Životní prostředí nejen z pohledu práva

Irové se většinově vyslovili k rozšíření Evropské unie a naše členství je opět reálnější. Již nyní je například životní prostředí u nás denně tématem diskuse nejen v médiích. Mnozí, kteří navštívili členské země Evropské unie, srovnávají a často konstatují, že ještě dlouho nemůžeme obstát.

Lokální pohled na některé skutečnosti, například divoké skládky, chemickou výrobu nebo PET obaly bez recyklace a další, může připadat někomu jako situace bezvýchodná. Proto jsme se ptali nás názor odborníka Svatomíra Mlčocha.

Jako právník, který se specializuje na životní prostředí včetně evropského práva, můžete kvalifikovaně posoudit současnou ekologickou legislativu v ČR. Jak odpovídá normám EU?

V posledních čtyřech letech byly přijaty mnohé nové zákony v oblasti životního prostředí. Jenom namátkou zákon o obalech, zákon o geneticky modifikovaných organismech, o odpadech, ovzduší, vodní zákon aj. Celkem na dvě desítky zákonů a další desítky ministerských vyhlášek a vládních nařízení. Tyto "žně" ekologické legislativy nás mají připravit na vstup do Evropské Unie, ale hlavně by měly zlepšit stav životního prostředí.

Jenže litera zákona je pouze jedna strana mince, záleží na mnohých dalších podmínkách, jak budou zákony v praxi uplatňovány a zejména respektovány. Je šance, že byť postupně dojde ke zlepšení?

Jestli životní prostředí nové právní normy skutečně zlepší, je také věcí mnoha dalších předpokladů. Od morálních až po finanční. Nezapírám, že systém ekologického práva je složitý a předpisy obsahují i určité chyby a nedostatky. Také se na nich podepsaly lobbistické zájmy a také ochota či neochota politiků řešit věci ochrany životního prostředí. Rozhodně není nové právo životního prostředí samospasitelným nástrojem naší nynější ekologické politiky. Je však nástrojem neopominutelným.

Stává se často, že zákony, můžeme jmenovat například o myslivosti, rybářství a dalších zjednodušeně řečeno přírodních oborech jsou příliš složité, a bez výkladu těžko pochopitelné pro ty, kteří je mají respektovat, mají takové problémy i v jiných evropských zemích?

Relativní nevýhodou nového ekologického práva je jeho přílišná podrobnost, místy až nepřehlednost. To ale není jenom česká situace. Vždyť jenom evropských unijních předpisů v životním prostředí najdete na tři stovky. To se muselo odrazit v kvantitativním nárůstu tohoto oboru i u nás. Další nevýhoda spočívá v tom, že toto právo se snaží převážně regulovat následky, nikoliv příčiny poškozování životního prostředí. Limitují se stovky a tisíce různých škodlivých látek vypouštěných do přírody a životního prostředí. Jenom sledování těchto limitů (ekologický monitoring) je přitom obrovsky nákladné. Snadnější by bylo určité technologie neprovozovat a mnohé látky raději nevyrábět. Tím by ovšem došlo ke střetu s obchodními a výrobními zájmy ekonomicky a politicky silných skupin.

Ekologické právo Evropské Unie (a pod jeho vlivem dnes už vlastně i naše) se snaží hledat jisté kompromisy. Myslím, že se však dostalo až na samu hranici srozumitelnosti a efektivnosti.

Je možné se před takovou hranicí zastavit a vydat se na přímější cestu?

Jistá řešení, jak z tohoto ven, hledá pochopitelně i Evropská unie. I její orgány jsou si vědomy značné komplikovanosti ekologického práva. Novým trendem je například snaha o zavádění tzv. integrované výrobkové politiky. Tím se zjednodušeně řečeno rozumí odpovědnost výrobců nejen za kvalitu výrobku, ale také jeho životní cyklus včetně jeho použití i po skončení životnosti. V určité podobě to u nás již dnes obsahuje zákon o obalech. V tomto duchu se připravuje i právní úprava v nakládání s osobními automobily a elektrickým a elektronickým zbožím. Je to nadějný trend, který lépe míří na příčiny a původce problémů.

Zákony dávají mantinely chování a jednání lidí. Zatím se mnozí ani nezamýšlejí nad stavem životního prostředí, jiní pouze nedostatky kritizují, přitom ale své špatné návyky nejsou ochotni měnit. Jakou cestou jít?

Právo samo o sobě situaci v ochraně životního prostředí nezlepší. V mnohém záleží na každém z nás, jestli dokážeme třídit odpady, odpustit si zbytečnou cestu automobilem, chovat se ohleduplně k přírodě. Je to o výchově a vnitřních, chceteli morálních hodnotách. Samozřejmě nejde přitom jen o jednotlivce důležitá je atmosféra ve státě, v obci, v profesní skupině apod. Bez konkrétních programů a aktivit na těchto úrovních se neobejdeme. Měli bychom přitom směřovat k tomu, co se ve světových i domácích ekopolitických dokumentech označuje za trvale udržitelný rozvoj nebo lépe trvale udržitelný život. Tedy takový způsob hospodaření a spotřeby, který neohrozí život a potřeby příštích generací.

Musíme přiznat, že zlepšení v určitých oblastech nastalo, ale mnoho lidí znepokojuje například automobilová lobby na úkor využívání železnice, ale i další aktivity například excesy stavebního stylu. Jaká je šance je zastavit či omezit?

Pro trvale udržitelný život se nedělá dost. V mnoha ohledech jsme spíše svědky opačného trendu, a to přesto, že se u nás v posledních deseti letech výrazně zlepšila například čistota vod a omezilo vypouštění průmyslových exhalací. Negativně ale se vyvíjí situace v dopravě, odpadech i urbanismu. Individuální automobilismus v měřítku, jakém jej praktikujeme, je cesta do pekel. Nejen na letošních povodních se velmi pravděpodobně podílejí změny klimatu vyvolané nadměrným spalováním fosilních paliv. Proč v této zemi s rozvinutou železniční sítí upadá přeprava zboží po železnici? Prostě proto, že silniční přeprava je zdánlivě levnější. Škody na životním prostředí, které se pak stejně projeví ekonomicky viz záplavy nejsme schopni předem zakalkulovat a chovat se jako společnost racionálně.

V minulých letech existovala aktivita Průsečíky, odborníci - krajináři, urbanisté a další se vyjadřovali například k záměrům měst a obcí v krajině. Staveb na zelené louce valem přibývá a může nastat případ prezentovaný kdysi s nadsázkou "že si někdo v lůně Šumavy postaví eiffelovku. Lze tomu zabránit?

Obce mají zvláštní odpovědnost za kvalitu života svých obyvatel. Je toho hodně, co mohou v dobrém či ve špatném ovlivnit. Průsečíkem odpovědnosti takového města, jako jsou například České Budějovice, je v životním prostředí odpadové a vodní hospodářství města, doprava a městská energetika. I obce by měly mít svůj program trvale udržitelného rozvoje. Nic takového v krajském městě bohužel zatím nemáme. Zato máme centrum plné automobilů, opomíjenou cyklistickou dopravu a stavby v záplavových zónách. Příměstský urbanismus, to je příklad selhání územního plánování ve městě. Rozrostly se tzv. "horizontální králíkárny" (tj. kolonie rodinných domů často pochybné architektonické hodnoty) na zemědělské půdě. Charakter městské zástavby z okrajů prakticky zmizel. Tento způsob urbanistické "amerikanizace" našeho města je smutný.

Mnozí jezdíme na kole, abychom měli více pohybu, pro možnost se rychleji kamkoliv dopravit, šetříme peníze, ale i ovzduší. Vznikají nové stezky pro cyklisty, ale mají například cyklisté v krajském městě možnosti projet městem, jak se říká "po své parketě"?

Pokud jde o dopravu například v centru krajského města, nevidím možnost, jak dál ustupovat autům. Návrh regulačního plánu centra je v tomto ohledu problematický. Počítá se zřízením kruhového objezdu na Mariánském náměstí. K čemu to povede? Ještě více aut zamíří k centru. To je proti myšlence zklidňování středu města. Tam patří pěší zóny, cyklisté, hromadná doprava a jen nejnutnější obsluha automobily. Nesmírně podceněna ve městě zůstává cyklistická doprava. Cyklistika, to není hobby, ale služba, která je schopna denně uspokojit desetitisíce osob. Pokud pro ni bude vytvořena potřebná infrastruktura. Zaspali jsme v tomto ohledu moderní trendy. Hledání cest k trvale udržitelnému rozvoji není jednoduché. Vyžaduje dobré společenské klima a ochotu politiků naslouchat a radit se s těmi, kteří jsou jejich rozhodnutími dotčeni nejvíce. Trvale udržitelného rozvoje také stěží dosáhneme bez kvalitního školství a všestranné výchovy vůbec. Je to prostě téma kooperativní a občanské, které od nás bude vyžadovat stálou pozornost i aktivitu.