdno. Pak se ukázalo, že tohoto záhadného "predka" dobre znají. Je jím travina teosinta. Ta se ale od kukurice liší natolik, že ji slovutní vedátori nepovažovali ani za vzdáleného strýcka polních kukuric. Indiáni v prubehu nejméne peti tisíciletí promenili "divokou trávu" k nepoznání. Stejnými metamorfózami prošly i další zemedelské plodiny. Jen se podívejme na kveták, zelí a ružickovou kapustu, které naši predci vyšlechtili z jediné plane rostoucí byliny. Pšenice vznikla dokonce krížením ruzných druhu travin.

Už bezmála dvacet tisíc let meníme rostliny a zvírata tak, aby nám co nejlépe sloužili. S nástupem moderní genetiky prevzali od stredoamerických indiánu štafetový kolík genoví inženýri. Vnášejí do dedicné informace rostliny geny a vytvárejí tzv. geneticky modifikované plodiny. O co jim pritom jde?

Bakterie jako "trojský kun"?

Dnes se mužeme na polích setkat predevším s tremi základními skupinami geneticky upravených (modifikovaných) plodin. Jedny vzdorují hmyzím škudcum, druhé odolávají vybranému druhu herbicidu a tretí se chorobami rostlin nenakazí. Geneticky modifikované rostliny na první pohled od tech nemodifikovaných ani nepoznáme a k jejich rozlišení je zapotrebí nárocných laboratorních testu.

Pohled na takové vnášení genu do dedicné informace rostlin nám dopreje jen mikroskop. Je to vzrušující podívaná pripomínající akcní film o perfektne vycvicených diverzantech. Presne tak se chovají bakterie nesoucí vedecké jméno Agrobacterium tumefaciens. Proniknou do rostliny a propašují do její dedicné informace své vlastní geny. Ošálenou bunku rostliny tak donutí vstoupit do bakteriálních služeb. Pod vládou nekolika cizích genu se rostlinné bunky mení na místo, kde je bakteriálním diverzantum jako ve vaticce a bakterie se do techto bunek stehují na "byt a stravu".

Pro tyto zcela prirozené schopnosti využívají vedci agrobakterie jako genetického "trojského kone". Podstrcí bakterii vybrané geny a ona už se postará o to, aby se geny dostaly do dedicné informace rostlinných bunek. Bunky, u kterých se takové "pašování genu" zdarilo, vedci vyberou z masy bunek, kde bakterie navzdory všem snahám neuspela, a vypestují z nich v laboratori nové rostlinky. Ty nesou ve své dedicné informaci "podvržené" geny a získávají tak nové vlastnosti.

Genová puška

Rejstrík metod tvorby geneticky modifikovaných rostlin je velmi bohatý. Nekdy se používá k vnášení genu "genová puška". Je to skutecne jakási "brokovnice" vystrelující na cásti rostliny (napr. kousek listu) mikroskopické broky z wolframu ci zlata "potažené" genem. "Broky" uvíznou v nitru rostlinné bunky a vnesou do ní i gen. Z vybraných bunek je pak opet získána celá rostlina obdarená díky vnesenému genu novými vlastnostmi.

Aby si housenky ani nekously

	-
Chování bakterie Agrobacterium tumefaciens po úprave genovými inženýry	-

Jediný gen z bežné pudní bakterie zmení rostlinu kukurice, sóji nebo bavlníku na bylinu jedovatou pro housenky. Rostliny si podle genu vyrobí tzv. Bt-toxin, který je jedovatý jen pro úzce vybranou skupinu hmyzích škudcu. Zvíratum nebo lidem vubec neškodí. Samotná bílkovina Bt-toxinu není jedovatá dokonce ani pro hmyz. Na jed se mení teprve ve streve hmyzího škudce, kde vládne silne zásadité prostredí. V nem se z obou koncu dlouhé a notne propletené "pentle" bílkovinné molekuly "odstrihnou" nadbytecné cásti a zbude z ní zhruba polovicní jedovatá molekula. Ta se naváže na povrch strevních bunek hmyzu a vyvolá rozklad strevní sliznice. Housenka nebo jiný škudce s "deravými" strevy uhyne.

Rostliny vyrábející Bt-toxin není potreba stríkat pesticidy proti housenkám motýlu, larvám brouku a dalším polním "nenažrancum". Floridští farmári dríve otravovali svá pole s kukuricí nejruznejšími pesticidy asi 14krát za sezónu, protože v teplém a vlhkém klimatu Floridy se škudcum obzvlášte darí. Dnes pestují geneticky modifikovanou kukurici a na pole vyjíždejí s postrikem tak jednou za dva roky, když se jim do kukurice zatoulá druh škudce, na kterého "genetický jed" není "konstruován".

Nekdo muže namítnout, že by uprednostnil, kdyby zemedelci zanevreli na postriky i genetické modifikace a nechali pole škudcum napospas. Však ono se preci jen neco urodí a to "málo" pak bude zdravé. Omyl. Nebude. Poškozené rostliny podléhají plísním a ty je "prosytí" nebezpecnými jedy ze skupiny mykotoxinu. O tech se ví, že dokážou vyvolat rakovinu jater a další vážné choroby. Na prekrocení normy pro výskyt mykotoxinu stací v jediné kukuricné palici pouhých šest plesnivých zrnek. Mykotoxiny odolávají trávení a když se plesnivé rostliny zatoulají do krmiva slepice, prasete nebo krávy, dostane se jed cloveku na stul ve vejcích, mase nebo mléku. S jedním takovým mykotoxinem jsem provádel pokusy a nikomu bych neprál videt, co dokázal napáchat ve zvírecích pohlavních bunkách - brrr!

Pryc s plevelem - sem s lepším olejem!

Další pocetná skupina geneticky modifikovaných rostlin je obohacena o gen, který jim dovolí odolat jednomu vybranému druhu herbicidu. Herbicidy se používají v boji s plevely a treba porost repky je na ochranu pred svými rostlinnými nepríteli stríkán za rok ctyrikrát i petkrát. Farmár musí opakovane "stríkat", aby neuškodil repce a pritom zasáhl plevel, který by jinak repku na poli úplne "preválcoval". Odrudy odolávající herbicidu stací "stríkat" jen jednou nebo dvakrát. Opet se šetrí farmárova kapsa a naše životní prostredí.

A jak získá repka nebo jiná plodina "brnení" proti herbicidu? Za príklad nám poslouží rostliny vzdorující herbicidum založeným na úcinku látky zvané glyfozát. Jde o chemicky jednoduchou molekulu (N-fosfonometyl glycin), která v rostlinách narušuje syntézu životne duležitých aminokyselin. V životním prostredí se tento herbicid rychle rozkládá a nekteré bakterie si na nem dokonce rády pochutnají. V rostline ale glyfozát "zablokuje" enzym EPSP (všichni dávají ze zcela pochopitelných duvodu prednost této zkratce pred plným názvem 5-enolpyruvylšikimát-3-fosfát-syntáza). Geneticky modifikované rostliny si podle vneseného genu vyrábejí pozmenený enzym EPSP, který si z glyfozátu nic nedelá a funguje i v jeho prítomnosti vesele dál. Další rostliny odolné k tomuto herbicidu si s pomocí dodaného genu vyrábejí enzym GOX (glyfozátoxidoreduktázu) a ten glyfozát rozloží tak rychle, že herbicid rostline nestací ublížit.

Jak zachránit slivovici

Další geny dodávají rostlinám odolnost vuci chorobám, napríklad rostlinným virum napadajícím nekteré ovocné stromy. Na Havaji viry bezmála zlikvidovaly plantáže s papájou, v Cechách a na Morave virus šarky devastuje švestkové sady. Ano, moravská slivovicka se ocitá v ohrožení. Zachránit ji mohou práve genoví inženýri. S havajskou papájou se to už povedlo. O ceské a moravské slivone vedou pestitelé tvrdý boj.

"A co je mi do toho?" ptá se celkem oprávnene clovek, kterému kukuricný popkorn leze do zubu, papáju si nekupuje a slivovici ze zásady nepije. Genoví inženýri zatím "prihrávali" jen pestitelum, ale nám spotrebitelum zustávají stále ješte hodne dlužni. A pritom by meli co nabídnout. Vnášením genu by výrazne ozdravili náš jídelnícek. Napríklad tím, že by zmenili složení tuku v repce nebo sóje a my bychom pak jedli zdravejší stolní oleje. Zcela jiste by mohli zvýšit v ovoci nebo zelenine obsah nekterých vitamínu ci minerálních prvku. Mohli by vypestovat jahody, po kterých nedostaneme koprivku, nebo stromy do mestských parku, které zjara netrápí alergiky oblaky pylu. Budme ale k biologum a genetikum spravedliví - už se chytli za nos a pripravují pro nás mnohem více, než jsme si stihli v predchozím výctu vyjmenovat. Práve tady musíme hledat koreny neduvery verejnosti ke geneticky modifikovaným rostlinám.

Duveruj, ale proveruj

	-
Úroda z Frankensteinovy zahrádky?	-

Na trhu s potravinami se najde jen málo produktu, které by byly provereny tak spolehlive jako potraviny vyrobené z geneticky modifikovaných rostlin. Lidé se jich presto bojí a lékem na jejich strach má být velmi prísná legislativa, která nutí biotechnologické firmy, aby testovaly rostliny s "cizími" geny s dukladností, jež nemá obdoby. Pri techto "zkouškách ohnem" hledáme odpovedi na otázky, zda nejsou geneticky modifikované rostliny jedovaté, zda nemohou vyvolat alergie, zaprícinit vznik bakterií odolávajících antibiotikum, zda se nemužeme nakazit cizími geny a jestli tyto rostliny neškodí životnímu prostredí. Díky temto prísným zkouškám jsou všechny povolené geneticky modifikované rostliny ty "neprokádrovanejší" potraviny, jaké se dají v obchodech najít. Oznacení "vyrobeno z geneticky modifikovaných organismu" lze proto chápat jako známku nejvyšší kvality. U nás se mužeme setkat v potravinách jen s výrobky z geneticky modifikované sóji. Se vstupem do EU se u nás objeví další geneticky modifikované rostliny (predevším kukurice).

NEJCASTEJŠÍ OTÁZKY O BEZPECNOSTI GENETICKY MODIFIKOVANÝCH ROSTLIN

1) Nejsou geneticky modifikované rostliny jedovaté?

Otevrená odpoved zní: Ano, jsou stejne jedovaté jako jiné rostliny. Není žádným tajemstvím, že i obycejné brambory obsahují jed solanin a i ryze "prírodní" sója nepodrobená jakýmkoli genetickým zásahum obsahuje sobe vlastní látku genistein, kterou chemické firmy dodávají v cisté podobe v lahvickách opatrených nálepkou s lebkou a zkríženými hnáty a výstrahou: "Pozor! Muže vyvolat rakovinu!" Dukladné toxikologické testy, jakým nejsou podrobeny žádné jiné potraviny, dokazují, že se jídlem z geneticky modifikovaných rostlin nepriotrávíme o nic víc než tím, co už bežne jíme. Naopak, pokud to bude treba, mužou nám genoví inženýri dodat brambory s nižším obsahem solaninu nebo sóju chudou na genistein.

2) Nemohou geneticky modifikované rostliny vyvolat alergii?

Odpoved zní: Ne více než jiné rostliny. Opet tu platí, že i obycejné rostliny bývají "nabity" látkami, vyvolávajícími u citlivých osob alergii. Alergickou "bombou" jsou treba buráky nebo kiwi. I obycejná sója obsahuje látky vyvolávající alergie (tzv. alergeny). Geneticky modifikované rostliny jsou z tohoto hlediska velmi dukladne proverovány. Pokud se objeví podezrení, že by mohly alergikum zvýšene škodit, jdou okamžite "z kola ven". Paradoxne byla práve genetickou modifikací pripravena sója, která nekteré alergeny postrádá a je tedy pro alergiky bezpecnejší.

3) Mohou z geneticky modifikovaných potravin vznikat bakterie odolávající antibiotikum?

Tahle otázka má racionální jádro, protože v mnoha geneticky modifikovaných rostlinách byly používány i geny dodávající rostlinným bunkám odolnost na nekterá antibiotika. Tyto geny sehrávají svou roli pri vytvárení geneticky modifikovaných rostlin a v plodinách zustávaly jen proto, že se vedcum nechtelo utrácet cas a peníze za jejich odstranování. Dnes už si ten cas i peníze najít musejí. Pro jistotu. Šance, že by si bakterie "vyškubla" gen pro odolnost k antibiotiku, získala tak odolnost k léku a stala se nebezpecným zabijákem, je astronomicky malá. Navíc by od geneticky modifikovaných rostlin mohla získat odolnost jen k antibiotikum, která se pro lécbu chorob u lidí nepoužívají.

4) Hrozí nám z geneticky modifikovaných rostlin "nakažení" geny?

Když schroupeme jablko nebo mrkev, spolykáme zároven i hezkých pár kilometru vlákna rostlinné deoxyribonukleové kyseliny. Po miliony let jíme geny rostlin "nahusto" a nic zlého se nám nestalo. Stejne tak polykáme geny viru a bakterií. Když byla v dubnu 2003 "doctena" lidská dedicná informace, nenašel se v ní jediný gen, který by se tam zatoulal ze snedených rostlin. Živocichové vcetne cloveka jsou dukladne obrneni proti invazi genu z potravy. Kdyby tomu tak nebylo, zavládl by v prírode chaos. Zebry by zezelenaly poté, co by spásly trávu v savane, lvovi by naskákaly na kuži zebrí pruhy, jen co by strávil ulovenou zebru. V žaludku a streve se DNA rozkládá na velmi malé kousky, které nejsou s to proniknout do tela. To je také duvod, proc se nemusíme bát vajec, masa nebo výrobku z mléka od zvírat krmených geneticky modifikovanými rostlinami. Produkty takto krmených zvírat se nedají žádnou laboratorní analýzou odlišit od produktu zvírat, která geneticky modifikované rostliny nikdy ani nezahlédla.

5) Nemuže pestování geneticky modifikovaných rostlin narušit životní prostredí?

	-
Stovky milionu lidí sytí zrno pšenice. Tohle "obycejné" obilí vzniklo na Stredním východe v oblasti tzv. úrodného pulmesíce na území dnešního Turecka jako mezidruhový kríženec nekolika plane rostoucích travin. Tak vypadalo "genové inženýrství" v praveku	-

Nikdo nevydává geneticky modifikované rostliny za "nevinátka". Každé zemedelství (at už používá geneticky modifikované rostliny nebo ne) je krutým zásahem do životního prostredí, ale bez nej už bychom šest miliard obyvatel Zeme neuživili. Geneticky modifikované rostliny mohou krajine od ekologické záteže do urcité míry ulevit. Rostliny odolné ke škudcum a chorobám není treba stríkat pesticidy a to je urcite dobre. Dávají také vyšší výnosy a proto snižují potrebu záboru nové pudy pro neustále rostoucí populace predevším v rozvojových zemích. Na druhé strane se ukazuje, že pestování nekterých geneticky modifikovaných rostlin ovlivnuje predevším organismy žijící v pude. Na takových polích je preci jen méne žížal nebo drobných chvostoskoku. Bohužel, vliv "standardních" postupu hospodarení využívajících pesticidy na tyto organismy se témer neprovádí, a tak nám chybí srovnání. Neumíme ríci, zda a o kolik jsou geneticky modifikované rostliny k našim polím šetrnejší.

Co delají geny?

Každá bunka každého pozemského tvora - od malické bakterie až po obrí velrybu - si ve svém nitru hýcká dedicnou informaci. Práve ta urcuje, co z bunky bude - zda sval netopýra nebo kvet kopretiny. V každé rostlinné bunce se nacházejí decimetry až metry dukladne "smotané" vláknité molekuly kyseliny deoxyribonukleové (DNA). Ta je základním "nosicem" dedicnosti. Vetšina DNA je zrejme jen jakousi "vycpávkou", ale malý zlomek (casto méne než 1%) nese instrukce pro výrobu duležitých bílkovin. Tyto úseky DNA oznacujeme jako geny.

Bílkoviny sehrávají v rostline radu duležitých funkcí. Mnohé pusobí jako enzymy. To znamená, že v roli jakýchsi "pohanecu" nutí molekuly rostlinné bunky k reakcím, do nichž by se jinak nikomu nechtelo. Díky tomu dokáže rostlina napríklad menit energii slunecního svetla na energii uloženou do cukru. Geny zvírat tenhle trik neovládají a živocichové jsou proto odkázáni pri shánení potravy na konzumaci rostliny nebo na lov jiných živocichu. Odhaduje se, že rostliny mají desetitisíce genu. Jednou z geneticky nejjednodušších rostlin je celkem bežný droboucký plevel husenícek Thaluv (jakási "laboratorní myš" botaniky). Jeho dedicná informace tvorená 126 miliony "písmen" genetického kódu byla kompletne "prectena" a víme, že obsahuje 24 498 genu. Jiné rostliny mají dedicnou informaci sice nesrovnatelne vetší (nekteré borovice až 30 miliard "písmen" genetického kódu), ale pocty jejich genu se tak dramaticky neliší. Napríklad pšenice má asi 85 000 genu. Pro srovnání, lidská dedicná informace je zapsána 3 120 000 000 "písmeny" a obsahuje 35 až 40 tisíc genu.

Geneticky modifikované rostliny - kolik jich je a které to jsou?

Geneticky modifikované rostliny se poprvé zacaly pestovat v Americe (Kanada a USA). Za datum jejich vstupu na pole lze považovat rok 1994, kdy však byl rozsah pestování ješte celkem zanedbatelný. Od té doby plocha polí s geneticky modifikovanými plodinami roste. Za rok 2002 stoupla ve svete o 12% a dosáhla bezmála 60 milionu hektaru. K nejvýznamnejším pestitelum geneticky modifikovaných plodin patrí Spojené státy, Kanada, Argentina, Cína, Austrálie a Jižní Afrika.

Nejvetší podíl na pestování geneticky modifikovaných plodin má sója (modre), bavlník (žlute) a kukurice (zelene). Jasne to lze dokumentovat na profilu geneticky modifikovaných rostlin v hlavní bašte jejich pestování - v USA. Spojené státy vypestují každorocne 70% svetové sklizne sóji. Letos bude 80% americké úrody pocházet z geneticky modifikovaných odrud. Celkem se na svete vypestuje 300 milionu tun sójových bobu. Boby, u nichž je na 100% garantováno, že nejsou z geneticky modifikovaných rostlin, se na svetovém trhu objeví asi 300 tisíc tun a vetšinu ji skoupí Japonci na výrobu své vyhlášené sójové omácky. Sója se používá jako základní surovina v potravinárském prumyslu a je témer jisté, že se spoustou potravin (napr. v uzenine) jíme i geneticky modifikovanou sóju. Není pred ní úniku a není ani duvod pred ní prchat. Geneticky modifikovaný bavlník se pestuje na 70% plochy a kukurice na více než tretine (údaje pro rok 2003 jsou odhadnuty).

Jak jsme na tom v Ceské republice?

U nás se geneticky modifikované rostliny na polích ve velkém nepestují. Na zvláštní povolení ministerstva životního prostredí jsou pestovány geneticky modifikované rostliny v uzavrených sklenících pro výzkumné úcely a zcela výjimecne je povoleno pestování na malých pokusných políccích, kde se rostliny testují (jde napr. o kukurici, repku, len, brambor). Do ceské obchodní síte se smí dodávat jediný geneticky modifikovaný "produkt" - sója z rostlin odolných vuci herbicidu. Potravina obsahující více než 1% této sóji by mela nést na obalu oznacení "Vyrobeno z geneticky modifikovaného organismu". Pokud výrobce tuto povinnost nedodrží a nachytají ho pritom inspektori Ceské potravinárské inspekce (napríklad tím, že si inspektor koupí výrobek v obchode a podrobí jej pak laboratorní analýze), dostane velmi citelnou pokutu. Vše se výrazne zmení s naším vstupem do Evropské unie, protože v té chvíli budou na náš trh a na pole našich zemedelcu smet všechny geneticky modifikované rostliny povolené v zemích Unie. Mezi prvními se k nám zcela jiste proderou kukurice odolávající škudcum, protože v našich kukuricných polích se desive rozšíril nebezpecný škudce zavíjec kukuricný.

GENETICKY MODIFIKOVANÉ ROSTLINY A "TRETÍ SVET"

Nakrmí geneticky modifikované rostliny hladovou Afriku?

	-
Zaprší ci nezaprší? To je pro miliony Africanu otázka života a smrti. Sucho je pro jejich polícka "poslední ranou do vazu". Nevalná úroda na polích s chudými pudami a navíc nicená škudci, chorobami rostlin a plevely klesá v suchých letech klesá pod úroven	-

Malé africké rodinné farmy by mohly dávat svým vlastníkum úrodu kolem 3 tun z hektaru a to by stacilo k obžive rodiny. Všichni by se dosyta najedli a ješte by zbylo na prodej tolik, aby si rodina mohla doprát základní zdravotní péci a školu pro detí. Této bájné mety ale vetšina farmáru nikdy nedosáhne. Jejich pole jsou chudá na živiny, rádí na nich plevele, choroby rostlin a škudci. Už tyto faktory srážejí úrodu na hranici jedné tuny z hektaru - tedy na existencní minimum. Další pokles znamená hlad. Ten prichází naprosto zákonite se suchem. Rešení je na první pohled prosté, ale jeho realizace bude svízelná.

1)Africtí zemedelci budou muset hnojit. Prumerný africký farmár nasype na hektar pole asi 10 kg hnojiva, evropský farmár posype ci postríká stejnou plochu v prumeru 200 kg hnojiva. Aby ne. Zatímco evropský farmár koupí metrák dusíkatého hnojiva za 9 dolaru, farmár v západní Keni zaplatí za totéž množství stejného hnojiva 40 dolaru. Rešení je v nových postupech pestování, kdy se napríklad seje kukurice spolu s motýlokvetými rostlinami, které zadržují v pude dusík.

2) Africtí zemedelci budou muset pestovat odrudy odolné k plevelum, škudcum, chorobám a suchu. Odolnost k nekterým negativním vlivum zrejme rostlinám dodají jen metody genového inženýrství. Tam, kde lze dospet ke kýženému výsledku i klasickým šlechtením, je genové inženýrství rychlejší. Cas se v tomto prípade nemerí penezi, jak je zvykem v západním svete, ale lidskými životy, protože práve v této dobe v dusledku sucha trpí hladomorem asi 16 milionu Africanu.

Zlatá rýže

John Paul Rayes leží bezvládne na nemocnicním lužku. Bezmála dvouletý hošík váží jen pet kilo a nemá dost síly ani na to, aby se porádne nadechl. Oslabené plíce zahltila infekce. Filipínský chlapec, kterého jeho chudí rodice pojmenovali po papežovi, se pomalu dusí. Stejne jako malý John Paul se živí dalších 750 tisíc filipínských detí jen rýžovou kaší. I kdyby se jí najedly dosyta, což je krajne nepravdepodobné, nikdy z ní nedostanou dost karotenu, z kterého by si jejich telícko vyrobilo životne duležitý vitamín A. Nedostatek vitamínu oslabuje sliznice, jež pak neodolají náporu infekce. Podle Svetové zdravotnické organizace je takto ohroženo asi 200 milionu lidí. Vitamín A je nezbytný i pro vznik ocního pigmentu, a tak muže John Paul i oslepnout. Nebyl by ve svém neštestí sám. Na celém svete ztratí každorocne zrak 200 tisíc detí jen proto, že nesnedly dost karotenu.

Nadeji strádajícím prináší švýcarský genetik Ingo Potrykus, který spolu s nemeckým biologem Peterem Bauerem pomalu a klopotne obohacoval v laboratori dedicnou informaci rýže o geny z narcisu a bakterií a ucil ji vyrábet karoten v obilkách. Nakonec to rýže s vydatnou pomocí vedcu zvládla. Žlutavá barva zrnek prozrazující prítomnost karotenu zajistila rýži prezdívku "zlatá". Zatím je však karotenu v obilkách rýže málo. Deti by jí musely sníst denne tri kila. Osm špickových genetických laboratorí proto spojilo své síly, aby vyšlechtily rýži ješte "zlatejší".

Jedlé vakcíny

Je hanbou tohoto sveta, že ješte dnes mohou umírat statisíce detí na choroby, proti kterým existuje úcinné ockování. Petina detské svetové populace není ockována proti nejduležitejším infekcním chorobám, jako je obrna, záškrt, cerný kašel, spalnicky, tetanus nebo tuberkulóza. Jenže kdo dopraví ampule s ockovací látkou a krabice sterilních jehel a injekcních stríkacek do vsi nekde v povodí Rio Xingu? Vakcína musí být v lednicce a nepripadá do úvahy, že by cestovala celé dny na kanoích nebo na zádech nosicu. Jediná šance spocívá v tom, že dostaneme do každé vsi spolehlivý zdroj vakcíny. Jako místní "fabrika na ockovací látky" by mohly posloužit geneticky modifikované rostliny. Gen pro vybranou bílkovinu choroboplodného zárodku (napr. viru obrny) by byl vnesen do dedicné informace banánovníku ci jiné plodiny a ta by pak vyrábela príslušnou bílkovinu v jedlých cástech. Bílkoviny z rostlinné stravy procházejí bez velkého narušení žaludkem, protože je chrání odolná stena rostlinných bunek. Uvolnovat se zacínají až ve strevu. A to je to, co potrebujeme.

Bílkovina viru nebo bakterie sama o sobe chorobu nevyvolá. Ve streve se v nepatrném množství vstrebá a je zachycena bílými krvinkami. Ty v ní rozeznají lidskému telu cizorodou látku a nabudí proti ní imunitní systém. Ve chvíli, kdy by do tela pronikl skutecný mikrob, poznala by jej predem "poucená" imunitní obrana práve podle této bílkoviny a rázne by s ním zatocila. Tyto "jedlé vakcíny" se zatím overují.

"Nenechám vás jíst ten jed!"

O tom, že soužití tretího sveta s geneticky modifikovanými rostlinami nemusí být bezkonfliktní, svedcí události z roku 2001, kdy se v Zambii zkoušené suchem urodily jen dve tretiny obvyklé úrody. Sýpky zely prázdnotou a lidé úpenlive vyhlíželi príští sklizen. Sucho ale uderilo podruhé a s ješte vetší silou. Nouze prerostla v hladomor. Tragická neúroda postihla i Angolu, Zimbabwe, Kongo, Mosambik, Malawi, Lesotho a Svazijsko. Šestnáct milionu lidí celí bezprostrední hrozbe smrti hladem. Polovinu z nich tvorí malé deti. Svet nezustal lhostejný. Jen do Zambie dorazilo 300 000 tun kukurice predevším ze Spojených státu. Ta ale zustane z príkazu prezidenta Levyho Mwanawasy ležet ve skladech. "Naši lidé nebudou jíst jedy," prohlásil zambijský prezident s odvoláním na skutecnost, že cást zrna pochází z geneticky modifikovaných rostlin.

280 milionu Americanu a 75 milionu Kanadanu si pri chroustání oblíbeného popcornu neláme hlavu, z jaké kukurice jejich pochoutka pochází. Levyho Mwanasawu to uprostred hladomoru zajímá. Marné je volání odborníku, že rizika spojená s konzumací potravin geneticky modifikovaných plodin jsou jen chimérou, zatímco vyhlídka na smrt hladem je v Zambii realitou techto dní, hodin a minut. Další miliony lidí zemrou na choroby, kterým jejich hladem oslabený organismus nedokáže vzdorovat. Snad aby byl pocit zambijského "Kocourkova" dokonalý, uvolila se tamejší vláda nakrmit geneticky modifikovanou kukuricí desetitisíce utecencu z Konga a Angoly. Na tech jim zrejme nezáleží.

Více se dozvíte: O situaci v Ceské republice lze získat informace na internetové stránce Ministerstva životního prostredí, které u nás zodpovídá za to, že se s geneticky modifikovanými organismy (nejen rostlinami, ale i mikroorganismy a živocichy) bude zacházet zodpovedne a v souladu s platnými zákony. www.env.cz rubrika GMO

M. Ondrej, J. Drobník: Transgenoze rostlin, Academia, 2002 - odborná publikace pro ty, kdo mají hlubší zájem o "hrátky s geny" u rostlin. Není to kniha ke "ctení" ale ke studiu. Vyžaduje prupravu ze stredoškolské biologie.

J. Drobník a kol.: Geneticky modifikované organismy v zemedelství, Ústav zemedelských a potravinárských informací 2002 - podstatne populárneji pojatá brožura se zabývá využitím geneticky modifikovaných rostlin i zvírat.

Velmi objektivní jsou materiály britské The Royal Society, které lze najít na internetové adrese www.royalsoc.ac.uk. Jde predevším o zprávu "Genetically modified plant for food use" ze zárí 1998 a její inovovanou verzi "Genetically modified plant for food use and human health - an update" z ríjna 2002.

Informace o tom, jak je proverována bezpecnost geneticky modifikovaných rostlin, lze nalézt ve studii z roku 2001 "Safety of Genetically Engineered Crops" kolektivu autoru vedených Reném Custersem. Publikace je volne dostupná na internetové adrese www.vib.be .

Fotky dokumentující podvýživu a nedostatek vitamínu A na Filipínách jsou na adrese www.nj.com/photos/rice

Převzato z časopisu 21. století.