Introdukovaná zvěř ve sbírkách loveckého zámku Ohrada

Ing. Miroslav Čeněk

Se zaváděním cizokrajných druhů zvěře se setkáváme již ve starověku. K největšímu rozmachu však došlo v 19. století. V některých případech bylo přímým záměrem obohatit spektrum lovné zvěře, jindy byla dovezená exotická zvířata zprvu chována jen v zajetí a po čase se dostala do volnosti. Některé druhy u nás natolik zdomácněly, že je vůbec nepovažujeme za cizí prvek v naší přírodě. Nepůvodní, tedy introdukované zvěři je věnován velký sál zámku Ohrada.

Zřejmě nejstarším druhem, který k nám byla dovezen a později se zařadil mezi lovnou zvěř, byl králík divoký. Pochází ze Španělska a k nám se dostal pravděpodobně již počátkem 14. století. Byl chován v klášterech jako domácí zvíře, nikoli však v králíkárnách, ale ve stájích spolu s dobytkem. Uprchlí králíci dali základ divoké populaci. Králík se od zajíce výrazně liší způsobem života, a proto byly odlišné i způsoby jeho lovu. Expozice muzea ukazuje ty nejznámější: lov na čekané kuší nebo ručnicí, fretkování a chytání do králičího měchu. Ve druhé polovině 20. století u nás stavy divokých králíků silně poklesly kvůli epidemii myxomatózy.

Českou myslivost si takřka nelze představit bez bažantů. Ani bažant však není naší původní zvěří. Bažanti žili na rozsáhlém území od Kavkazu po východní Asii, kde je popsáno mnoho poddruhů. Z Kolchidy, oblasti u Černého moře, byli dovezeni do Řecka a odtud do Říma. K nám se dostali začátkem 14. století. Zprvu byli chováni ve voliérách. První bažantnici dal postavit Karel IV. v Králově Dvoře u Berouna. Až do 19. století byl u nás chován bažant obecný kolchidský, těžší poddruh bez obojku. Byl též nazýván "český bažant”. V 19. století k nám byly dováženy další poddruhy. Jak se ukázalo, lehčí a lépe létající bažant obecný obojkový byl vhodnější pro lov ručnicí a postupně zcela vytlačil "původního” českého bažanta. V této době se k nám dostávaly i jiné druhy bažantů, z nich však jedině bažant královský, pocházející z Číny, nalezl v naší myslivosti uplatnění.

Z pernaté zvěře k nám byl dovezen krocan divoký, jehož domovinou je Severní Amerika. Do Evropy se dostal již s výpravami Kryštofa Kolumba, ovšem původně jako drůbež - druh domestikovaný již mexickými indiány. V Evropě získal velkou oblibu a od konce 19. století byl vysazován do volné přírody jako zvěř (u nás poprvé r. 1927 na Olomoucku).

Velkou oblibu u našich myslivců získala introdukovaná spárkatá zvěř. Za úspěšné lze považovat zavedení daňka evropského, jehož vlastí je Malá Asie. Již za dob římské říše byl chován v oborách a ve středověku se rozšířil i do střední Evropy. U nás se objevil v 15. století, nejstarší zpráva pochází z r. 1465 z Vyškovska. Daňci byli zpočátku chováni jen v oborách. První pokusy o jejich vysazení do volné přírody (r. 1554 a 1601) skončily neúspěchem, zejména kvůli tlaku šelem. Dnes jsou chováni v oborách i ve volnosti a pro nenáročnost a kvalitní zvěřinu se stali i oblíbeným druhem chovaným na farmách. V expozici muzea Ohrada mohou návštěvníci vidět rekordní daňčí trofej ze Staré obory z r. 1933 (195,84 b. CIC).

Za místo původního výskytu muflona byly donedávna označovány ostrovy Korsika a Sardinie. Nové výzkumy však ukazují, že mufloni žijící na těchto ostrovech ve Středozemí byli vlastně zdivočelou formou primitivních plemen domácí ovce, která byla do této oblasti dovezena před 10 - 11 tisíci lety. Skutečnou pravlast muflona lze hledat spíš v Malé Asii. K nám, do Staré obory u Hluboké n. Vlt., byli mufloni dovezeni z královské obory v rakouském Leinzu v r. 1879. Toto datum bývá považováno za počátek chovu mufloní zvěře v Čechách. Existují ale doklady o tom, že mufloni byli ve Staré oboře loveni již v r. 1858. Během 20. století byli vysazováni do mnoha volných honiteb.

19. století u nás bylo věkem velkého rozmachu zavádění chovů cizích druhů zvěře. Z Dálného východu byl dovezen jelen sika. První zmínka o jeho chovu je z r. 1890 z Poděbrad. Po zrušení některých obor se dostal i do volné přírody (pouze však poddruh sika japonský - mohutnější sika Dybowského je nadále chován jen v oborách). Jeho přítomnost ve volných honitbách je však sporná, zejména proto, že se kříží s původním jelenem lesním.

Ze Severní Ameriky pochází jelen wapiti. U nás byl vysazován pro zlepšení chovu našich jelenů. Z dnešního pohledu šlo rovněž o nešťastný krok, který přispěl k narušení genetické čistoty domácí jelení zvěře. V expozici na Ohradě návštěvníci mohou vidět mimořádně mohutný exemplář tohoto druhu.

Jelenec běloocasý, myslivci tradičně nazývaný jelenec viržinský, je původem ze Severní a Jižní Ameriky. K nám se dostal v polovině 19. století - byl vysazen do obor na Dobříšsku, kde je chován dodnes. V r. 1985 byl na Moravu z Finska dovezen poddruh jelenec viržinský severní.

Zatímco ve Vysokých Tatrách žije autochtonní populace kamzíka horského, v Čechách a na Moravě nejsou kamzíci původní zvěří. V r. 1907 byly vysazeni kamzíci alpského původu na Českokamenicku a v r. 1913 v Jeseníkách. Vysazení kamzičí zvěře v Krkonoších bylo neúspěšné, stejně jako pokusy o chov kozorožce horského. Předtím, v 16. století, tuto zvěř choval Ferdinand Tyrolský na Křivoklátsku.

Poněkud úspěšnější byla introdukce kozy bezoárové, druhu původem ze Střední Asie. Množící se populace této zvěře na jihomoravských Pavlovských vrších, vysazená v této oblasti v r. 1953, musela být v 90. letech 20. století z důvodu ohrožení tamní jedinečné vegetace přesunuta do obory Vřísek na Českolipsku.

Dalším druhem, který se u nás úspěšně zabydlil, je ondatra pižmová. Pochází ze Severní Ameriky, odkud ji k nám v r. 1905 dovezl hrabě Colloredo-Mansfeld na své panství Dobříš. Z této oblasti se rychle rozšířila do celé Evropy. Původní obavy ze škodlivosti se ukázaly jako přehnané a ondatra se stala naší významnou kožešinovou zvěří

Ve 30. letech minulého století se v již zmiňované Staré oboře uskutečnily pokusy se zaváděním chovů různé exotické zvěře. Měly však jen lokální význam a končily většinou nezdarem. Šlo o chov antilopy malé, mandžuských jelenů, nandu pampových (ve sbírkách muzea Ohrada jsou jejich vejce), klokanů a svišťů.

Introdukce cizích druhů zvěře do našich honiteb představovala významnou, ale dnes již zřejmě uzavřenou kapitolu v dějinách naší myslivosti.

Svět myslivosti č. 10/2002