Ohlédnutí za 23. Mistrovstvím světa v loveckém parcouru

Jan BUKSA

Díky ASAT a střelnici LZ Konopiště na Vráži poznalo mnoho střelců kouzlo střelby na loveckém parcouru. Ve světě zcela běžná disciplína - u nás novinka. Poslední dva roky Browning-cupu, což je pětikolový bodovaný závod, rozdělily střelce do výkonnostních skupin a v nejsilnější skupině určil následující pořadí střelců: Pavel Zázvorka, Jan Buksa, ing. Jindřich Kořínek a Milan Rybín. Tato čtveřice se rozhodla zjistit, jak jsou na tom střelci z jiných států a jako nejlepší nápad jim připadlo rovnou Mistrovství světa na Novém Zélandě. Toto rozhodnutí podpořila i střelecká komise ČMMJ Praha a ve spolupráci s ASAT přispěli i finanční částkou. Na naše požadavky, ale i připomínky zareagovala firma Sellier a Bellot a připravila nám náboje pro tuto náročnou soutěž. Téměř rok jsme náboje testovali a zkoušeli na různé vzdálenosti, protože při parcouru je běžné střílet na 50 - 60 metrů. Dokonce jsme zasahovali terče ve vzdálenosti 80 metrů. Náboj S & B - 36 g, průměr 2,4 mm to zvládne v plném zahrdlení zbraně, rozhodující je velikost předsazení. To se pohybuje běžně kolem 6 m i více. Náročnou organizaci si vzal na starost ing. Jan Polišenský z firmy Technosoft Chropyně. Velkou zátěží byly finance, ale i tuto překážku jsme zvládli, a tak se přiblížil den odletu. Poslední ranou do zad byla pro nás situace v Afghanistanu ovlivňující hlavně podmínky pro převoz zbraní a munice v letadle. I tento problém šéf výpravy vyřešil, ale náboje jsme museli bohužel nechat doma. Dokonce ani přívěsky v podobě kulových nábojů jsme si s sebou nemohli vzít, o nožích, nůžkách a ostrých předmětech nemluvě.

Po srazu celého družstva v Praze, setkání se zástupci ČMMJ, přání všeho dobrého, hlavně šťastného návratu jedeme na letiště. Ve čtvrtek ráno odbavujeme zbraně, vše jde kupodivu hladce a pak už letíme do Frankfurtu. Během hodiny jsme 1000 km od domova. V poledne nasedáme do letadla, které je asi pětkrát větší než to, kterým jsme přiletěli. Singapurská letecká společnost pro nás a dalších asi 600 cestujících přistavila Jumbo, což je kolos obrovských rozměrů. Během kratičké doby jsme v 11 kilometrové výšce a ti, kteří nevěřili, že se může rozjet, natož vzlétnout, hledí s otevřenou pusou, jak je to možné. Patřím mezi ně rovněž. Po 13 hodinách letu jsme v Singapuru, asi 12 000 km daleko. Na hodinkách máme půlnoc, konec čtvrtka. Přidáme si 6 hodin a hned je pátek ráno 6°° hod., venku je 35°C a 90% vlhkost. Bereme si hotel na 6 hodin a jdeme spát. V poledne máme sraz a jedeme na okružní cestu městem. Nádhera! Silnice vedou uprostřed květinových záhonů. Kratičká projížďka lodí a jedeme zpět na letiště. V 18°° hod. nasedáme opět do letadla a letíme dalších 11 000 km přes Austrálii na Nový Zéland. Stačilo pouze 12 hod. letu a jsme tam. Je sobota, 6 hodin ráno a my si opět posouváme hodinky o dalších 6 hodin, jelikož tady je poledne. Přesedáme na další letadlo a po hodině letu jsme konečně na místě, v městečku Invercargil, téměř nejjižnějším místě na jižním ostrově. Je sobota 15°° hod. máme za sebou 25 000 km a 12hodinový posun dopředu. V půjčovně si bereme automobil a jedeme se do hotelu ubytovat. Hrůza nás jímá! Jezdí se vlevo, řízení je na pravé straně a pochopitelně všechny ovládací páky jsou na opačné straně. Před každým odbočením místo blinkrů zapínáme stěrače. Katastrofa! Na kruhové objezdy se jezdí vlevo, přednosti jsou opačně! Víc stojíme než jedeme. Na pěti kilometrech jsme místo zařazení rychlosti třikrát otevřeli dveře! Přesto šťastně přijíždíme na hotel a hned jdeme spát.

Nedělní ráno je jako vymalované. Jsme na jižní polokouli a je zde právě jaro. Všechno kvete. Jedeme na střelnici, která je vzdálena zhruba 50 km. Místo názvu střelnice by spíše seděl výraz "místo, kde se bude střílet”, neboť parcourová střelba je v terénu a i zde se jednalo o v členitém terénu rozmístěné vrhačky. Byly připraveny 4 trasy, na každé 5 stanovišť. První stanoviště první trasy a poslední stanoviště poslední trasy byly od sebe vzdáleny zhruba 10 km. Rozvoz byl zajištěn autobusy. Střílet se začínalo v 8°° hodin ráno a končilo se v půl páté odpoledne a celkem se střílelo čtyři dny. Každý den jsme nastříleli 50 terčů. Setkáváme se se spoustou střelců z celého světa a až zde si uvědomujeme, jak je ten svět velký. Vždyť mezi sebou máme závodníky z Austrálie, Ameriky, Zimbabwe, Tahiti, Nové Kaledonie, Fidži apod. Některé názvy ostrovů a států slyšíme poprvé. Přesto se neztrácíme a v půli závodu jsme na 3. místě spolu s Novým Zélandem, za Anglií a Austrálií. Pro Tahiťany se stáváme exotickou zemí a po dvou dnech pozorování nás zvou, jen tak mimochodem na mistrovství Tahiti. Startovné za nás prý zaplatí! Samozřejmě děkujeme za pozvání a na oplátku je zveme na naše mistrovství na Konopišti s tím, že za ně startovné také zaplatíme. Radost věčně usměvavých Tahiťanů je obrovská, šéf jejich výpravy okamžitě odlétá domů zvěstovat tu novinu prezidentovi jejich střelecké asociace. Čas ukáže, co z toho vznikne

Třetí den soutěže se hrozně kazí počasí. Fouká nepříjemný vítr, prší a navíc se v polovině závodu mění všechna stanoviště. Vrhačky zůstávají, posouvají se střelecká stanoviště. Zpravidla se přibližují a závod by měl být lehčí. Tady je ovšem všechno naopak. Už tak těžký závod se ještě ztěžuje, "štonty” se vzdalují od vrhaček. Pro nás by to nebylo ještě to nejhorší, ale daleko horší byla únava, narušený biorytmus a neschopnost se plně koncentrovat. Vše jako důsledek nedostatečné aklimatizace. Nikdy bych tomu nevěřil a ani nikdo z nás, dokud jsme to sami nezažili. Druhou polovinu závodu jsme se vyloženě trápili. Třetí pozici jsme neudrželi a dokonce o 15 bodů prohráli čtvrtou příčku. Celkově jsme tedy obsadili 5. místo. Na prvním místě skončila Anglie, druhá Austrálie, třetí Nový Zéland, čtvrté Švýcarsko, pátá Česká republika. Po dobře rozjetém závodu to pro nás bylo velké zklamání.

Na druhou stranu být pátý na světě není zase tak špatné! Každá zkušenost je zkušenost a tak až zase příště pojedeme my a nebo někdo jiný na podobnou soutěž, už víme čeho se vyvarovat, co trénovat a hlavně jak trénovat. Není to zase tak těžké, např. Angličané, novopečení mistři světa: každý člen jejich družstva vystřílí ročně 100 - 150 tisíc nábojů, jezdí trénovat po celém světě, mimo jiné i na hrdličky do Španělska. Pokud se rozhodnou jet na jakékoliv závody, jednoduše se seberou a jedou. Členové pátého družstva na světě pro porovnání: každý člen našeho družstva vystřílí ročně 2 - 3 tisíce nábojů, trénuje minimálně, spíše vůbec. Před důležitým závodem maximálně 50 terčů. Pokud se rozhodnou jet na nějaký důležitý závod, např. v Rakousku, které je poměrně blízko a poměrně levné, začnou obcházet sponzory a pokud uspějí, tak jedou. Pokud se málo, bohužel, ponižují a nic neseženou, tak jsou doma. Doufejme, že jednou možná bude lépe!

Myslivost č. 10/2002