Život za objektivem

Silvie VESELÁ

Eduard Studnička - jméno, které čtenářům Myslivosti asi nemusím představovat. Již nespočet let jeho fotografie zvěře a přírody ilustrují odborné články v tomto časopise. Už jako malá holka jsem si prohlížela jeho kalendáře se zvířaty a z časopisů vystřihovala "zvířecí” obrázky, pod kterými bylo jeho jméno. Zvláštní, to jeho mi jako jediné dodnes utkvělo v paměti. Že budu jednou sedět naproti panu Studničkovi a povídat si s ním o jeho fotografování, mě ale ani ve snu nenapadlo.

Úvodem tradiční otázka - co Vás přivedlo k fotografování?

Už jako mladý kluk jsem se rád toulal přírodou, využil jsem každé volné chvíle k tomu, abych se mohl setkat se zvěří a pozorovat ji. Brzy jsem složil mysliveckou zkoušku a pořídil si lovecký lístek. S myslivostí jsem ale začínal v době totality, kdy možnost lovu vysoké a trofejové zvěře byla značně omezená, proto jsem si lov postupně začal vynahrazovat focením zvěře. Protože jsem ale byl vyučený typograf, a ne fotograf, začínal jsem fotit na kinofilmový fotoaparát. Později už mi nestačil a tak jsem si pořídil fotoaparát Primareflex. Pak následoval fotoaparát Pentacon six, ten však byl hodně poruchový, ale v tehdejší době bohužel nebylo z čeho vybírat. Později, když se nabídka na našem trhu rozšířila, jsem přešel na Pentax 6x7. Přestože je poměrně velký a těžký, jsem s ním nadmíru spokojený.

Vím, že myslivost aktivně provozujete na Pelhřimovsku, kde jste členem honebního společenstva Útěchovičky. Co sebou nosíte do honitby raději, zbraň nebo fotografickou brašnu?

Bývaly časy, kdy jsem nosíval obojí. Dnes už se to stane málokdy, přece jen fotografická výbava má hmotnost kolem 15 kg , tedy pokud nejdete pouze s jedním objektivem. To ale nemá smysl, protože vám může přijít jiná zvěř, než na kterou jste se připravila, a pak máte smůlu. Takže s sebou nosím všechno a když tomu přičtete ještě pušku, tak je to pěkný náklad. A choďte s ním půl dne po lese!

Vaší doménou je fotografování přírody, ale věnujete se také jiným tématům?

Zpočátku mě zajímalo pouze fotografování zvěře. Fotografy v téhle branži byste tenkrát spočítala na prstech jedné ruky. Dnes, kdy je mezi námi stále větší konkurence, jsem se zaměřil i na jiné náměty, například hrady, zámky, koně, psy apod.

Co fotíte nejraději a proč?

Pokud si mohu vybrat, tak jednoznačně přírodu a zvěř, ta je mým osudem. Takový hrad na vás počká, ten bude na stejném místě stát třeba i za půl roku. Na fotografování zvěře mě ale láká to, že se jí musíte přizpůsobit. Zvěř má své zvyky, svá období, ať už je to říje či kladení mláďat. Je prostě živá. Co mě ale jako fotografa i myslivce velmi mrzí, je velký úbytek drobné zvěře. Nafotit malé zajíčky či bažantí slepici na hnízdě je problém. Je to paradox - v době, kdy fotograf má již potřebnou techniku, chybí objekt k fotografování.

Stalo se Vám někdy, že jste zajímavý záběr, jak se říká, prošvihnul?

Ano, a mnohokrát! Snad je to zákon schválnosti, že nejkrásnější záběry se naskytnou zrovna ve chvíli, kdy vyměňujte film nebo vám dojdou baterie. To vám zaručeně "uteče” srnec ve skoku či vzlétnuvší bažant.

Prozradíte kam chystáte v nejbližší době?

Do jelení obory k našim sousedům do SRN. Blíží se jelení říje, která sebou přináší nádhernou atmosféru a možnost jedinečných záběrů majestátního krále lesa.

Pan Studnička říká, že k fotografování nestačí pouze kvalitní fotoaparát, ale že je třeba mít sebou v brašně i trochu štěstíčka. My mu za redakci a čtenáře přejeme, aby se mu ho do ní vešlo co nejvíce a aby nás jeho krásné záběry ještě dlouho provázely nejen na stránkách Myslivosti.

Myslivost č. 10/2002 Sb.