ROZMARNÁ ZELENÁ KREV

200 stran, 70 černobílých ilustrací, cena 199,- Kč.

František Janalík

Nakladatelství PLOT Praha vydalo pro všechny myslivce i pro přátele myslivosti a celé přírody novou knihu známého humoristy a spisovatele Františka Janalíka, jehož bohatá literární tvorba časopisecká a knižní si získává stále více vděčných příznivců. Naši čtenáři jej dobře znají nejen z jeho knih, ale i z přílohy Myslivecké zábavy, v nichž vychází jeho seriál povídek “Z myslivecké brašny” s ilustracemi Jiřího Wintera-Neprakty, spisovatelova dlouholetého ilustrátora. Také novou knihu “Rozmarná zelená krev” obohacuje několik desítek žertovných ilustrací Neprakty, které mistrně doprovázejí tuto pestrou a voňavou kytici rozmanitých příběhů. A jak už to v díle Františka Janalíka bývá, obsahem těchto přírodních próz je soužití člověka a divoké přírody, pojednávající o nás, často i “nerozvážnějších lidičkách a o srstnatejch či pernatejch zvířátkovejch dětičkách”. Příhody této knihy mají půvabnou barvitost vyprávění, zpravidla úsměvné podaní a také překvapující pointu; je v nich však také trochu poezie, romantiky, starých pověr a svatojanského čarování, zajímavostí, dobrodružství nebo i milostné avantýry hříšníků z našich lesů, vod a strání. Tato kytice próz poutavě zavoní nejen myslivcům, přírodovědcům, rybářům, houbařům a ctitelům zahrádek, nýbrž i všem milovníkům přírody, v jejichž srdcích také pulzuje zelená krev.

Ukázka z knihy, kde v příběhu Študovanej zajíc při veselé poslední leči učitel Líbal říká: “Tak vám vypovím, že zajíc byl zvířetem opředeným velkým množstvím kouzel a pověr. Tak třeba lidé věřili, že může zvěstovat různé události, a to zlé i dobré. Ohnivý zajíc býval symbolem blížícího se požáru, někteří ušáci se často proměňovali ve skřítky, kteří budili strážné a ponocné, ale nemilosrdně trestali pytláky. V zajíce se prý často převtělovaly i čarodějnice, kdežto ženy, pojídající zaječinu se stávaly neobyčejně krásnými. Zajíci vždy doprovázeli divé lovce a také jak tehdy lidé věřili, měli i velice podezřelé spolky s ďábly…”

“Zajíci jsou zajímavý zvířata,”navázal na hovor pošťák Nálepka. Když jsem ještě bydlel v Polabí, tak jsme tam měli zajíce, kterej byl proslulej svojí odvahou. Vono se říká, že zajíc je zbabělej, ale na tom není ani zbla pravdy. Von sice většinou před nebezpečím veme do zaječích, ale to není podle mýho mínění zbabělost, ale chytrost. Přece neponese kůži na trh, když nemá proti tomu silnějšímu žádnou šanci.

No a ten náš zajíc, říkali jsme mu rváč, se hned tak něčeho nezalek. Nebylo taky divu, tak starej brach měl dobrejch sedum, možná i vosum kilo. Viděli jsme ho, jak vyboxoval toulavýho kocoura ze svýho rajónu, že uháněl před Rváčem jen se za ním prášilo. Ani velkej a silnej jestřáb, kterej nám často lovil mladší janky, proti Rváčovi neobstál. Dravec mu sice zasek pařáty do kožichu, ale Rváč s tím drápatým útočníkem na hřbetě rychle vlít do hustýho křoví, až z něj peří lítalo. A vod tý doby dal Rváčovi pokoj. Taky my, nimrodi, ale i naši psi jsme na něj byli krátcí, vždycky nám šikovně uplách.

Nejpodivuhodnější však bylo, že jednou vyprovodil svinským krokem ze svýho území i mladýho lišáka, kterej se za ním pustil. Rváč by mu snad uplách, ale von ne, jenom popoběh, otočil se na lišáčka, vztyčil se na bobek a vycenil ty svý hlodavý zubiska. A mladej a ještě asi dost hloupej lišák se zarazil a překvapeně vejral, co se to vlastně děje. Když se ale začal pomaloučku, ale přece troufale k tomu dopálenýmu zajícovi přibližovat, Rváč vyrazil tak prudce, že lišáka povalil. Než se zděšenej zrzek vzpamatoval a dal se na potupnej útěk, zajícovy běhy ho pořádně zfackovaly. No, takovej teda byl ten náš óbrzajíc – Rváč.

Musím vám ale taky povědět, že na poli uměl i zajímavě krást hlávkový zelí. Jiní zajíci vokusovali hlávky na místě, a proto se i často chytli do drátěnejch smyček, který tam na ně líčili pytláci. Ale Rváč, ten si vybral hlávku hnedle z kraje políčka, překousal košťál a předníma běhama hlávku vodkulil do bezpečí blízkejch křovisek. Tohle jsem na vlastní voči neviděl, ale hajnej Cmíral a někteří nimrodi se dušovali, že je to pravda. Ostatně, v křáčí bylo ukousanejch košťálů ažaž…”