ÚVODNÍK

MVDr. Pavel Forejtek, CSc.

Vážení čtenáři,

černá zvěř - divočáci - je pojem, který ještě před třiceti lety znamenal pro většinu myslivců představu velkých lesních komplexů se skrytě žijící rytířskou zvěří, jejíž ulovení bylo vždy považováno za nevšední zážitek. Generace našich otců a dědů divoká prasata jako lovnou zvěř ve svých revírech s výjimkou hraničních hvozdů téměř neznala. O to přitažlivější byly lovecké povídky profesora Julia Komárka či Jaroslava Hubálka, popisující napínavé lovy černé na Slovensku, resp. v Karpatech. Tehdy nikdo netušil, jakou cestou se bude ubírat vývoj populací divočáků na území našeho státu, resp. na území celé střední Evropy.

Vraťme se však do historie. Černá zvěř již jedenkrát v novodobých dějinách ukázala, jakou pohromou může být pro zemědělská pole. Škody, páchané černou zvěří na polnostech, vedly ve druhé polovině 18. století až k jejímu uzavření do obor a vyhubení ve volnosti. V následujících 180 letech se divočáci na území českých zemí volně nevyskytovali. Již citovaný prof. Komárek, významný český zoolog a myslivec, se v polovině minulého století domníval, že černá zvěř ve 20. století vymizí ze seznamu volně žijících živočichů na území Čech. Zničení oborních oplocení druhou světovou válkou však zahájilo etapu znovuosidlování území naší republiky divokými prasaty. Úspěšnost této repatriace však předčila veškerá očekávaní a v současné době lze na téměř celém území ČR (ale současně i celé střední Evropy) hovořit o přemnožení černé zvěře.

V průběhu několika desetiletí došlo k rozšíření černé zvěře na většinu území Československa, resp. později ČR a Slovenska. Černá zvěř se vyskytuje v hřebenových partiích Jeseníků, v jehličnatých a smíšených podhorských lesích, ve vnitrozemských pahorkatinách, ale také v nížinách Moravy a Dyje s lesnatostí území menší než 15 %. Z rytířů karpatských pralesů se stali všudypřítomní obyvatelé kukuřičných lánů, z ojedinělých úlovků vyspělé zvěře, či dokonce kapitálních kňourů o hmotnosti několika set kilogramů tisíce kusů stejných "parametrů”, jejichž průměrná hmotnost se pohybuje mezi 20 až 80 kg. S politováním musíme konstatovat, že nevíme, jak s divočáky dál. Myslivec neví, jak snížit stavy černé zvěře. Veterinář neví, jak se účinně bránit šíření klasického moru prasat u černé zvěře. Zemědělec neví, jak ochránit své pole proti škodám černou zvěří. Biolog neví, jak hájit hnízdiště vzácných druhů ptáků proti černé zvěři atd.

Vzrůstající stavy divočáků byly nejprve příjemným rozšířením loveckých možností. Později byla černá zvěř společně s jinými druhy spárkaté zvěře označována za náhradu mizející drobné zvěře a v posledních 15 letech se již otevřeně hovoří o jejím velkoplošném přemnožení.

Vysoké početní stavy divokých prasat jsou opět velkým problémem zemědělců, především ve vysoce intenzifikované zemědělské velkovýrobě. Dosud sousedsky řešené problémy škod (zvěřina či příslib zvýšení odstřelu) budou ve velmi blízké budoucnosti řešeny téměř výhradně soudními spory, jejichž výsledkem budou statisícové náhrady za zničenou úrodu. Je nutné podotknout, že nikoliv pouze myslivci, ale také uživatelé pozemků budou muset společně vytvářet podmínky pro snížení stavů černé zvěře, resp. pro umožnění lovu této zvěře, především ve velkých lánech kukuřice či řepky.

Dalším velkým souborem problémů je zdravotní problematika. Onemocnění trichinelózou - při kterém je divočák jedním z definitivních hostitelů parazita a člověk se nakazí pozřením vývojových stádií - je známé již z dávné historie a právě černá zvěř patří k významným šiřitelům této zoonózy. Po desetiletích zdánlivého útlumu ve výskytu této choroby u černé zvěře v ČR jsou opětovné nálezy na trichinelózu pozitivních kusů černé zvěře vážným varováním. Jejím epizootologicky a především ekonomicky nejzávažnějším onemocněním je však klasický mor prasat - onemocnění, které se v současné době vyskytuje u černé zvěře ve většině států střední Evropy. Kontakty nemocných zvířat či tzv. bacilonosičů (v tomto případě lépe vironosičů) s domácími prasaty způsobují chovatelům miliónové škody, vyvolané nutností likvidovat celé chovy.

Specifickým problémem managementu černé zvěře je přístup myslivecké veřejnosti k této otázce. Několik desítek nadšenců z praxe i různých institucí neustále opakovaně zveřejňuje, jak se má černá zvěř chovat, jak přikrmovat a hlavně jak lovit. Desetitisíce myslivců si však vytváří vlastní teorie, budují krmeliště, na kterých však celoročně loví, přednostně se loví osamělí lončáci (téměř vždy jsou to kňourci), na honech se vesele loví veškerá dospělá zvěř, na kňoura se střílí v okamžiku, kdy je spatřen (nikoliv podle plánu lovu - na jednoho dospělého kňoura by se mělo ulovit asi 30 selat a 10 lončáků), na společných lovech stále postávají střelci s brokovnicí nabitou jednotnou střelou (dnes už neplatí výmluvy o zákazu nákupu kulové zbraně) a při stahování ulovených kusů zcela běžně nalézané broky svědčí o skutečnosti, že černá se přece bez rány nepouští. Výsledkem takto realizované "myslivecké péče” je především nedostatek dospělých kňourů, a tak snadno dochází k oplodňování všech kategorií bachyní (včetně selat) mladými kňourky, metání selat ročními bachyňkami není výjimkou a výsledkem jsou vysoké stavy mladé zvěře s výraznou převahou bachyněk, nedostatečným zastoupením dospělých bachyní a téměř absolutní absencí dospělých kňourů starších šesti let.

Věřím, že náprava této ne právě radostné situace je možná. Základem však musí být vysoce odborná spolupráce skutečných myslivců s uživateli zemědělských pozemků, lesníky, veterinárními lékaři a dalšími biology s cílem výrazně snížit stavy černé zvěře, zlepšit věkovou a pohlavní strukturu populací a úspěšně řešit zdravotní problematiku prasete divokého. Černá zvěř nesmí být pouze cílem střelby při jakékoliv příležitosti. Je nutné s ní odborně hospodařit - vždyť je to zvěř rytířská. A udělejme vše proto, aby touto rytířskou zvěří zůstala i do budoucna.

Svět myslivosti č. 10/2002