Živočišní nepřátelé zajíce polního

Ol. KUČERA, Jos. KUČEROVÁ

V přírodních společenstvech se v průběhu evoluce vytvářel rovnovážný vztah mezi kořistí a predátory, zajišťující oběma složkám přežití. V antropogenní činnosti narušeném krajinném prostředí došlo k mnoha změnám přirozených vazeb a řada zákonitostí přestává platit. Z toho důvodu i při hodnocení vlivu jednotlivých predátorů na populace drobné zvěře jako jsou zajíci, bažanti, koroptve, musíme přihlížet k tomu, že se jejich vliv neuplatňuje za podmínek stanovených přírodními zákony.

Tak například vzrostlý zajíc nemá v naší kulturní krajině mezi predátory mnoho vážných nepřátel. Pro lišku, jako naši nejběžnější šelmu, je ulovení dospělého zajíce spojeno s neúnosně vysokým výdajem energie. Mnohem snadněji se nasytí lovem bažantíků, hlavně v místech jejich větší koncentrace, konzumací nemocných nebo zhaslých jedinců.

Káně se specializuje na lov hlavně drobných hlodavců a dospělý zajíc je i pro ni příliš velkým soustem, podobně jako pro lovecky výkonnějšího jestřába.

V jiné situaci jsou však mláďata drobné zvěře, kteří mají daleko více nepřátel. Prakticky se stávají snadnou kořistí všech druhů šelem i celé řady dravých a havranovitých ptáků.

Pro malé zajíčky představují značné nebezpečí pytlačící psi a kočky, (platí samozřejmě i pro veškerá mláďata drobné zvěře). Toulavých a pytlačících psů a koček se v nedávné minulosti každoročně slovovalo na 150 000 kusů. Při troše fantazie představíme-li si, že když každý z tohoto počtu ulovil nebo smrtelně poranil pouze jednoho zajíčka, může to reprezentovat snížení použitelného přírůstku této zvěře o uvedených 150 000 kusů. (Kučera, 1987).

Že se nejedná pouze o český problém poznáme z výsledků publikovaných prací zahraničních autorů.

K zajímavým poznatkům dospěl Fragugliane (1974, 1975), který si při rozboru příčin úbytku zajíců všiml záznamů uvádějících množství škod způsobovaných pytlačícími psy a kočkami. Ve své práci uvádí - hlavně v době prázdnin zůstává množství těchto zvířat ponecháno bez dozoru svých pánů a často také bez pravidelného přísunu potravy. Takto "zapomenutá" domácí zvířata hledajíc potravu vzdalují se od svého domova stále dále a dále za kořistí, do polí, luk a lesů. Semizorová-Švarc (1987) k tomu uvádějí, že byla sledována kočka, která svým koťatům během jednoho měsíce přinesla sedm zajíčků. Jiná zas pět za stejné období. Kerschlagl (Semizorová-Švarc,1987) uvádí obdobné případy, jako například psa, který na dvůr statku svého pána přinesl v průběhu krátké doby 14 zajíců. Szederjei a Studinka (1958) publikovali, že v Maďarsku zabíjí pytlačící psi zhruba ročně 50 000 a pytlačící kočky 57 000 zajíčků, což zajisté není zanedbatelné množství.

Za třicet let sledování tohoto fenoménu ve vztahu k zajíci bylo statisticky podchyceno v honebním revíru Střeň-Březové o výměře 2340 ha lesní a polní půdy zástřel pytlačících psů v počtu 427 kusů, tj. 14,24 jedinců ročně. Pytlačících koček pak bylo sloveno 2977 kusů při ročním průměru 99,2 kusy. Sledovaný revír je převážně revírem s drobnou lovnou zvěří.

Pro zajímavost uvádíme některé údaje o dané problematice z dávnější minulosti a sice z honitby Nové Zámky u Litovle za roky 1896 - 1908, 1936 a 1937. Tyto roky nebyly vybrány náhodně.

Jedná se o roky za které se zachovaly statistické údaje. Uvedená honitba je převážně lesní honitbou se slušným stavem spárkaté zvěře. Výměra honitby byla 3241 ha. Jak uvádějí získané prameny bylo zde v uvedených letech sloveno 710 pytlačících psů, roční průměr 47,3 ks, a 3010 kusů pytlačících koček - 134 jedinců ročně. Nejvíce těchto zvířecích pytláků bylo sloveno v roce 1936 - 103 psů a 284 koček.

Je namístě poznamenat, že obě honitby se nacházejí v hustě osídlené krajině s intenzivní zemědělskou výrobou. (Kučera-Rumler 1998).

I když z celostátní výměry honebních pozemků se jedná pouze o velmi malou část přesto se domníváme, že obdobná situace se vyskytuje poměrně hojně i v celorepublikovém rozsahu.

Myslivci to velmi dobře znají a proto vynakládají se svými věrnými pomocníky - loveckými psy značnou energii i finanční prostředky na tlumení tohoto druhu škodné, která nejen že škodí svým pytlačením, ale v mnoha případech může ohrožovat i zdraví lidské populace, přenosem různých nákaz nebo parazitóz, jako např. vzteklinu, toxoplazmózu apod.

Je zarážející skutečností, že se laická i odborná veřejnost ochránců přírody a zvířat o tento tak žhavý problém nezajímají, nebo v nejlepším případě pouze okrajově. Rozčilují se nad myslivci chránícími pomocí loveckých psů drobnou zvěř před psy a kočkami, kteří se stali vinou člověka "bezdomovci", hledajícími si v loveckých revírech potravu a mnohdy také zábavu. Každé z uvedených zvířat má ve své genetické výbavě zakódováno získávání potravy pomocí lovu. Tento vrozený instinkt je sice u domácích mazlíčků výchovou v domácnosti značně potlačen (domestikace), ale v případě, že výchovné prvky domestikace přestanou na zvíře z jakéhokoliv důvodu působit, stávají se opět tím čím v podstatě od přírody jsou - dravými šelmami.

V uplynulých týdnech byla rozpoutaná diskuze na téma: výcviku loveckých psů pro odchyt pytlačících koček, přičemž se ani u jednoho plemene psů používaných k tomuto účelu nejedná o vnášení cizího prvku, který by byl v rozporu s jeho přirozeností. Nepřátelství psa a kočky je odvěké, nevíme sice proč ale je. Domníváme se proto, že je více než účelové napadání této predispozice psa ve prospěch pytlačících koček. Pokládáme to za velmi nešťastné.

Otázkou k zodpovězení zůstává, proč ochranářská veřejnost je tak přísná ve vztahu k tlumení škodné psy, a na druhé straně stejnou energii nevyvíjí na ochranu dnes již mnohdy ohrožených druhů naší fauny jako jsou zajíci, bažanti, koroptve a další? Takovouto starost rádi přenechávají myslivcům, jejichž činnost je po staletí, od samého počátku, řízena zákonnými ustanoveními, chránícími všechny druhy zvěře žijící ve volné přírodě a ohrožované domestikovanými šelmami.

Nikdo by neměl pochybovat o tom, že pytlačící psi a kočky, mohou v přírodním prostředí napáchat značné škody, které se budou muset odstraňovat po dlouhou řadu let.

Kočky, jak všichni víme, jsou rozenými tuláky s poměrně rozsáhlým areálem svého působení, méně toulavými se nám zdají psi, tito málokdy loví sólo, pokud nemají "parťáka" lov je rychle přestane bavit. Pro oba druhy je však typické, že ochutnají-li jednou čerstvou, ještě teplou krev své oběti, stávají se z domácích mazlíčků krutými šelmami, kterými nikdy ve své podstatě nepřestali být.

Závěrem této statě nám dovolte vyslovit svůj názor, že mnohem více by dané problematice prospělo společné úsilí obou zájmových sdružení než vzájemné osočování. Tudy cesta ku zvelebení stavů drobné zvěře nevede.

Myslivost č. 11/2002