Zemědělství je tvrdým oříškem členů EU i jejích kandidátů

Bezesporu nejobtížnější kapitolou při vstupních jednáních kandidátů s Evropskou unií bylo zemědělství, které je i v unii jednou z nejproblémovějších oblastí. Z rozpočtu unie přitom pohlcuje asi polovinu peněz. Ačkoli kandidáti nedostanou ihned po vstupu stejnou výši přímých plateb, jejich farmáři si možností čerpat finance z evropských fondů polepší. Spotřebitelé mají i v této oblasti strach především z růstu cen, který však bude doprovázen růstem platů a u některých výrobků se po odstranění cel očekává naopak pokles. Obavy zemědělců z uchazečských zemí panují zejména z evropské konkurence, ekonomové však předpovídají, že jejich hlavními konkurenty budou spíše kolegové z východu. Nehledě na to, že i zemědělský trh je již z větší části liberalizován. Na celkovém dovozu do ČR se státy unie už nyní podílejí více než padesáti procenty, opačným směrem jde čtyřicet procent českého exportu. V podílu jednotlivých odvětví hospodářství na hrubém domácím produktu se kandidáti celkem vyrovnají evropskému průměru, zemědělská výroba se na HDP podílí zhruba dvěma procenty v unii a asi čtyřmi procenty v kandidátských státech. Propast však zeje v zaměstnanosti v zemědělství. Zatímco v unii pracují v tomto oboru čtyři procenta obyvatel, v uchazečských zemích jich je 13 procent. Nejvíce tento průměr zhoršuje Polsko, kde je v zemědělství zaměstnáno 19 procent obyvatelstva, další jsou Litva (16,5 procenta) a Lotyšsko (15 procent). Naopak nejméně lidí (dvě procenta) pracuje v zemědělství na Maltě. Česká republika se spolu s Kyprem (4,9 procenta) blíží evropskému průměru nejvíce. Na podporu z evropských fondů se mohou těšit i provozovatelé ekologického zemědělství, kterých v členských zemích není mnoho, ale jejich počet právě díky dotacím rok od roku roste. Nejvíce ekologických farem je nyní v Rakousku (asi 18.000 na 11,3 procenta zemědělské půdy). V kandidátských státech se tento trend zatím jen pomalu rozjíždí. Jednou z nejdražších položek při dohánění evropské úrovně je již několik let ochrana životního prostředí, když částky se v jednotlivých kandidátských zemích značně liší. Celkové ekologické výdaje (veřejných rozpočtů a podniků) jsou nejvyšší v Polsku, kde činí 2,4 procenta HDP a nejnižší v Litvě (0,5). Průměr nováčků je dvakrát vyšší než evropský, což je ovšem způsobeno i nižším HDP v kandidátských zemích. Podíl ekologických výdajů na obyvatele je v EU více než třikrát vyšší. V devadesátých letech zaznamenaly přistupující země v ochraně životního prostředí veliký pokrok. Nejvíce se situace zlepšila v čistotě ovzduší. Například emise oxidu uhličitého na obyvatele se nyní v průměru příliš neliší od EU (asi osm tun). Česká republika drží v tomto ukazateli nechvalné prvenství (12,4 tuny), těsně následovaná Estonskem (12,3 tuny). Mnohem vyšší jsou v uchazečských státech zatím i emise toxických kovů (kadmia, olovo a rtuti). Za Evropou zaostávají kandidáti i v podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny - v EU činí tento ukazatel zhruba 15 procent, u nováčků v průměru pouhých pět procent. Nejlépe si v tomto ohledu z kandidátů vedou Lotyšsko (47 procent) a Slovinsko (31 procent). Průměr přistupujících zemí nejvíce kazí Estonsko (0,2 procenta) a Maďarsko (0,5). ČR je s 2,8 procenta v horší pětce. Na první pohled horší bilanci mají členské země v produkci komunálního odpadu (asi 550 kg na obyvatele), když kandidáti vyprodukují zhruba o 200 kilogramů odpadu na obyvatele méně. Jenže v unii jsou lidé v tomto směru disciplinovanější, protože odpad více třídí a tudíž recyklují.