Drama ve skalách

Václav Záleský

Drama se šťastným koncem se odehrálo v Teplických skalách dne 27.8.2002 v 11.00 hodin dopoledne. Pracovník SCHKO ing. Petr Kuna prováděl kontrolu umělé obnovy lesa bukem a jedlí v centru skal, když v lesním porostu 14 A14 vyrušil odpočívajícího jelena, silného dvanácteráka. Jelen v náhlém úprku v nepřístupném a nepřehledném terénu zakrátko zmizel z očí pracovníka SCHKO. Špatně odhadl situaci a zřejmě při přeskoku jedné z mnoha roklí se propadl mezi dvě skalní stěny a zde zůstal viset. Roj dotěrných much, proti kterým se nemohl bránit znepříjemňoval jeho uvěznění mezi skalami. Ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu z této pasti vyprostit. Jeho marný zápas o život uslyšel ing. Kuna a v domnění, že se jelen pohybuje stále na plošině skal, připravil si fotoaparát. Jaké však bylo jeho překvapení, když přišel do místa, odkud se ozývaly neobvyklé zvuky. Zastavil se na skalním útesu a pod ním ve vzdálenosti asi 5 m vidí zaklíněné zvíře. O skály se opírají oba parohy, zadní běhy jsou nataženy dozadu, přední běhy jsou složeny pod mohutným tělem. Přivolal telefonem pracovníka Městských lesů Martina Záleského. Oba pak rozhodli, že nejsou schopni ubohému zvířeti pomoci, a proto zavolali správce Městských lesů Tomáše Milatu, který s sebou vzal mysliveckého hospodáře. Vyzbrojeni potřebným nářadím a tkanými kurty jsme se vydali do místa nehody.

Zprvu se zdálo být velmi nebezpečné se ke zvířeti přiblížit. Jeho schopnost pohybu byla však natolik omezena, že přímý kontakt s ním byl bez rizika. Rozhodli jsem tedy vyprostit jelena za parohy. Upevnili jsme kurty za parohy pod očníky těsně u hlavy. Dva jsme se postavili na jednu a dva na druhou skálu a snažili se jelena uvolnit. Věděli jsme, že bez jeho pomoci to nebude možné. Potřebovali jsme ho dostat do polohy, aby se mohl vzepřít o zadní běhy. Nedařilo se. Připravili jsme tedy silnou tyč, na kterou jsme upevnili jeden konec kurtu a pákou přes skálu se snažili jelenem pootočit. Při vypětí všech sil se nám podařilo jelenem pohnout tak, že se mu uvolnily nejdříve přední běhy. Práci znesnadňovaly oba parohy, které se na jedné a zas na druhé straně vzpíraly o skály. Proto Martin sešplhal k jelenu a neustále usměrňoval hlavu tak, aby odpor parohů byl co nejmenší. Doslova po centimetrech se nám podařilo jelena z objetí skal uvolnit.

Byli jsme si dobře vědomi toho, co udělá, nebude-li vážně poraněn a bude-li mít pevnou půdu pod svým mohutným tělem. Asi po jedné hodině namáhavé práce se nám podařilo jelena uvolnit natolik, že se mohl postavit na všechny čtyři běhy a tu nastal okamžik, kdy prudce vyrazil a my jen sledovali, jak se uvolňují kurty na jeho paroží a odbíhá. Nemohl však daleko, neboť náhorní plošina byla přístupná pouze z jedné strany a tam jsme byli my. Asi po 80 m jelen zastavil a ohlížel se po svých zachráncích. Pózoval na skále, ze které nebylo úniku a my se snažili zachytit fotoaparátem neopakovatelný zážitek. Po hodině a 10 minutách vzájemného kontaktu se zvířetem jsme s uspokojením opouštěli místo nevšedního zážitku.

Zachráněnému jelenu přejeme, aby do nadcházejícího měsíce lásky vyléčil všechny případné pohmožděniny a tak se mohl zasloužit o zachování svého rodu. Kéž by letošní blížící se jelení říje nebyla jeho poslední.

Myslivost č. 11/2002