Listopad

Přemysl Pavlík

V měsíci listopadu se dříve nebo později projeví nadcházející zimní období už se vší vážností, i když tyto příznaky nemají zpočátku obvykle dlouhého trvání. Obloha se zatáhne a k zemi se začnou snášet první sněhové vločky. Na loužích se po mrazivém ránu objeví tenký ledový škraloup, postupně i kolem břehů stojatých vod, a tráva a drobné větvičky keřů se potáhnou šedou vrstvičkou jinovatky.

Vzhledem ke svému jménu by měl tento měsíc být ve znamení padajícího listí, ale ve skutečnosti to za něj z větší části obstaral již říjen.

V oboře pod holými větvemi kaštanů stále ještě bloudí daňci (obr. 1), kterým už pomalu končí říje. V silné vrstvě spadaného listí slídí po zapomenutých kaštanech, často společně s muflony (obr. 2). Občas se ve větvích uvolní některý z posledních plodů, zabubnuje ve větvích a s šustotem dopadne na zem. Celá tlupa, paběrkující poblíž, se ihned seběhne a ten nejrychlejší schrupne z nebe spadlou pochoutku i s dužnatou, pichlavou slupkou.

S naší malou výpravou jsme odbočili z kaštanové aleje a namířili si to do té části obory, v níž se obvykle převážně zdržuje mufloní zvěř. Ušli jsme jen pár kroků, když nás překvapil hlasitý, dutý úder. Uvažovali jsme, co to mohlo být. Bouchnutí se po chvíli ozvalo znovu. Šli jsme opatrně za tajemným zvukem a za terénní vlnou se nám naskytlo zajímavé divadlo. Mezi kmeny řídkého borového lesa proti sobě se skloněnými hlavami stáli dva silní berani. Zvolna couvali a když byli od sebe vzdáleni asi patnáct metrů, oba se naráz rozběhli proti sobě - a vzápětí se jejich toulce za známého bouchnutí plnou silou tvrdě srazily! Čekali jsme, že oba sokové po takovém úderu padnou přinejmenším omráčeni k zemi. Ti však jen zvolna zvedli hlavy, jako by zvažovali a hodnotili sílu soupeřova úderu, pak opět zvolna couvli - a vše se znovu několikrát opakovalo s neztenčenou prudkostí. Málem se nám mohlo zdát, že oba jezdí sem a tam po nějakých kolejích. Naneštěstí jim závan větru donesl náš pach. Oba berani se rázem obrátili a svorně zmizeli mezi stromy.

Mufloní říje začíná v listopadu a někdy se protáhne až do prosince. Stejně jako u daňků a jelenů se mufloní tlupy rozpadnou a silní berani se připojují k muflonkám. Jak jsme se právě mohli přesvědčit, svádějí také mezi sebou tvrdé souboje.

V tomto období pokračuje i říje jelenců a při dobré úrodě žaludů začíná chrutí černé zvěře. Starší srnci shazují parůžky, mladé špičáky to čeká až později.

V listopadu také nastává čas zimních spáčů. Po nástupu zimy zalézají jezevci do svých podzemních brlohů, které si již v předstihu důkladně vystlali suchou trávou. Jen za pěkného počasí se na krátkou dobu objevují na povrchu, převážně proto, aby uhasili žízeň. Často pak můžeme vidět jejich typické stopy i na sněhové pokrývce. K zimnímu spánku se ukládají i plši, sysli a ježci. Ježkům však k tomu většinou postačí jen hromádka spadaného listí nebo trocha suché trávy někde pod klestím, pařezem nebo vývratem.

Také plšík lískový si s přezimováním velké starosti nedělá. Vhodnou dutinu ve vyhnilém stromě nebo v ptačí budce vyplní až po okraj listím a trávou a tam upadá do hlubokého, dlouhého spánku. Při zimním zpracovávání soušky vypadne chumáč suché trávy, a když ho rozbalíme, objeví se v něm malá, rezavá kulička spícího plšíka. Stočený do klubíčka, s hlavičkou přitisknutou k bříšku a přikrytou tenkým chlupatým ocáskem, vypadá jako mrtvý. Ztuhlý, nepohne ani svalem a na naše dotyky vůbec nereaguje. Kdybychom ho však přenesli do tepla, brzy by se vzpamatoval. Lépe uděláme, když mu najdeme jiný úkryt a znovu ho do něj spolu s výstelkou uložíme. Když při podzimním čistění ptačích budek objevíme některou vyplněnou listím, raději ho tam necháme a vyprázdníme ji až na jaře. Mohla si ji sice vystlat myšice, ale také plšík.

Stejným spáčem je i podstatně robustnější, šedě vybarvený plch velký (obr. 3), který připomíná spíše veverku, i plch zahradní, dříve častý a většinou nevítaný návštěvník turistických chat. Dnes je tam však jen velmi zřídka k zastižení. Také o veverce by se dalo říci, že je zimním spáčem, i když i v zimě ji vídáme čilou, hlavně za pěkných slunečných dnů. Pokud však nastane delší nepříznivé období, může ho veverka ve svém vystlaném hnízdě ve vršku stromu nebo ve vhodné dutině delší dobu prospat. Zimu přespávají pochopitelně také netopýři, často v celých velkých koloniích. Nejspíše bychom je našli na některých půdách, ve sklepích, starých štolách nebo v jeskyních. Neměli bychom zapomenout ani na sviště, obyvatele vysokých hor.

Ve stráni vedle obory, hustě zarostlé lískovými keři, jsme místy nacházeli hromádky rozbitých skořápek oříšků, většinou poblíž nějakého plochého kamene nebo přímo na něm. Byla to práce ořešníka kropenatého. Je to zajímavý pták velikosti sojky, celý čokoládově hnědý s bílým skvrněním. Přes rok žije skrytě, nejraději v horských a podhorských smrkových lesích. Často o něm v honitbě nemáme ani tušení. Až k podzimu se začne z lesů ozývat jeho typický hlas, trochu připomínající sojku. Nebývá nijak zvlášť plachý. Nejčastěji se s ním můžeme setkat právě v době zrání lískových ořechů. Sbírá je buď spadané na zemi, nebo si je utrhne přímo s keřů, zbaví slupky a zaplní jimi vole. Na některém vhodném kameni nebo jiné tvrdé podložce je pak vyvrhne a silným zobákem roztluče. Často si pro ně zaletuje do zahrad nebo přímo na dvory stavení.

Na podobných místech zastihneme obvykle i veverky. Po nich však zůstávají zbytky oříšků vcelku, jen s vyhlodaným otvorem, kterým veverky stejně jako plši jádro vyžerou.

Na podzim dozrává i řada jiných plodů, důležitých jako potrava pro obyvatele lesů. Nejznámější a nejnápadnější z nich jsou jistě jeřabiny, zdobící svými zářivě červenými bobulemi podzimní lesy a aleje kolem silnic. Dávají obživu celé řadě ptáků, ale nepohrdne jimi ani zvěř, třeba jelení.

Šli jsme právě takovou zapadlou silničkou, lemovanou stromořadím jeřábů, obtěžkaných bohatou úrodou plodů. Po nedávné sněhové přeháňce byly krajina i stromy jako pocukrovány a rudá barva jeřabin se pěkně vyjímala na čistě bílém pozadí. Po chvíli se před námi vzneslo hejno kvíčal. Zakroužily nad alejí a snesly se někde opodál. Pod stromy bylo již naseto množství bobulek, které ptáci utrhli a pak pustili na zem. Zatím si mají z čeho vybírat. Někde však ležely jen jejich slupky. V koruně jeřábu pak obvykle sedělo hejnko zvonků nebo hýlů, kteří nepolykají jeřabiny celé, ale vyžírají jen jejich semínka a slupky odhazují.

Na jednom ze stromů jsme si dokonce mohli dalekohledem prohlédnout skupinku poměrně vzácnějších dlasků tlustozobých (obr. 4). Obdivovali jsme jejich pěkné vybarvení, nezvykle vykrajované konci části křídelních letek a hlavně mohutný zobák, kterým hravě dokáží rozlousknout i třešňové pecky. Sadaři je proto pochopitelně příliš v lásce nemají. Rozhodně jim však daleko větší škody natropí špačci nebo kosové, kteří se v době zrání třešní, na rozdíl od dlasků, dříve nebo později objeví snad v každém sadu nebo zahrádce.

Ačkoliv do večera bylo ještě poměrně daleko, náhle se setmělo. Zvedl se vítr, ve vzduchu zavířily roje sněhových vloček a zanedlouho hustá sněhová vánice zahalila alej i celou okolní krajinu neprůhlednou clonou bílého pápěří.

Svět myslivosti č. 11/2002